ECLI:CZ:US:2022:2.US.2440.22.1
sp. zn. II. ÚS 2440/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky LitFin SK s.r.o., sídlem Hybernská 1033/7, Praha 1, zastoupené Mgr. Antonínem Váchou, advokátem, sídlem Hybernská 1033/7, Praha 1, směřující proti usnesení soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Exekutorský úřad Praha 5 ze dne 10. 5. 2022 č. j. 067 EX 17968/20-188 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2022 č. j. 15 Co 223/2022-242 (ve znění opravného usnesení ze dne 15. 7. 2022 č. j. 15 Co 223/2022-248); za účasti soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že rozhodující subjekty svým postupem porušily její ústavně zaručená práva garantovaná v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě; stěžovatelka rovněž dovozuje porušení čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí, soudní exekutor JUDr. Juraj Podkonický (dále jen jako "exekutor") uložil stěžovatelce pořádkovou pokutu ve výši 5 000 Kč za to, že mu ani na jeho opakovanou žádost neposkytla informace týkající se třetího subjektu (povinného), zejména pak údaje o formě jejich spolupráce či vzájemných závazcích. Při první žádosti exekutora stěžovatelka odmítla součinnost s argumentem, že jí exekutor nepředložil usnesení o nařízení exekuce. Svůj postoj stěžovatelka nezměnila ani po druhé žádosti exekutora doplněné poučením, že exekutor po změně právní úpravy od 1. 1. 2013 již nemá povinnost prokazovat své oprávnění vést exekuci. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí exekutora o pokutě odvolání. Tvrdila, že není účastníkem žádného právního vztahu s povinným a exekutor dostatečně nevysvětlil, jakým způsobem by pro něj mohly být vyžadované informace relevantní. Nepovažovala se ani za jednu z osob vymezených v §33 odst. 1 exekučního řádu a povinnost součinnosti se na ni proto vůbec nevztahuje. Městský soud v Praze napadeným usnesením rozhodnutí exekutora potvrdil. Dovodil, že jednak s ohledem na zmíněnou zákonnou změnu již nemusí exekutor dokládat oprávnění k vedení exekuce, jednak se povinnost součinnosti nevztahuje pouze na osoby označené v §33 odst. 1 exekučního řádu, neboť subsidiární výklad §52 exekučního řádu ve spojení s §128 o. s. ř. zakládá obecnou povinnost spolupráce s exekutorem pro všechny subjekty. Rozhodnutí exekutora soud pouze vytkl, že pokuta byla uložena na základě chybného zákonného ustanovení (§33 exekučního řádu). Správně měl být použit odkaz na §53 o. s. ř., věcnou správnost výroku to ale nijak neovlivnilo.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatelka s v záhlaví uvedenými rozhodnutími nesouhlasí. Zaprvé se domnívá, že nelze rozšiřovat okruh osob povinných k součinnosti nad rámec §33 odst. 1 exekučního řádu, použití §128 o. s. ř. nepovažuje za přípustné, což dokládá odkazy na odbornou literaturu a nález Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3859/13. Zadruhé exekutor v rozporu se závěry téhož nálezu žádal od stěžovatelky informace o majetku i dluzích povinného bez jakékoliv souvislosti s naplněním účelu probíhajícího exekučního řízení. Činil tak přitom pouze na základě skutečnosti, že statutární orgán stěžovatelky uhradil za povinného, část soudního poplatku v jiném soudním řízení. Zatřetí, i pokud by snad stěžovatelka byla povinnou osobou, exekutor ji nepoučil, proč ji za tuto osobu považuje a co chce svým dotazem dosáhnout (viz předchozí námitka) - jeho přímé přistoupení k pokutě tak lze označit za překvapivé. Začtvrté, stěžovatelka nepovažovala za důležité nějak podrobněji vysvětlovat exekutorovi svůj chybějící vztah s povinným rovněž proto, že tak učinila v obdobné věci její "sesterská" společnost LitFin Capital a. s. I té přitom udělil exekutor pokutu, ta ale byla Městským soudem v Praze zrušena a existuje zde tedy rozpor mezi různými soudními rozhodnutími v obdobných věcech.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud nicméně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem pojem bagatelnost nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Brání-li totiž občanský soudní řád obecně podání odvolání u sporů o částku nepřevyšující 10 000 Kč, nebylo jistě záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance v těchto (a obdobných) věcech nahrazoval Ústavní soud. Částka 5 000 Kč, o kterou šlo v přezkoumávaném řízení, v tomto ohledu podmínku bagatelnosti nepochybně naplňuje (také např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 53/10).
8. Na druhou stranu Ústavní soud vzhledem k výše vymezené možnosti uvážení dovodil, že při splnění určitých zvláštních podmínek je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu. Jedním z takových případů je míra dotčení stěžovatele - vzhledem k majetkovým či sociálním poměrům mohou totiž u některých osob mít i malé částky zásadní negativní dopad na jejich situaci (např. nález ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. II. ÚS 262/16). Stěžovatelka však podobnou intenzitu dopadu v daném řízení ani netvrdí. Druhou z možností, ve které Ústavní soud překážku bagatelnosti překonává, je potřeba vyjádření právního názoru na velké množství typově podobných případů, zejména se jedná o situace, kdy ke sjednocení judikatury (právě z důvodu bagatelnosti sporů) nemohly přistoupit odvolací soudy či Nejvyšší soud (např. nález ze dne 1. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3250/14). Ani tuto linii argumentace však stěžovatelka dle všeho nevznáší. Odkazuje pouze na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2022 č. j. 15 Co 233/2022, kterým byla pokuta exekutora v obdobném případě zrušena. Z ústavní stížnosti nicméně neplyne, že by zde docházelo k nějakému kvantitativně rozsáhlému rozkolu v judikatuře obecných soudů, vyžadujícímu sjednocující zásah Ústavního soudu. Naopak, citované rozhodnutí zastává zcela shodný právní názor jako napadené usnesení, tj. že exekutor může požadovat součinnost i na základě obecného ustanovení §128 o. s. ř. Důvodem pro zrušení pokuty v předmětném rozhodnutí bylo skutkové zjištění, že společnost LitFin Capital a. s. exekutorovi dostatečně odpověděla na jeho (předchozí) výzvu již v červenci 2021, proto soud považoval za nadbytečné, aby o součinnost k téže věci exekutor žádal znovu (a pokutoval odmítnutí součinnosti). V přezkoumávaném řízení šlo ale o součinnost jiné společnosti (LitFin SK s.r.o.) a Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat, do jaké míry jsou skutková zjištění z pro něj neznámého soudního řízení aplikovatelná na aktuální řízení týkající se odlišného subjektu (stěžovatelky).
9. S ohledem na nepřekročení hranice bagatelnosti se nejeví účelné detailně reagovat na výše předestřené zbylé námitky stěžovatelky, neboť by to nemohlo vést ke kasaci napadených rozhodnutí. Nelze nicméně přehlédnout, že v případě jiné stěžovatelky (šlo také o "sesterskou" obchodní společnost stěžovatelky) se Ústavní soud s fakticky obdobnou argumentací nad rámec nosných důvodů rozhodnutí (i tam šlo o bagatelní věc) již vypořádal a na jeho usnesení ze dne 29. 9. 2022 sp. zn. I. ÚS 2439/22 je proto možné pro úplnost odkázat.
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu