ECLI:CZ:US:2022:2.US.2446.22.1
sp. zn. II. ÚS 2446/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. V., Věznice Jiřice, P. O. BOX 8, Lysá nad Labem, zastoupeného JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem, se sídlem Při Trati 12, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2022 č. j. 6 Tdo 283/2022-4122, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 2021 č. j. 6 To 55/2020-3969 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2020 č. j. 45 T 1/2020-3585, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora citovaných rozhodnutí, jelikož se domnívá, že jimi byla porušena jeho základní práva, zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 1 Ústavy České republiky a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 6. 2020 č. j. 45 T 1/2020-3585 uznal stěžovatele vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. a) odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků a 6 měsíců a k peněžitému trestu ve výměře 1 000 000 Kč. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 6. 2021 č. j. 6 To 55/2020-3969, rozhodl tak, že ve výroku o trestu napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil a znovu rozhodl, že stěžovatele odsoudil podle §211 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech na dobu pěti let. Proti oběma rozsudkům podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022 č. j. 6 Tdo 283/2022-4122 odmítnuto.
2. Stěžovatel v obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti nesouhlasí především s tím, jak uvedené orgány veřejné moci v daném případě postupovaly a jak odůvodnily svá rozhodnutí. Uvedl mimo jiné, že ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě dle §211 odst. 6 písm. a) trestního zákoníku skutková věta ve výroku o vině neobsahuje úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu ve smyslu ustanovení §120 odst. 3 tr. řádu. Napadená rozhodnutí jsou prý založena na záměru nalézacích soudů učinit skutkový závěr o tom, že stěžovatel byl součástí systému, na jehož konci byli "bílí koně" na pozicích jednatelů obchodních společností, které nevyvíjely obchodní činnost, případně ji pouze předstíraly, a byly žadatelkami o úvěry u Metropolitního spořitelního družstva, přičemž v rozporu se zásadou in dubio pro reo nebyly zohledněny skutečnosti, svědčící ve prospěch stěžovatele a provedené důkazy byly nalézacími soudy hodnoceny selektivně výhradně v jeho neprospěch. Důsledkem tohoto postupu byl podle stěžovatele i ničím neodůvodněný závěr ohledně pozemků na Kroměřížsku (celkem 499 parcel, přes 1 000 000 m2 plochy); proč by měl nákup takového množství pozemků být účelový, zůstalo přitom nevyřčeno.
3. Úvahy nalézacích soudů, že v případě obchodní činnosti spočívající v nákupu a prodeji nemovitostí je podmínkou existence podnikatelské činnosti to, aby takový nákup a prodej byl prováděn prostřednictvím zaměstnanců, se podle názoru stěžovatele naprosto míjí s realitou života a s koncepcí outsourcingu - když zajištění nákupu nemovitostí na Kroměřížsku prostřednictvím třetích osob právě outsourcingem bylo. Rovněž za situace, kdy stěžovatel použil poskytnuté peníze pro účel (tj. nákup pozemků), určený v předmětných úvěrových smlouvách (uvedených ve skutkové větě napadených rozhodnutí), nelze při výpočtu výše škody ignorovat hodnotu nakoupených pozemků.
4. V nesouladu se zásadou in dubio pro reo a s právem na spravedlivý proces je podle stěžovatele také doktrína "ceny, která je neodolatelná pro prvního kupce", popř. zástavní hodnoty, kterou soudy aplikovaly na stanovení ceny zástavy, tj. předmětných parcel v k.ú. Dolní Litvínov, které tvořily zástavu předmětných úvěrů. Stěžovatel dále rozsáhle argumentuje ve prospěch svého názoru, že úvěrová dokumentace, která byla pro účely trestního řízení získána na základě Výzvy k vydání věci (ze dne 17. 10. 2016), adresované společnosti X k rukám K. S., byla údajně získána nezákonně, v rozporu s §8 trestního řádu, když buď chyběl předcházející souhlas soudce dle §8 odst. 5 trestního řádu, anebo měla být získána na základě žádosti státního zástupce dle §8 odst. 2 trestního řádu. Tato skutečnost znamená, že k úvěrové dokumentaci nemělo být v trestním řízení vůbec přihlíženo.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Vzhledem k argumentaci stěžovatele nutno zejména upozornit na to, že Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje důkazní řízení, provedené před obecnými soudy. Podle svojí ustálené judikatury hodnotí Ústavní soud spravedlnost trestního procesu jako celku a k vyhovění ústavní stížnosti přistupuje jen tehdy, jestliže dospěje k názoru, že pochybení ze strany orgánu veřejné moci vedlo k tomu, že proces byl vskutku nespravedlivý. Žádnou klíčovou chybu však v přezkoumávané věci Ústavní soud neshledal. Rozhodně se nelze ztotožnit s názorem stěžovatele, že provedené důkazy byly prý nalézacími soudy hodnoceny selektivně výhradně v jeho neprospěch. Obecné soudy odpověděly vyčerpávajícím způsobem na veškeré stěžovatelovy námitky. Tak např. Nejvyšší soud v napadeném usnesení přehledně rozlišil námitky o naplnění znaků organizované skupiny, o nepravdivých údajích při sjednávání úvěru, o znaleckém dokazování, o procesně nepoužitelných důkazech a dalších námitkách stěžovatele, a podrobně na ně reagoval. Ústavní soud tu nezjistil žádné pochybení, zasahující do ústavní roviny a na závěry Nejvyššího soudu odkazuje, aniž by je hodlal opakovat poněkud jinými slovy.
7. Nelze přehlédnout, že argumentace stěžovatele je v zásadě jen opakováním jeho obhajoby. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly, své závěry srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a dostatečně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Postupovaly přitom v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí, a také v úvaze o trestu soudy nepochybily.
8. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu