ECLI:CZ:US:2022:2.US.2477.22.1
sp. zn. II. ÚS 2477/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Štichauera, zastoupeného Mgr. Šárkou Oharkovou, advokátkou, sídlem Slezská 949/32, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 13 C 125/2017-40 ze dne 9. 12. 2019, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 252/2020-77 ze dne 18. 11. 2020, a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1164/2022-133 ze dne 25. 5. 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 7. 9. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Jak vyplynulo ze spisu, ústavní stížnosti, souvisejících rozhodnutí a vyžádaného dovolání, stěžovatel je jednatelem a jedním ze tří společníků společnosti Pardubická tiskárna SILUETA, s.r.o., která je s účinky od 7. 11. 2016 v konkursu. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho společnost ztratila konkurenceschopnost v důsledku protiprávně narušené hospodářské soutěže, a to nesprávným úředním postupem spočívajícím v poskytování finančních dotací, jež zvýhodňovaly jiné subjekty. Stěžovatel proto požadoval náhradu škody ve výši 25 000 000 Kč od České republiky - Ministerstva průmyslu a obchodu.
Obvodní soud pro Prahu 1 stěžovatelovu žalobu zamítl rozsudkem ze dne 9. 12. 2019, č. j. 13 C 125/2017-40. Podle obvodního soudu nedošlo k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu, neboť při procesu vyhlášení a poskytování dotací z dotčeného programu žalovaná neporušila žádné právní předpisy. Nebyla ani naplněna podmínka příčinné souvislosti, neboť škodu stěžovatel mohl utrpět až v důsledku úpadku společnosti, v níž měl podíl. Soudu navíc nepřísluší hodnotit politická rozhodnutí výkonné moci. Rozhodnutí obvodního soudu potvrdil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 11. 2020, č. j. 11 Co 252/2020-77. Městský soud doplnil, že úředním postupem není normotvorná činnost, v posuzovaném případě proto nemůže jít o nesprávný úřední postup. Stěžovateli navíc nemohla vzniknout škoda v důsledku snížení hodnoty majetku společnosti, neboť není jeho podílovým spoluvlastníkem. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 25. 5. 2022, č. j. 30 Cdo 1164/2022-133, a to zčásti pro vady, zčásti pro nepřípustnost. Stěžovatel totiž ve svém dovolání nejprve uvedl, že dotčená otázka doposud nebyla Nejvyšším soudem vyřešena, následně však opakovaně zmiňoval, že by tato otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak, než jak jeho dosavadní rozhodovací praxe vyznívá. Nejvyšší soud proto s odkazem na rozsáhlou judikaturu svoji i Ústavního soudu v této části dovolání odmítl pro vady, neboť dovolatel nevyhověl požadavku na konkrétní vymezení důvodu přípustnosti. Neuvedl totiž dostatečně zřetelně, kterou z obou variant přípustnosti, jež se logicky vzájemně vylučují a nemohou vedle sebe obstát, považuje ve skutečnosti za naplněnou. Ve vztahu k ostatním vymezeným otázkám Nejvyšší soud došel k závěru, že nelze dovodit přípustnost. Jestliže totiž obstál některý z důvodu, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl (v posuzovaném případě důvod spočívající v nedostatku žalobcovy aktivní věcné legitimace v řízení), ani odlišné vyřešení ostatních otázek vymezených v dovolání by se v poměrech stěžovatele nemohlo nijak projevit.
Stěžovatel se domnívá, že uvedenými soudními rozhodnutími bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces plynoucí z čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 2 Listiny základních lidských práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Toto porušení spatřuje v neprovedení jím navrhovaných důkazů a neprojednání merita věci v dovolacím řízení. Dále dle stěžovatele došlo k porušení práva vlastnit a pokojně užívat majetek dle čl. 11 Listiny, neboť soudy nesprávně posoudily jeho aktivní legitimaci. Z toho důvodu se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
III.
Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná, zčásti nepřípustná.
Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), nepřísluší mu proto výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se u Ústavního soudu domáhá přehodnocení právních závěrů obecných soudů. Ústavní stížnost obsahuje pokračování v polemice s obecnými soudy, přičemž stěžovatel sice formálně uvádí, že v postupu obecných soudů spatřuje zásah do svých ústavně garantovaných práv, svoje tvrzení však téměř nepodporuje argumentací v ústavněprávní rovině.
Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížnost obsahuje pouze zcela obecné námitky, že účelem dovolání je především ochrana subjektivních práv dovolatele, nikoliv pouze tzv. sjednocování judikatury, a že obecné soudy jsou povinny interpretovat jednotlivá ustanovení procesních prostředků z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod, které "prozařují" celým právním řádem. Žádnou konkrétní námitku proti závěru o nevyhovění požadavku na vymezení konkrétního důvodu přípustnosti ústavní stížnost neobsahuje. Ústavní soud v napadeném usnesení zásah do stěžovatelových ústavně garantovaných práv neshledal. Stěžovatel ve svém dovolání nejprve uvedl, že "se jedná o věc, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena". Následně však dodal, že je mu sice známo, že "se Nejvyšší soud podobnou otázkou již několikrát zabýval, ale Nejvyšším soudem doposud vydaná rozhodnutí nedopadají dostatečně na současnou situaci dovolatele, neboť tato rozhodnutí se týkala situací, kdy žalobce odvozoval svou aktivní legitimaci ve sporu ze skutečnosti, že je majitelem společnosti, které vznikla škoda, což však není případ dovolatele, který žaluje náhradu škody z titulu újmy na jeho majetkových právech (...). Dovolatel má tedy za to, že otázka aktivní legitimace společníka obchodní společnosti by měla být dovolacím soudem posouzena jinak." Dle názoru Ústavního soudu citované pasáže dovolání bylo možné vyložit také tak, že dovolací soud se již zabýval podobnou otázkou, od které se stěžovatelův případ odlišuje, a tedy z důvodu této odlišnosti jde v nynějším případě o otázku doposud nevyřešenou. Při uplatnění tohoto výkladu by vymezení přípustnosti dovolání nebylo nutné považovat za rozporné. Navzdory přísnosti však odlišný závěr Nejvyššího soudu nelze označit za nesprávný, neboť byl umožněn nesrozumitelností podaného dovolání, jakož i jeho celkovou kvalitou. Ústavní soud proto konstatuje, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu k zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatele nedošlo. To se týká i té části rozhodnutí, v které Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost. Stěžovatelův neúspěch v jedné z otázek vymezených v dovolání totiž postačuje k tomu, aby byl v řízení jako celku neúspěšný. Odlišné vyřešení ostatních otázek by na tomto závěru nemohlo nic změnit. Tento závěr Nejvyššího soudu je zcela logický a řádně odůvodněný. Ústavní soud proto konstatuje, že ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Ve vztahu k napadeným rozsudkům obvodního a městského soudu je ústavní stížnost nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel nevyčerpal efektivně všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní soud již ve svém stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, došel k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva, pokud stěžovatel v dovolání řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. To se týká i nynějšího případu, kdy bylo dovolání právě z tohoto důvodu odmítnuto. Tento závěr se uplatní i ve vztahu k té části dovolání, která byla odmítnuta pro nepřípustnost. Tím, že stěžovatel řádně nevymezil přípustnost dovolání v jedné otázce, totiž znemožnil věcný přezkum ve zbylých otázkách.
Ve světle řečeného proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dílem dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, dílem dle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu