ECLI:CZ:US:2022:2.US.2482.21.1
sp. zn. II. ÚS 2482/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti R. P., zastoupeného Mgr. Ivem Školou, advokátem se sídlem Riegerova 72, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2021 č. j. 4 Tdo 325/2021-360, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. září 2020 sp. zn. 55 To 90/2020 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. ledna 2020 č. j. 1 T 71/2019-270, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 10. září 2021 navrhl stěžovatel postupem dle §72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do celé řady jemu ústavně zaručených práv dle čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 1 a 3 písm. e) trestního zákoníku (ve znění účinném od 1. února 2019), za což byl odsouzen k peněžitému trestu v počtu 200 denních sazeb v částce 400 Kč, tedy celkem 80 000 Kč, a pro případ, že by trest nebyl ve lhůtě vykonán, k náhradnímu trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. K odvolání stěžovatele rozhodl výše uvedeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci tak, že prvostupňový rozsudek při nezměněném výroku o vině v části, která se týkala trestu, z formálních důvodů chybných citací zrušil, a nově rozhodl o trestu (ve stejné výměře jako soud prvostupňový). O dovolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že jej odmítl jako zjevně neopodstatněné postupem dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
3. Skutkový základ věci spočíval v tom, že stěžovatel, jakožto jednatel obchodní společnosti X, měl v odvolání podaném dne 6. května 2018 proti rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce (dále jen "SZPI") ze dne 13. dubna 2018 nepravdivě nařknout inspektory SZPI z požadování úplatku, o nějž si dle stěžovatele měli říci během kontroly v maloobchodní provozovně uvedené společnosti, která byla vykonána dne 8. června 2017.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy v napadených rozhodnutích řádně nezhodnotily provedené důkazy a že mu trestný čin, resp. zejm. jeho subjektivní stránka nebyla prokázána. Sepisem a odesláním výše zmíněného odvolání pouze uplatňoval právo na obranu proti "nestandardnímu" průběhu kontroly ze strany SZPI. V řízení nebyly odstraněny pochybnosti o skutkovém ději a došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Dle stěžovatele pak obecné soudy jeho skutek vadně posoudily také po hmotněprávní stránce. Stěžovatel dle vlastních slov nikoho křivě z žádného trestného činu neobvinil, pouze popsal faktický průběh kontroly. V odvolání proti rozhodnutí SZPI měl právo uvést všechny relevantní skutečnosti, což učinil. Ostatně žádné osoby nebyly v jím sepsaném odvolání označeny jmenovitě. Jeho tvrzení měla být navíc vytržena z kontextu a zmanipulována. Rozhodováním soudů měl být stěžovatel neústavně "dotčen na právu svobodného projevu" - v tomto ohledu tedy i "diskriminován". Rovněž mu měla být nesprávným procesním postupem soudu znemožněna řádná příprava obhajoby.
5. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jeho práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
6. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Na postup orgánů činných v trestním řízení, včetně soudů, proto reaguje pouze tehdy, vyvolává-li reálné negativní dopady na ústavně zaručená základní práva nebo svobody účastníka řízení. Nikoli každý postup obecných soudů, který by i byl podle jednoduchého práva vadný, však k takovému zásahu vede. Proto se Ústavní soud zabýval pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími soudů byla porušena stěžovatelova základní práva, a to zejména právo na spravedlivý proces.
7. Po prostudování napadených rozhodnutí je dle názoru Ústavního soudu zřejmé, že obecné soudy se s věcí obsáhle a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Napadená rozhodnutí považuje Ústavní soud za kvalitně zpracovaná a zcela přiměřeným způsobem odůvodněná, zejm. co do logiky a podrobnosti argumentace. Provedené dokazování se jeví jako dostatečné a jeho vyhodnocení jako přiléhavé. Obecné soudy se věcí zabývaly úplně a naprosto srozumitelně tak, aby mohly učinit závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Pro aplikaci zásady in dubio pro reo, jež vychází z presumpce neviny, v dané věci nebyl vůbec prostor, neboť žádná rozumná pochybnost o jednání stěžovatele a dalších skutkových okolnostech nepanovala - závěry soudů se jeví jako spolehlivé. V podrobnostech pak Ústavní soud k námitkám, které stěžovatel v ústavní stížnosti vznesl, odkazuje na jednotlivé body odůvodnění napadených rozhodnutí, k nimž nemá ze své pozice garanta ústavnosti cokoli dodat. K procesním otázkám vzneseným stěžovatelem odkazuje Ústavní soud jednak na bod 9 napadeného rozsudku okresního soudu, v němž je (byť poměrně stručně) vyloženo, proč byly další důkazy navržené obhajobou nadbytečné, jednak na bod 11 napadeného rozsudku krajského soudu, v němž krajský soud vyvrací tvrzení stěžovatele o procesních pochybeních okresního soudu. Právní kvalifikaci se pak obšírně věnoval také dovolací soud, a to dle názoru Ústavního soudu i výrazně nad rámec dovolacího přezkumu - viz zejm. body 26 až 30 napadeného usnesení dovolacího soudu. Tento výklad k přečinu křivého obvinění a jeho vztáhnutí na poměry projednávané věci (mj. právnické vzdělání stěžovatele a jeho přechozí odsouzení pro obdobnou trestnou činnost) shledává Ústavní soud z pohledu ústavních požadavků za zcela uspokojivý. Ani závěru dovolacího soudu o tom, že jmenovité označení osob, které si měly o údajný úplatek říci, není nezbytnou podmínkou pro naplnění skutkové podstaty tohoto přečinu, jsou-li tyto osoby i tak jasně identifikovatelné s ohledem na konkrétní okolnosti, nelze z ústavního pohledu cokoli vytknout.
8. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel mu v ústavní stížnosti předestřel své vnímání údajně nestandardní kontroly ze strany SZPI, jejíž průběh měl být nezákonný a nespravedlivý, nicméně postoj stěžovatele k věci není způsobilý vyvinit jej z faktu, že se dopustil jednání, které v souladu s čl. 39 Listiny, zákonodárce označil za trestné. Nespokojenost stěžovatele s výsledkem jeho věci nezakládá nesprávnost postupu orgánů činných v trestním řízení, nezákonnost rozhodnutí soudů a ve svém důsledku ani jejich neústavnost (důvodnost ústavní stížnosti).
9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy stěžovatele v jeho zaručených právech postupem popsaným v ústavní stížnosti zkrátily, odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu