ECLI:CZ:US:2022:2.US.2483.22.1
sp. zn. II. ÚS 2483/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky R. J., zastoupené Mgr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. května 2022 č. j. 50 P 232/2019-814 a Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2022 č. j. 58 Co 226/2022-826 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a obsah ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí týkajících se předběžného opatření ve věci svěření nezletilého dítěte do péče vedlejšího účastníka (otce nezletilé). Stěžovatelka má jako matka nezletilé za to, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces zaručené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 10 odst. 2 Listiny, dle něhož každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, jakož i do práv nezletilé na zasahování do soukromého a rodinného života dle čl. 16 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "ÚPD").
2. Napadenými usneseními o nařízení předběžného opatření předal soud osmiletou dceru stěžovatelky do výlučné péče otce do doby pravomocného rozhodnutí ve věci samé. Meritorní řízení se pak vede o změně poměrů, přičemž prvostupňový soud nejprve rozhodl rozsudkem ze dne 21. 10. 2021, č. j. 50 P 232/2019-703 tak, že nezletilou svěřil do střídavé péče rodičů, avšak k odvolání obou rodičů Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 27. 1. 2022, č. j. 58 Co 7/2022-763, tento rozsudek zrušil a věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení.
3. Návrhem ze dne 9. 3. 2022 se otec domáhal nařízení předběžného opatření, na základě kterého by matka byla povinna strpět péči otce o nezletilou do rozhodnutí ve věci samé. V návrhu otec uvedl, že po vyhlášení rozsudku soudu prvého stupně byla nezletilá ve faktické péči otce, protože matka si nezletilou dle rozsudku nepřebírala a mezi rodiči existovala zásadní komunikační neshoda.
4. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu ze dne 15. 3. 2022, č. j. 50 P 232/2019-783, byl návrh otce na vydání předběžného opatření zamítnut. K odvolání otce Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 12. 4. 2022, č. j. 58 Co 130/2022-798, uvedené usnesení zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení.
5. Posléze rozhodoval obvodní soud podruhé. V rozhodnutí napadeném ústavní stížností konstatoval, že v době vydání prvního rozhodnutí o zamítnutí návrhu na předběžné opatření vycházel ze skutečnosti, že se nezletilá nachází ve faktické péči otce a zvláštní (zatímní) úprava tak nebyla potřebná. Z odvolání otce a zprávy Orgánu sociálně-právní ochrany dětí (dále jen "OSPOD") však je zřejmé, že v současné době probíhá symetrická střídavá péče rodičů. V rámci opětovného posouzení dospěl obvodní soud v nyní napadeném usnesení k závěru, že je v zájmu nezletilé, aby do rozhodnutí ve věci samé byla svěřena do péče otce, neb u něj dle provedených důkazů lépe prospívá. Po zhodnocení shora uvedených skutečností a s odkazem na 102 odst. 1 o. s. ř. za použití §1 odst. 2 z. ř. s. ve spojení s §76 odst. 1 písm. e) o.s.ř. dospěl prvostupňový soud k závěru, že v posuzovaném případě byla osvědčena potřeba zatímní úpravy poměrů.
6. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, v němž namítala, že nařízení předběžného opatření má být zcela mimořádným prostředkem, svěření nezletilé do výlučné péče jednoho z rodičů by mělo být akceptovatelné pouze tehdy, pokud druhý z rodičů ztratil schopnost o dítě řádně pečovat. Otec ve vyjádření k odvolání matky uvedl, že nezletilá je v současné době v jeho péči, přičemž domluva na podílu na péči mezi rodiči je problematická.
7. Odvolací soud ve svém nyní napadeném usnesení přezkoumal prvostupňové rozhodnutí a ve smyslu §212 a §212a o. s. ř. ve spojení s §28 z. ř. s. neshledal důvodným stěžovatelčino odvolání. Druhostupňový soud se ztotožnil s tím, že předpoklady pro nařízení předběžného opatření byly v daném případě naplněny. Potřeba zatímní úpravy byla prokázána, z obsahu spisu (zejména pohovorů s nezletilou) vyplývá, že nezletilá u otce prospívá a ve vztahu ke stěžovatelce je nejistá.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakovaně namítá, že právní závěr učiněný oběma soudy vycházel nepřiléhavě se závěrů OSPOD o pohovoru s nezletilou, kdy probíhala symetrická péče o dítě, avšak to se nacházelo v péči otce. Podstata stěžovatelčiny argumentace tkví v tom, že jde o nevhodnou a protiústavní aplikaci institutu předběžného opatření, neb primárním problémem není žádná nižší výchovná kompetence stěžovatelky, ale rodičovský konflikt a rozdílný názor rodičů nezletilé na potřeby nezletilé. Nařízení předběžného opatření má být mimořádným prostředkem a k jeho vydání, pakliže navíc existuje úprava poměrů k nezletilému dítěti dřívějším soudním rozhodnutím, má být přistupováno zdrženlivě. V daném případě lze očekávat, že pravomocné rozhodnutí ve věci samé bude k dispozici nejdříve v roce 2023, či spíše s ohledem na uplynutí dalšího času až v roce 2024. Doba, po kterou bude bezdůvodně zasahováno do práv matky i nezletilé tak bude poměrně dlouhá a následky nebude možno vrátit zpět [k tomu lze odkázat na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2244/09 ze dne 20. 7. 2010 (N 146/58 SbNU 227)]. Za excesivní považuje stěžovatelka vyhodnocení skutečností zjištěných z provedených důkazů soudy obou stupňů, když fakticky jediným důvodem pro nařízení předběžného opatření je zajištění "klidu" pro nezletilou. Konečně trvání tohoto předběžného opatření by bylo odůvodněné jen tehdy, pokud by stěžovatelka nebyla schopna v rámci symetrické střídavé péče řádně pečovat o nezletilou či by její péče vážně ohrožovala vývoj nebo jiné důležité zájmy nezletilé.
II. Posouzení Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelů a zda řízení jako celek bylo spravedlivé. Ústavní stížností je napadeno rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření.
11. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k rozhodování obecných soudů o předběžných opatřeních. Přitom zdůraznil, že obecně nelze vyloučit způsobilost předběžného opatření, jako opatření prozatímní povahy, zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. Na druhou stranu však předběžné opatření zpravidla nedosahuje takové intenzity, aby mohlo zasáhnout do ústavně zaručených práv účastníků řízení, neboť při rozhodování o jeho nařízení se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci. Ústavní soud současně opakovaně připomíná, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu. Ústavnímu soudu, z hlediska ústavněprávního, zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecného soudu stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření; nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem za dodržení zásad spravedlivého procesu a současně nebylo projevem svévole [viz například nález sp. zn. IV. ÚS 802/19 ze dne 4. 6. 2019, body 13 a 14; a další judikaturu tam citovanou; obdobně nález sp. zn. III. ÚS 743/19 ze dne 25. 6. 2019, body 22 a 23; či nález sp. zn. II. ÚS 3524/19 ze dne 17. 12. 2019, bod 13].
12. Ústavní soud tedy taková rozhodnutí podrobuje jen tzv. omezenému testu ústavnosti, tj. z pohledu, zda takové rozhodnutí má zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), zda bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole (čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) a nález ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1847/16, bod 12. odůvodnění].
13. Důvod tohoto přístupu, jak bylo již výše zdůrazněno, totiž spočívá ve skutečnosti, že rozhodnutím o předběžném opatření jsou práva a povinnosti upravena pouze dočasně a podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na řízení ve svém celku. Regulace práv a povinností předběžným opatřením může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena. Nadto zatímní povaha rozhodnutí o předběžných opatřeních nijak nevylučuje možnost, že v konečném meritorním rozhodnutí může dojít k významné změně dosavadní úpravy těchto práv a povinností. Již na tomto místě lze proto stěžovatelku odkázat na případnou budoucí zatímní změnu úpravy poměrů - bude-li mít za to, že je tak důvodné učinit, může iniciovat nové řízení o nařízení předběžného opatření. K samotnému posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření soudy oběma stupňů Ústavní soud dodává, že jejich posouzení nevykazuje znaky libovůle ani přílišného formalismu a plně obstojí optikou ústavnosti náležitého odůvodnění [nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171)]. Ústavní soud neshledal deficit napadených rozhodnutí, která návrhu otce (vedlejšího účastníka) na nařízení předběžného opatření vyhověla.
14. Ústavní soud neshledal ani porušení nejlepšího zájmu nezletilé ve smyslu čl. 3 odst. 1 ÚPD. Bez ohledu na aspekt dočasnosti předběžného opatření je otázka svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)]. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Postup obecných soudů, jak bylo výše uvedeno, z těchto ústavněprávních mantinelů nevybočil.
15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. října 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu