ECLI:CZ:US:2022:2.US.2502.22.1
sp. zn. II. ÚS 2502/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Společenství vlastníků jednotek Heřmanova č. 630/34, Praha 7, IČ 24188336, sídlem Heřmanova 630/34, Praha 7, zastoupeného Stanislavem Červencem, advokátem, sídlem Bělocerkevská 1301/26, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 713/2022-322 ze dne 7. 6. 2022, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 36 Co 212/2021-274 ze dne 16. 9. 2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 15 C 376/2017-223 ze dne 11. 12. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 7 zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení 844 560 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím, podanou z titulu bezdůvodného obohacení představujícího výši obvyklého nájemného za období od července 2014 do prosince 2017 ze společných částí podkrovních půdních prostor uvedeného domu o rozloze 153 m2, které měl žalovaný neoprávněně zabrat při výstavbě dvou bytových jednotek, realizované na základě částečně neplatné smlouvy o výstavbě. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že soudy svými rozhodnutími neposkytly ochranu jeho vlastnickému právu, do kterého bylo protiprávně zasaženo žalovaným. Stěžovatel má za to, že na daný případ plně dopadají závěry vyslovené v rozhodnutích Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 50/03, III. ÚS 150/99, IV. ÚS 1735/07 a sp. zn. Pl. ÚS 34/09, které v ústavní stížnosti přiblížil a které soudy dle jeho názoru v napadených rozhodnutích nerespektovaly.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je v prvé řadě nucen podotknout, že ústavní stížnost je toliko rekapitulací dosavadního průběhu původního řízení před civilními soudy a polemikou s jejich právními závěry, nadto vedenou ve velmi obecné poloze. Stěžovatel sice odkázal na některé ústavní maximy plynoucí z judikatury Ústavního soudu, avšak již neozřejmil, v čem konkrétně se jim měly soudy zpronevěřit. Prostý nesouhlas se skutkovými závěry soudů či odlišný pohled stěžovatele na jimi vyřešenou právní otázku není způsobilý relevantním způsobem zpochybnit ústavní konformitu napadených soudních rozhodnutí.
Ústavní soud přitom shledal, že soudy racionálním a srozumitelným způsobem vyložily, proč nemohl být stěžovatel se svou žalobou úspěšný. Bylo tomu tak především proto, že výstavbou v mezidobí zkolaudovaných a užívaných bytových jednotek došlo k zániku společných půdních prostor (resp. jejich předmětné části), když jejich zpracováním spočívajícím ve výstavbě vznikly nové, dva zcela samostatné předměty práva jsoucí ve vlastnictví žalovaného. Domáhal-li se stěžovatel žalobou přiznání práva na plnění z bezdůvodného obohacení představující výši obvyklého nájemného za "zabrané" či "přetvořené" půdní prostory v obdobích následujících po (originárním) nabytí vlastnictví dotčených bytových jednotek žalovaným (které stěžovatel ostatně ani nesporoval - viz bod 14 rozsudku odvolacího soudu), je patrné, že s ohledem na současný zánik a následnou neexistenci zmíněných společných půdních prostor v žalobě vymezené době nemohlo z podstaty věci docházet k užívání cizí věci bez právního důvodu, pročež se žalovaný (ani nikdo jiný) nemohl na úkor stěžovatele obohatit. Nejvyšší soud zároveň přiléhavě poznamenal, že přiznat žalobou uplatněné peněžité plnění za údajné "protiprávní zabrání věci" (míněno začlenění části půdních prostor do nově vzniklých bytových jednotek) soudy přiznat nemohly, poněvadž takové tvrzení vychází z jiného skutku, než na kterém žaloba spočívala a který byl předmětem dokazování (viz str. 3 usnesení dovolacího soudu), nehledě na odlišné právní posouzení věci. V podrobnostech lze na odůvodnění napadených rozhodnutí soudů zcela odkázat.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu