ECLI:CZ:US:2022:2.US.2509.21.1
sp. zn. II. ÚS 2509/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti P. V., zastoupeného doc. JUDr. Mgr. Janou Tlapák Navrátilovou, Ph.D., advokátkou Advokátní kanceláře Němec, Bláha & Navrátilová, s.r.o., se sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8, proti sdělení Policie České republiky ze dne 22. dubna 2021 č. j. NCOZ-9842-805/TČ-2018-417204-F, vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 3. května 2021 č. j. 4 VZN 1506/2019-601, vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 12. července 2021 č. j. 2 NZN 246/2021-62, proti jinému zásahu Policie České republiky, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Nejvyššího státního zastupitelství spočívajícímu v nerozhodnutí o návrhu stěžovatele na náhradu nutných výdajů a ušlého výdělku spojených s dostavením se k podání vysvětlení, a dále proti postupu Policie České republiky, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Nejvyššího státního zastupitelství spočívajícímu v označování stěžovatele za podezřelého či vinného ze spáchání trestného činu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 13. září 2021 navrhl stěžovatel, v danou dobu právně nezastoupen, postupem dle §72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") mimo jiné zrušení v záhlaví označených sdělení a vyrozumění. Dne 23. září 2021 bylo Ústavnímu soudu doručeno oznámení výše uvedené advokátky o převzetí právního zastoupení stěžovatele v řízení o návrhu a zároveň došlo k založení její plné moci do spisu. S ohledem na tyto skutečnosti vyzval Ústavní soud výše uvedenou advokátku k odstranění vad původního návrhu - tj. doložení jí řádně sepsané ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě. Dne 4. listopadu 2021 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení sepsaný výše uvedenou advokátkou, z jehož obsahu pak Ústavní soud v řízení vycházel.
2. Průběh věci ve fázi, která předcházela ústavní stížnosti, a obsahy napadených sdělení a vyrozumění jsou stěžovateli dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
3. Ústavní stížnost se vztahuje k postupu policejního orgánu - Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Expozitury České Budějovice, 4. oddělení (dále jen "policejní orgán"), který stěžovatele vyzval ve smyslu §158 odst. 7 trestního řádu k podání vysvětlení, jehož předmětem byly v něm uvedené skutečnosti. Několik dní po podání vysvětlení doručil stěžovatel policejnímu orgánu žádost o náhradu nutných výdajů a ušlého výdělku spojených s dostavením se k podání vysvětlení v celkové výši 1 058,32 Kč (dále souhrnně jen jako "náhrada"), na níž policejní orgán zareagoval napadeným sdělením ze dne 22. dubna 2021. V tomto sdělení policejní orgán mimo jiné uvedl, že před zahájením podání vysvětlení byl stěžovatel informován o tom, že je podezřelý ze spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti (spolu s popsáním podstaty podezření) a dále poučen o tom, že ve smyslu §158 odst. 10 trestního řádu nemá nárok na náhradu. Vzhledem k tomu, že jak stěžovatel osobně, tak jeho advokát, který byl celému podání vysvětlení přítomen, nevznesli kdykoli během daného úkonu žádné připomínky či námitky, což měli stvrdit po přečtení úředního záznamu o podání vysvětlení svými podpisy, považoval policejní orgán žádost o náhradu svým sdělením za uzavřenou, neboť na náhradu stěžovatel nárok dle zákona nemá (§158 odst. 10 poslední věta trestního řádu) a jeho žádosti tak nebylo možno vyhovět. Vůči tomuto sdělení policejního orgánu si stěžovatel podal "stížnost", kterou Vrchní státní zastupitelství v Praze (dále jen "VSZP") obsahově posoudilo jako žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu dle §157a odst. 1 trestního řádu. VSZP stěžovatele výše napadeným vyrozuměním ze dne 3. května 2021 informovalo o tom, že postup policejního orgánu přezkoumalo a že v něm neshledalo "žádné zásadní procesní pochybení ani postup, který by nebyl v souladu se zákonem". Vůči tomuto vyrozumění VSZP brojil stěžovatel u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen "NSZ") podnětem k výkonu dohledu nad postupem státního zástupce. NSZ napadeným vyrozuměním ze dne 12. července 2021 informovalo stěžovatele o tom, že postup příslušného dozorového státního zástupce VSZP přezkoumalo a že jej "nelze hodnotit jako nesprávný či dokonce nezákonný".
4. Ústavní stížnost je s ohledem na řešenou problematiku mimořádně rozsáhlá (jen samotná formulace petitu je obsažena na více než jedné celé straně textu formátu A4), obsahuje mnoho teoretických východisek a odborných úvah. Ústavní soud nepovažuje za nutné její obsah na tomto místě reprodukovat a omezí se toliko na konstatování, že ve stížnosti stěžovatel namítá údajná porušení celé řady jemu zaručených základních práv a svobod, a to včetně, nikoli však výlučně, práv garantovaných v čl. 10, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1, čl. 39, čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, k nimž mělo (stručně řečeno) dojít tím, že policejní orgán a v navazujících přezkumech jednající VSZP a NSZ (i) stěžovateli nepřiznaly náhradu, (ii) o stěžovatelově žádosti o náhradu nerozhodly ve formě usnesení, (iii) stěžovatele označují jako "podezřelého" z trestného činu legalizace výnosu z trestné činnosti, (iv) stěžovatele označují jako pachatele tzv. zdrojového trestného činu úvěrového podvodu, přestože pro tento čin nikdy nebyl pravomocně odsouzen soudem, jelikož trestní stíhání bylo nepřípustné z důvodu promlčení dle §11 odst. 1 písm. b) trestního řádu a věc byla odložena.
5. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky pro podmínky řízení stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu předně dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas a oprávněným stěžovatelem. Stěžovatel je po výzvě Ústavního soudu k odstranění vad původního návrhu, jíž bylo řádně vyhověno, také právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Co do přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že v části, v níž stěžovatel brojí proti sdělení policejního orgánu, vyrozumění VSZP a vyrozumění NSZ o nepřiznání náhrady, navrhuje jejich zrušení a dále navrhuje uložení povinnosti policejnímu orgánu o náhradě rozhodnout, je ústavní stížnost přípustná, neboť tyto úkony měly potenciál autoritativně zasáhnout do právní sféry stěžovatele, který vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jeho práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud je k projednání těchto návrhů příslušný. Stav nečinnosti, kdy by policejní orgán nerozhodl o otázce, o níž mu zákon ukládá povinnost rozhodnout, by eventuálně mohl konstituovat tzv. "jiný zásah" do základních práv stěžovatele ve smyslu 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ohledně návrhu na zrušení sdělení policejního orgánu, vyrozumění VSZP a vyrozumění NSZ se Ústavní soud ztotožňuje s odkazem stěžovatele na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. srpna 2014 sp. zn. II. ÚS 2166/14 (U 14/74 SbNU 623; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz) z jehož bodu 20 plyne závěr o tom, že za určitých okolnostní může být ústavní stížnost proti sdělení policejního orgánu a vyrozumění státních zastupitelství přípustná, jakoby šlo o formálně vydaná rozhodnutí ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V dané souvislosti Ústavní soud dále odkazuje na nález ze dne 14. března 2017 sp. zn. II. ÚS 3173/16 (N 44/84 SbNU 499), v němž byl závěr o přípustnosti některých ústavních stížností směrujících vůči postupům či úkonům orgánů činných v trestním řízení, které nejsou rozhodnutími, vysloven již ve formě nálezu s podstatně vyšším stupněm (precedenční) závaznosti. V té části stížnosti, v níž se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud policejnímu orgánu, VSZP a NSZ přikázal zdržet se označování stěžovatele za vinného spácháním trestného činu (úvěrového podvodu) a osobu v procesním postavení podezřelého (ze spáchání trestného činu legalizace výnosu z trestné činnosti), je však Ústavní soud toho názoru, že tyto návrhy se vymykají jeho rozhodovací pravomoci. Ústavní soud je povinen se ve své činnosti řídit principem uplatňování státní moci jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny). Ústavní soud nemůže překročit rámec předpisů, které vymezují jeho postavení a pravomoc. Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje Ústavní soud o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, přičemž blíže tuto Ústavou zakotvenou pravomoc Ústavního soudu rozvádí zákon Ústavním soudu. Dané orgány rozporovaným způsobem stěžovatele označují v narativních pasážích odůvodnění výše zmíněných úkonů (písemností), které jsou neveřejné a adresované toliko stěžovateli, a to na základě poznatků k jeho osobě a činnostem doposud dosažených v rámci přípravné fáze trestního řízení. Tyto úkony (písemnosti) v tomto aspektu nenaplňují materiální znaky možného zásahu do některého ze základních práv či svobod stěžovatele, jelikož mu nijak přímo či nepřímo nebrání v uplatňování žádného procesního či jiného oprávnění v probíhajícím trestním řízení, které mu dle ústavního pořádku či zákona svědčí, ani mu z nich neplyne jakákoli (nová) právní povinnost, která by mu zákonem či na základě zákona již nebyla uložena. Jen v důsledku daných označení stěžovatele v uvedených úkonech (písemnostech) nelze vůči němu ničeho předjímat a tato označení tak nemohou představovat "zásah" do některého z jeho základních práv či svobody. Ústavní soud nemá kompetenci přezkoumávat "pouhou" terminologii užívanou orgány činnými v trestním řízení bez toho, aby tato měla zároveň zřetelné právní dopady do základních práv či svobod dotčených osob. Případné odlišné subjektivní vnímání stěžovatele na tomto závěru nic nemění. Návrh stěžovatele tak v dané části nepředstavoval žádný z případů, v nichž má Ústavní soud pravomoc rozhodovat, a k jeho projednání tak není Ústavní soud příslušný (§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu).
6. Ústavní soud pak posoudil obsah ústavní stížnosti a došel k závěru, že v rozsahu, v němž byl Ústavní soud k jejímu projednání příslušný, jde o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti, popř. dalších stěžovatelem přiložených podkladech.
7. V prvé řadě Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost patrně vychází z poněkud přepjatého vnímání ústavních záruk na poli trestního řízení. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti a ve vztahu k procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, je povolán reagovat jen na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné a negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody anebo je alespoň v určité minimální intenzitě ohrožovat. Nikoli každý postup orgánu činnému v trestním řízení, byť vadný, nutně vede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Proto se Ústavní soud v posuzované věci zabýval pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo či svoboda stěžovatele - to však neshledal. Především je nutno zdůraznit, že ústavní stížnost se v rozsahu, ve kterém je přípustná, týká náhrady ve stěžovatelem vyčíslené výši 1 058,32 Kč, což je na první pohled bagatelní částka, která nemůže vykazovat ústavní relevanci - již toto zjištění by samo o sobě vedlo k odmítnutí ústavní stížnosti v rozsahu, ve kterém je přípustná, pro zjevnou neopodstatněnost. Vedle toho Ústavní soud konstatuje, že samotnou otázkou, zdali policejní orgán měl za daných okolností rozhodnout o stěžovatelově žádosti o náhradu ve formě usnesení či nikoli, se dostatečně zabývalo VSZP a následně i NSZ. Jejich závěry považuje Ústavní soud za přiměřeně odůvodněné a nemá jim z pohledu garanta ústavnosti cokoli vytknout. Jimi předestřený výklad zákona založený na stanoviscích, že policejní orgán rozhoduje formou usnesení o nárocích dle §158 odst. 10 trestního řádu jen u osob, kterým tyto nároky (byť alespoň hypoteticky) mohou vzniknout, a že v jinak dostatečně určité výzvě k podání vysvětlení nemusí být nutně výslovně adresát upozorněn na to, že je (již) podezřelým, nepůsobí nijak extrémně a nebyl v projednávané věci rozporný s žádným stěžovatelovým základním právem či svobodou. U stěžovatele šlo o procesní jednotlivost, která neměla žádný, natož podstatný, vliv na praktickou uplatnitelnost jemu svědčících práv v trestním řízení, které je proti němu vedeno. Ostatně nelze přehlédnout, že stěžovatel dosáhl věcného přezkumu tvrzeného zásahu ze strany policejního orgánu státním zastupitelstvím (a to ve dvou stupních) i bez rozhodnutí policejního orgánu o jím uplatněném "nároku" na náhradu ve formě usnesení. Ústavní stížnost sice sofistikovaně rozebírá vybrané nuance a souvislosti postupu orgánů činných v trestním řízení, ale v poměrech projednávané věci vskutku není Ústavnímu soudu zřejmé, jak by způsobem vyřízení náhrady v dané výši, který policejní orgán ve věci zvolil, mohla být stěžovatelova základní práva reálně porušena (či alespoň nezanedbatelným způsobem ohrožena). Ústavní soud by jistě zpozorněl například, pokud by stěžovateli nebylo nejpozději při zahájení podání vysvětlení po poučení policejním orgánem známo, že je v postavení podezřelého tak, aby si mohl uvážit svůj další přístup k věci (viz např. §158 odst. 8 věta druhá trestního řádu), ale o takovou situaci se v posuzované věci nejednalo. Nadto měl stěžovatel po celou dobu podávání vysvětlení policejnímu orgánu k dispozici odbornou podporu od svého přítomného advokáta, o němž lze důvodně předpokládat, že by nepřipustil jakékoli porušení zákazu sebeobviňování ani dalších procesních záruk svědčících podezřelému při úkonu typu podání vysvětlení (jehož procesní využitelnost a důkazní síla je navíc velmi omezena). Z ústavní stížnosti ani jejích příloh nevyplývá, že by úřední záznam o podaném vysvětlení obsahoval ze strany stěžovatele či jeho advokáta jakékoli námitky ohledně zákonnosti či korektnosti jeho průběhu.
8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) téhož zákon jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu