ECLI:CZ:US:2022:2.US.2513.22.1
sp. zn. II. ÚS 2513/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jiřího Kacafírka, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Procházkou, advokátem, sídlem Rooseveltova 16, Plzeň, směřující proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 20. 8. 2021 č. j. 11 C 178/2019-239 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2022 č. j. 56 Co 279/2021-296; za účasti Okresního soudu Plzeň-jih a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho vlastnické právo zaručené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatelův vůz byl poškozen při drobné dopravní nehodě, kterou zavinila jiná řidička (dále jen jako "žalovaná"). Stěžovatel oznámil pojistnou událost pojišťovně žalované a vozidlo nechal opravit v autorizovaném servisu v Německu. Náklady na opravu spolu s ostatními relevantními výdaji (cestovné atd.) předložil k proplacení pojišťovně, celkem nárokoval (po přepočtu z EUR) zhruba 120 000 Kč. Pojišťovna mu však vyplatila jen 88 000 Kč, neboť dle ní byla oprava v Německu dražší, než by byla v autorizovaném servisu v ČR. Obvyklou cenu pojišťovna zjistila na základě dat z elektronického systému českého importéra vozidla. Stěžovatel s tímto řešením spokojen nebyl a podal na žalovanou žalobu, ve které nárokoval rozdíl mezi oběma částkami, tj. necelých 32 000 Kč. Pojišťovna se připojila k řízení jako vedlejší účastník na straně žalované. Nalézací soud návrhu stěžovatele nevyhověl. Vyšel ze znaleckého posudku, který opravu nacenil na ještě o něco nižší částku, než kterou plnila pojišťovna. Vyšší náklady stěžovatele proto nepovažoval za účelné ani z jiných důvodů, neboť nehoda se stala v P., stěžovatel trvale bydlí v P. a v tomto městě se nachází i autorizovaný servis pro vozidla dané značky. Nechat vozidlo opravovat v zahraničí tak podle soudu prvního stupně postrádá smysl, zvláště když vyšší cenová hladina v Německu je zejména v případě služeb (cena práce u opravy) obecně známa. Odvolací soud potvrdil právní i skutkové závěry nalézacího soudu a odvolání stěžovatele nevyhověl.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozsudků účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatel s v záhlaví uvedenými rozhodnutími nesouhlasí. Domnívá se, že znalec neměl při určení ceny opravy (stejně jako předtím pojišťovna) vycházet z dat z nějakých elektronických systémů, ale zkoumat tržní hodnoty opravy, tj. bez ohledu na posuzování ceny pouze stanovit, zda došlo při opravě k použití odpovídajících dílů a jestli byla provedena řádně. Úvaha nalézacího soudu o obecné známosti vyšší cenové hladiny pro opravu aut v Německu nebyla ničím podložena. Nikde není řečeno, že poškozený musí auto opravovat v místě bydliště, pokud se domnívá, že se mu jinde dostane lepších služeb. Stěžovatel s vozidlem pravidelně do servisu v Německu dojížděl a chtěl tak činit i nyní. Faktický "zákaz" oprav v zahraničí je navíc proti pravidlům jednotného trhu EU.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud nicméně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem pojem bagatelnost nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Brání-li totiž občanský soudní řád obecně podání dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč, nebylo jistě záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance v těchto věcech nahrazoval Ústavní soud. Částku 32 000 Kč, o kterou šlo v přezkoumávaném řízení, lze v tomto ohledu proto za bagatelní považovat (také např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 53/10).
8. Na druhou stranu Ústavní soud vzhledem k výše vymezené možnosti uvážení dovodil, že při splnění určitých zvláštních podmínek je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu. Jedním z takových případů je míra dotčení stěžovatele - vzhledem k majetkovým či sociálním poměrům mohou totiž u některých osob mít i malé částky zásadní negativní dopad na jejich situaci (např. nález ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. II. ÚS 262/16). U stěžovatele však podobná intenzita v daném řízení dle všeho nenastává a především ji ani netvrdí. Druhou z možností, ve které Ústavní soud překážku bagatelnosti překonává, je potřeba vyjádření právního názoru na velké množství typově podobných případů, zejména se jedná o situace, kdy ke sjednocení judikatury (právě z důvodu bagatelnosti sporů) nemohly přistoupit odvolací soudy či Nejvyšší soud (např. nález ze dne 1. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3250/14). Ani tuto linii argumentace však stěžovatel nevznáší.
9. S ohledem na předchozí bod usnesení Ústavní soud již jen nad rámec dodává, že jeho pravomoc je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Námitky stěžovatele však do značné míry sestávají z odlišného pohledu na výklad podústavního práva (viz četné citace občanského zákoníku v ústavní stížnosti), potažmo z rozdílné představy o hodnocení důkazů (znaleckého posudku). Ústavní soud rovněž neshledává nic protiústavního na pro spor klíčové úvaze obecných soudů, že pokud je zde více autorizovaných servisů (které jsou ze své podstaty kvalitou svých služeb rovnocenné, proto je výrobce/importér autorizoval), měl by poškozený při výběru vycházet z nějakých standardních kritérií. Oprava vozidel v zahraničí je v praxi výjimečná, a byť ji asi nelze a priori vylučovat, poškozený by měl takový postup minimálně předem konzultovat s pojišťovnou.
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu