ECLI:CZ:US:2022:2.US.2536.21.1
sp. zn. II. ÚS 2536/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Švrčka, právně zastoupeného JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem, se sídlem Drnovice 169, Drnovice, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2021, č. j. 27 Cm 137/2015-594, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. června 2021, č. j. 4 Cmo 79/2021-612, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i z obsahu spisu, který si vyžádal, zjistil, že stěžovateli byl Krajským soudem v Ostravě vyměřen soudní poplatek za podané odvolání ve věci ve výši 1 317 354 Kč. Stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků v rozsahu nad 30 000 Kč, a to s ohledem na své majetkové poměry, které mu dle jeho tvrzení neumožňují zaplatit vyšší soudní poplatek. Krajský soud v Ostravě rozhodl napadeným usnesením ze dne 29. 4. 2021, č. j. 27 Cm 137/2015-594, tak, že stěžovateli přiznal osvobození od soudních poplatků v rozsahu 80 %. Částečné osvobození od soudních poplatků krajský soud odůvodnil tím, že návrh stěžovatele nebyl úplný, jelikož stěžovatel neuvedl, že jsou na jeho osobu registrovaná dvě vozidla, a dále že nedoložil, z jakých prostředků hradí právní služby advokáta, který jej v řízení zastupuje. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal.
3. Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením ze dne 22. 6. 2021, č. j. 4 Cmo 792021/612, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel při žádosti o osvobození od soudního poplatku neuvedl, že je účasten v orgánech několika obchodních společností, v čemž vrchní soud spatřoval zkreslení majetkových poměrů ze strany stěžovatele. Další nedostatek žádosti stěžovatele potom, obdobně jako krajský soud, spatřoval v absenci vyčíslení výdajů, které stěžovatel vynakládá na své živobytí.
4. Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů a namítá, že bylo napadenými rozhodnutími zasaženo jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, respektive podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že vrchní soud rozhodoval o odvolání na základě skutečností, kterými se soud prvního stupně nezabýval, stěžovatel se však proti jeho rozhodnutí již nemůže bránit dalšími opravnými prostředky. Dále stěžovatel nesouhlasí s tím, že je pro rozhodnutí soudu relevantní jeho účast v obchodních společnostech, jelikož mu z této účasti neplynou žádné příjmy. Stěžovatel má za to, že odvolací soud přistupoval ke zjištěným informacím o jeho majetkových poměrech selektivně, čímž porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces. U obou napadených usnesení pak stěžovatel namítá, že jsou založena na pouhých domněnkách, přičemž takový postup v rozhodování soudu je nepřípustný a hraničí s libovůlí. Stěžovatel uvádí, že i soudní poplatek po částečném osvobození v rozsahu 80 % je pro něj nedosažitelný a napadenými rozhodnutími mu tak bylo zamezeno v přístupu k soudu.
5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel vyčerpal ostatní prostředky k ochraně svých práv.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost, obsah napadených rozhodnutí, jakož i obsah spisu a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
9. Při přezkumu rozhodnutí o žádosti o osvobození od soudních poplatků Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně shledal, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od jejich placení, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 788/09 ze dne 30. 4. 2009, usnesení sp. zn. I. ÚS 4096/12 ze dne 31. 10. 2013; citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Právo na osvobození od placení poplatků za řízení před obecnými soudy z žádného ustanovení Listiny výslovně nevyplývá, ostatně obecně zaručeno není ani na zákonné úrovni bez splnění dalších podmínek, a rozhodnutí o něm zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a Ústavní soud k přezkumu napadených rozhodnutí přistoupil v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto osvobození, např. v důsledku nerespektování kogentní normy, interpretace §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, jež byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti nebo při zjištění stop svévole, např. při absenci jakéhokoliv odůvodnění nebo odůvodnění vybočujícího v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 13/98 ze dne 3. 9. 1998 (N 98/12 SbNU 45), nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281), nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011(N 96/61 SbNU 489), nález sp. zn. IV. ÚS 3543/12 ze dne 27. 2. 2013 (N 33/68 SbNU 351) a další]. Ústavní stížnost by rovněž mohla být shledána opodstatněnou v situaci, kdy by extrémně vysoký soudní poplatek fakticky představoval zamezení přístupu účastníka k soudu.
10. Ústavnímu soudu tak v obecné rovině nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti návrhu dospěl. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem. Uvedené odráží princip, dle kterého Ústavní soud není jakousi "čtvrtou instancí", přičemž tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
11. Podstata nyní projednávané ústavní stížnosti spočívá v otázce, zda napadená rozhodnutí obecných soudů o přiznání částečného osvobození od soudních poplatků nezaložila porušení základních práv stěžovatele, respektive zda se odůvodnění těchto rozhodnutí o toliko částečném osvobození opírá o ústavně konformní výklad §138 odst. 1 o. s. ř. a zda k němu došlo na základě řádně provedeného dokazování (tj. zda závěr o částečném osvobození není v extrémním rozporu s tvrzenými a prokázanými skutečnostmi).
12. Podle §138 o. s. ř. platí, že na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.
13. Ze zákonné dikce §138 odst. 1 o. s. ř. je zřejmé, že za určující kritérium, na základě kterého soud rozhoduje o návrhu účastníka řízení na osvobození od soudního poplatku, je zde považována objektivní schopnost zaplatit soudní poplatek ve stanovené výši. Pokud zde objektivní neschopnost účastníka zaplatit soudní poplatek existuje, může soud dospět k závěru o nepřiznání osvobození od soudních poplatků toliko v případě, že se jedná o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování práva [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3543/12 ze dne 27. 2. 2013 (N 33/68 SbNU 351)]. Pro úplné osvobození od soudního poplatku pak přistupuje ještě nezbytnost splnění další kumulativní podmínky v podobě existence zvlášť závažných důvodů. Ústavní soud podotýká, že v nyní projednávané věci stěžovatel sice formálně žádal o částečné osvobození od soudního poplatku, nicméně vzhledem k celkové výši soudního poplatku (1 317 354 Kč) a požadovanému částečnému osvobození (nad 30 000 Kč) by se v případě vyhovění žádosti jednalo fakticky o osvobození úplné (v rozsahu větším než 97 %).
14. Samotné ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. tedy představuje možnost předsedy senátu, aby (jsou-li pro to dány důvody), osvobodil účastníka řízení (částečně či zcela) od povinnosti platit stanovený soudní poplatek. Toto oprávnění soudu však nespočívá plně v diskreci rozhodujícího soudce, neboť musí být jako každé jiné soudní rozhodnutí vždy prosto jakýchkoli prvků libovůle a musí za všech okolností šetřit základní práva účastníků řízení. K rozhodování soudů o neosvobození nebo naopak (částečném) osvobození účastníka pak dochází na základě řádně tvrzených a doložených skutečností prostřednictvím prohlášení o majetkových poměrech žadatele, přičemž toto prohlášení zahrnuje vedle aktiv i pasiva.
15. Ústavní soud si pro účely posouzení ústavní stížnosti vyžádal příslušný spis Krajského soudu v Ostravě, jehož součástí je i žádost stěžovatele o částečné osvobození od placení soudního poplatku v rozsahu nad 30 000 Kč. Součástí spisu je také Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce podané stěžovatelem ze dne 14. 1. 2021. Skutečnosti obsažené v tomto prohlášení se shodují se skutečnostmi, které obecné soudy uváděly v napadených rozhodnutích. Ústavní soud má za to, že na stěžovateli lze spravedlivě požadovat, aby své majetkové poměry vymezil úplně a podrobně, zejména za situace, kdy soud žádá o osvobození od takto vysokého soudního poplatku. Stěžovatel mohl rozumně předpokládat, že skutečnosti, že jsou na jeho osobu registrována osobní vozidla a že je účasten v orgánech několika obchodních společností, jsou pro soud rozhodující o osvobození od soudního poplatku relevantní. Stěžovatel současně obecným soudům nijak nedoložil, jak vysoké jsou jeho běžné výdaje, stejně tak neuvedl, jak hradí náklady právního zastoupení. Pokud má se svým zástupcem ujednáno, že mu odměnu za právní zastoupení uhradí až po skončení soudního řízení, mohl tuto skutečnost také obecným soudům doložit. Jak již uvedly soudy v napadených rozhodnutích, z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že je na účastníkovi, aby náležitě tvrdil a prokázal své majetkové poměry natolik, aby mohl soud o osvobození rozhodnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 573/2016). Ústavní soud již v minulosti shledal rozhodnutí obecných soudů, ve kterých z obdobných důvodů jako v případě stěžovatele nebylo přiznáno osvobození od soudního poplatku, za ústavně konformní (srov. zejména usnesení ze dne 24. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 2965/18). Ústavní soud přitom podotýká, že v těchto případech soudy nepřiznaly žádné osvobození od soudního poplatku, přičemž v případě stěžovatele bylo přiznáno osvobození v rozsahu 80 %. V nyní posuzované věci tak Ústavní soud neshledal důvody, pro které by se měl od své rozhodovací praxe odchýlit.
16. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2022
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu