ECLI:CZ:US:2022:2.US.255.22.1
sp. zn. II. ÚS 255/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. Z., zastoupené Petrem Čápem, advokátem, sídlem v Dobříši, náměstí Svobody 1 (Zámek Dobříš), proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 261/2021-849 ze dne 12. 10. 2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 18 C 395/2004-790 ze dne 28. 4. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 10 v řízení o určení otcovství určil, že V. V., zemřelý, je otcem P. M., narozeného z matky M. M. a rozhodl o nákladech řízení. Stěžovatelka se daného řízení účastnila v postavení vedlejší účastnice na straně žalované, jíž byla Městská část Prahy 5 jako opatrovník zesnulého domnělého otce, vůči němuž by jinak žaloba byla směřovala. Stěžovatelka měla na výsledku řízení právní zájem, neboť V. V. byl jejím otcem, přičemž určení jeho otcovství k P. M. jako dalšímu potomkovi (a polorodému sourozenci stěžovatelky) má přímý vliv na výsledek projednání dědictví po V. V. v řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 D 204/2004. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé jako věcně správné potvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že soudy ve věci neprovedly řádné dokazování, zvláště zpochybnila jejich úvahy o prokázání domněnky otcovství podle §783 odst. 2 občanského zákoníku. Soudům konkrétně vytkla, že svá rozhodnutí vystavěly v zásadě jen na tvrzeních původní žalobkyně, matky P. M., o intimních mimomanželských stycích s V. V., aniž by však byla tato tvrzení blíže doložena. Krom toho se dle jejího názoru jednalo o tvrzení zčásti protichůdná. Vypořádání svých námitek odvolacím soudem označila stěžovatelka za nepřesvědčivé. V té spojitosti stěžovatelka rozebrala důkazní situaci a uvedla, že výsledky provedeného dokazování neumožňují učinit věrohodný závěr o určení otcovství jejího otce k P. M. Stěžovatelka se rovněž ohradila proti poznámce soudů o neochotě podrobit se testu DNA pro účely zjištění tvrzeného otcovství. Soudy dle jejího mínění od tohoto způsobu zjištění otcovství nakonec upustily. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobněji rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně podotýká, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním původního řízení před obecnými soudy. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, které soudy vedly ke shora popsanému určení otcovství. Ústavní soud přitom extrémní exces či jiný ústavně významný nedostatek, který by jej vedl ke zrušení napadených soudních rozhodnutí, nezjistil.
Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatelky, že soudy určily otcovství pouze na základě ničím nepodložených tvrzení původní žalobkyně. Naopak lze přisvědčit odvolacímu soudu, že skutečnosti naplňující domněnku otcovství podle §783 odst. 2 občanského zákoníku byly prokázány řetězením jednotlivých nepřímých důkazů ve vzájemných souvislostech s tvrzeními vyplynuvšími z výslechu původní žalobkyně. Z dokazování kupříkladu vyplynulo, že otec stěžovatelky učinil dne 27. 9. 1973 prohlášení před státním notářem v Praze 1 o tom, že v matrice sice není uveden jako otec dítěte (žalobce), ale ve skutečnosti jeho otcem je. Na svou čest ujistil, že toto prohlášení odpovídá skutečnosti. Spolu s tím vyjádřil souhlas, aby nezletilý P. M. vycestoval se svou matkou M. M. do Spolkové republiky Německo. Obdobně žalobce (nastoupivší na místo původní žalobkyně po její smrti) ve své výpovědi uvedl, že pana V. měl jako otce, oslovoval ho "táto", pan V. je s matkou navštěvoval, vozil mu dárky, byl mu na svatbě, na přísaze, pracovali spolu v jednom podniku, kde kolegové měli od otce stěžovatelky vědět, že je jeho synem atd. (viz body 9 a 10 rozsudku obvodního soudu). Stěžovatelka se v ústavní stížnosti snaží význam těchto důkazů bagatelizovat, Ústavní soud však dospěl k závěru, že ústí-li tyto nepřímé důkazy spolu s tvrzeními původní žalobkyně v závěr o naplnění zákonné domněnky otcovství, nepředstavuje to ze strany soudů žádné vybočení z kautel spravedlivého procesu.
Dále se sluší poznamenat, že stěžovatelka měla možnost vyvrátit takto zjištěnou domněnku otcovství na základě příslušné genetické expertízy. Stěžovatelka se však nepodrobila odběrům biologického materiálu potřebného ke zjištění otcovství pomocí DNA. Skutečnost, že stěžovatelka v tomto směru se soudem prvního stupně vůbec nespolupracovala a snažila se znaleckému zkoumání vyhnout, a to i pod pohrůžkou uložených pokut, je Ústavnímu soudu ostatně dobře známa, neboť toto její počínání bylo předmětem přezkumu Ústavního soudu ve věci dřívější ústavní stížnosti podané stěžovatelkou. V usnesení sp. zn. III. ÚS 3165/09 ze dne 15. 1. 2010 dal Ústavní soud zřetelně najevo, že "[v] projednávané věci byla soudem vyvrácena námitka o údajných zdravotních či psychických překážkách, bránících stěžovatelce v odběru biologického materiálu nezbytného pro analýzu DNA. Podle lékařské zprávy ošetřující lékařky stěžovatelce nic nebránilo v tom, aby se podrobila odběru vzorků stěrem bukální sliznice z dutiny ústní, který je úkonem zcela bezbolestným, nepředstavujícím podle dosavadních lékařských zjištění v žádném ohledu zdravotní riziko pro vyšetřovanou osobu. Protože stěžovatelka tento soudní příkaz po poměrně dlouhý časový úsek zcela ignorovala, aniž pro své obstrukční jednání uvedla jiná než nedoložená, kusá a neurčitá tvrzení, opírající se spíše o její subjektivně vnímané psychické stavy, nelze postupu obou soudů a jejich rozhodnutím při nezbytné ochraně řádného průběhu soudního řízení cokoli vytknout". Skutečnost, že soudy nakonec od realizace genetické expertízy upustily, neznamená, že rezignovaly na řádné zjištění skutkového stavu. Pro úspěch žaloby bylo rozhodné, zda bylo možné na existenci vyvratitelné domněnky otcovství podle §783 odst. 2 občanského zákoníku usoudit z jiných důkazů. Tak se i stalo. Bylo posléze na stěžovatelce, aby tuto domněnku vyvrátila, což bylo lze uskutečnit nejúčinněji analýzou DNA. Pakliže zde stěžovatelka nevyvinula patřičnou součinnost, sama si tím uzavřela prostor, který se jí v daném řízení pro náležité zpochybnění domněnky otcovství naskytl.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Z týchž důvodů nebylo vyhověno návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených soudních rozhodnutí, o němž i s přihlédnutím k přednostnímu vyřízení ústavní stížnosti nebylo třeba rozhodnout samostatným usnesením.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu