ECLI:CZ:US:2022:2.US.2550.21.1
sp. zn. II. ÚS 2550/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Ivanova, právně zastoupeného Mgr. Radimem Janouškem, advokátem, se sídlem Šantova 2, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. října 2020, č. j. KSOS 40 INS 16678/2014-B-125, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. února 2021, č. j. 4 VSOL 27/2021-B-155 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2021, č. j. 29 NSČR 47/2021-B-183, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv.
2. Stěžovatel byl v postavení věřitele v insolvenčním řízení dlužnice MUDr. Lenky Vyroubalové, vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 40 INS 16678/2014. Stěžovatel navrhl insolvenčnímu soudu zrušení schváleného oddlužení dlužnice, a to z důvodu, že se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že dlužnice sledovala podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr. Svůj návrh stěžovatel odůvodnil tím, že se dlužnice bezdůvodně spokojila s příliš nízkým příjmem vzhledem ke svému vzdělání zubní lékařky, který jí postačoval na uspokojení 31 % přihlášených pohledávek, tedy téměř na zákonné minimum. Dále argumentoval tím, že jeden z věřitelů (otec dlužnice) dlužnici dluh prominul, jeho pohledávka však zůstala přihlášena v insolvenčním řízení a byla tedy uspokojována na úkor ostatních přihlášených pohledávek, respektive ostatních věřitelů. Jako poslední stěžovatel namítal, že měla dlužnice povinnost podat žalobu proti vydědění (vyděděna byla svou matkou), jelikož by případné dědictví spadalo do majetkové podstaty, čímž také došlo ke zkrácení práv věřitelů. Krajský soud v Ostravě posoudil předložené námitky a provedl příslušné důkazy, žádné z námitek stěžovatele však nepřisvědčil a usnesením ze dne 5. 10. 2020, č. j. KSOS 40 INS 16678/2014-B-125, návrh stěžovatele zamítl.
3. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci, přičemž Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. 2. 2021, č. j. 4 VSOL 27/2021-B-155, usnesení krajského soudu potvrdil. Z usnesení vrchního soudu je patrné, že v odvolání stěžovatel opakoval v zásadě tytéž námitky, které uvedl v návrhu na zrušení schváleného oddlužení dlužnice. Vrchní soud zdůvodnil, proč se některými námitkami stěžovatele nebude vůbec zabývat (bod 9 napadeného usnesení) a proč ostatní námitky nejsou opodstatněné.
4. Usnesení vrchního soudu napadl stěžovatel dovoláním k Nejvyššímu soudu, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 6. 2021, č. j. 29 NSČR 47/2021-B-183, odmítl podle §243c odst. 1 věty první a §243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, neboť neobsahovalo vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Své rozhodnutí Nejvyšší soud odůvodnil tím, že dovolatel neuvedl, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva v daném případě jde a od které ustálené rozhodovací praxe se (podle mínění dovolatele) odvolací soud odchýlil.
5. Proti všem výše uvedeným rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost, ve které se domáhá zrušení těchto rozhodnutí, jelikož jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Stěžovatel ve svém návrhu uvádí, že soudy prvního a druhého stupně pochybily, když nevzaly při svém rozhodování v potaz jeho tvrzení a důkazní návrhy. Pochybení Nejvyššího soudu pak spatřuje v tom, že Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl jako nepřípustné s odůvodněním, že stěžovatel neuvedl, s kterou ustálenou rozhodovací praxí (se kterými konkrétními rozhodnutími) jsou napadená rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně v rozporu. V dalším odůvodnění své ústavní stížnosti pak stěžovatel v podstatě uvádí tytéž skutečnosti a opakuje svou argumentaci, kterou předložil již v předchozím řízení. Závěrem své stížnosti stěžovatel cituje judikaturu Ústavního soudu vztahující se k právu být slyšen, jakožto součásti práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti.
7. Ústavní soud nejprve přistoupil k posouzení přípustnosti ústavní stížnosti ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu. Z dovolání stěžovatele, jehož kopii si Ústavní soud vyžádal ze spisu Krajského soudu v Ostravě, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v dovolání uváděl v zásadě shodnou argumentaci, kterou použil v ústavní stížnosti. Přípustnost dovolání vymezil stěžovatel tak, že: "...napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu." Ve zbylé části dovolání stěžovatel uvádí tytéž argumenty, které jsou shrnuty výše v bodě 5. tohoto usnesení. Dovolání neobsahuje žádné odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu, od které se měl dle názoru stěžovatele vrchní soud odchýlit. Stěžovatel rovněž neuvádí, jaká konkrétní právní otázka má být dovolacím soudem řešena.
8. Ústavní soud otázku přípustnosti dovolání podrobně řešil v plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb., všechna rozhodnutí a stanoviska Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz), podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tento závěr odpovídá rovněž přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
9. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatel v dovolání nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a proto dovolání pro vady odmítl.
10. Po přezkoumání závěrů dovolacího soudu, jakož i obsahu samotného dovolání, Ústavní soud neshledal rozpor s ústavně zaručenými právy stěžovatele.
11. Je třeba konstatovat, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad je určí a jaké požadavky musí být při jeho podání dodrženy. S tím souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou, není-li dostatečně právnicky vzdělán samotný dovolatel. Uvedení předpokladů přípustnosti dovolání a vymezení dovolacího důvodu je podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu obligatorní náležitostí každého dovolání (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3801/15 ze dne 15. 3. 2016). Přípustnost dovolání tak, jak ji vymezil stěžovatel, není v souladu se zákonnými požadavky. Jestliže stěžovatel dovozoval přípustnost dovolání z toho, že se vrchní soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, musel v dovolání uvést, od kterých rozhodnutí Nejvyššího soudu se vrchní soud odchýlil. Jak ostatně upozorňuje plénum Ústavního soudu v již zmíněném stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16: "...v souladu s §241 občanského soudního řádu musí být dovolatel zásadně zastoupen advokátem. I tento požadavek slouží mimo jiné k zajištění vyššího standardu právní pomoci dovolatelům. Na advokáty, kteří jsou v oboru profesionály, přitom lze logicky klást vyšší nároky stran jejich podání adresovaných soudům než na účastníky řízení, kteří obvykle advokáty nejsou a nemají ani právnické vzdělání. Ustanovení §241a odst. 2 občanského soudního řádu pak po advokátech zjednodušeně vyžaduje, aby se před podáním dovolání seznámili dostatečně s judikaturou Nejvyššího soudu a v dovolání následně uvedli, jaký je podle jejich názoru vztah této judikatury k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu. Plénum Ústavního soudu neshledává v tomto požadavku jakoukoli nepřiměřenost, neboť seznámení se s relevantní judikaturou by mělo být prakticky standardem i bez existence §241a odst. 2 občanského soudního řádu."
12. Jestliže tedy Nejvyšší soud uzavřel, že stěžovatel nevymezil řádně předpoklady přípustnosti dovolání, jde o rozhodnutí ústavně konformní, kterému Ústavní soud z hlediska ústavnosti nemá co vytknout. Proto podanou ústavní stížnost ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Stěžovatel neuplatnil dovolání řádně, tj. se všemi zákonnými náležitostmi, čímž nevyužil procesní prostředek k ochraně svých práv.
13. S odmítnutím dovolání Nejvyšším soudem pro řádné nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání se pojí nevyhnutelné procesní důsledky související s posouzením přípustnosti ústavní stížnosti ve vztahu k usnesením vrchního soudu a krajského soudu. V části, v níž ústavní stížnost stěžovatele směřuje proti usnesením vrchního a krajského soudu, tak musí být ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná. Jak vyplývá z již citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.), nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
14. Nad rámec nutného Ústavní soud uvádí, že ani argumentace stěžovatele směřující proti usnesením vrchního a krajského soudu by nezaložila opodstatněnost ústavní stížnosti. Stěžovatel ve svém návrhu v zásadě opakuje argumenty, které předestřel již v řízení před obecnými soudy. Namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces tím, že obecné soudy nevzaly v potaz jím navrhované skutečnosti a důkazy. Tomuto závěru stěžovatele však Ústavní soud nemůže přisvědčit. Ke všem předkládaným tvrzením a navrhovaným důkazům se obecné soudy zevrubně vyjádřily v napadených rozhodnutích a přesvědčivě odůvodnily, proč nejsou tato tvrzení a důkazy stěžovatele validní. Z odůvodnění krajského soudu i vrchního soudu je jednoznačně patrné, jaké důvody je vedly k tomu, že neakceptovaly námitky stěžovatele. Jak krajský soud, tak vrchní soud předkládají skutková zjištění způsobem, který je konzistentní, srozumitelný a racionální a je založen na provedených důkazech. Hodnocení důkazů provedené obecnými soudy je přiléhavé a nezavdává důvod domnívat se, že je svévolné či vykračující z mezí volného hodnocení důkazů. Stěžovatelem citovaná judikatura Ústavního soudu tak není v daném případě přiléhavá, respektive napadená rozhodnutí obecných soudů s ní nejsou v rozporu. Rozhodující soud totiž není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud důkazním návrhům účastníků nevyhoví, pak musí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl, resp. nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. Neučiní-li tak obecný soud, zatíží své rozhodnutí vadami spočívajícími v porušení obecných procesních principů a zásad vyjádřených v hlavě páté Listiny, především pak v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 1765/21). Tomuto ústavněprávnímu požadavku však obecné soudy v dané věci jednoznačně dostály. Ke konkrétní citaci judikatury Ústavního soudu, kterou stěžovatel zahrnul do své ústavní stížnosti, Ústavní soud uvádí, že právě zde citované ústavněprávní požadavky obecné soudy také dodržely. Z odůvodnění napadených usnesení musí být stěžovateli zřejmé, proč soudy jeho argumentaci nepřisvědčily.
15. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost v rozsahu směřujícím proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný; v rozsahu směřujícím proti předcházejícím usnesením Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě pak Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu