ECLI:CZ:US:2022:2.US.2597.21.1
sp. zn. II. ÚS 2597/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Květuše Dolečkové a Alexandra Dolečka, zastoupených Mgr. Ivanem Brambaški, advokátem, sídlem U Prašné brány 1079/3, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2021 č. j. 26 Cdo 3793/2020-197, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. července 2020 č. j. 6 Cmo 18/2020-173 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2019 č. j. 75 Cm 76/2015-141, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Bytového družstva X, zastoupeného JUDr. Danem Holubkovem, advokátem, sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 9. 10. 2019 č. j. 75 Cm 76/2015-141 zamítl návrh stěžovatelů, aby uložil Bytovému družstvu Bohemia (dále jen "vedlejší účastník") povinnost učinit a podat příslušnému katastrálnímu úřadu prohlášení vlastníka budovy dle §1166 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), k specifikované nemovitosti, a to do jednoho měsíce od právní moci usnesení. Na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že jako členové vedlejšího účastníka řádně neprokázali, že dle ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), vedlejšího účastníka k bezplatnému převodu bytu do jejich vlastnictví do 30. 6. 1995 vyzvali, a že jimi předložená výzva ze dne 8. 4. 1992 byla doručena právnímu předchůdci vedlejšího účastníka. Dále jim uložil nahradit náklady řízení ve výši 43 620,50 Kč k rukám advokáta vedlejšího účastníka do tří dnů od právní moci rozhodnutí.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 15. 7. 2020 č. j. 6 Cmo 18/2020-173 po doplnění dokazování nově předloženým prohlášením Hany Konečné, potvrdil napadené usnesení a stěžovatele zavázal k úhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 8 228 Kč k rukám právního zástupce vedlejšího účastníka. Shodně jako městský soud neshledal aktivní legitimaci na straně stěžovatelů, aby se domáhali uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi učinit prohlášení vlastníka, jestliže stěžovatelé v souladu s ustanovením zákona o vlastnictví bytu neprokázali, že by vyzvali vedlejšího účastníka k vydání bytu do vlastnictví družstevníka na základě písemné nebo ústní výzvy.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením (č. j. 26 Cdo 3793/2020-197) dovolání stěžovatelů odmítl dle §243c odst. 1 občanského soudního řádu s odůvodněním, že stěžovatelé neuplatnili způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1, 3 občanského soudního řádu, nýbrž především brojili proti skutkovým závěrům, resp. proti způsobu hodnocení důkazů. Nejvyšší soud podotkl, že hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů (dle §132 občanského soudního řádu) nelze úspěšně napadnout dovoláním a je jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu. Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání neobsahovalo obligatorní náležitosti dovolání (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), což je vada, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že obecné soudy se řádně věcí stěžovatelů nezabývaly a zejména nesprávně posoudily rozhodné skutečnosti, čímž porušily jejich právo na spravedlivý proces. Žalobu stěžovatelů zamítly jen na základě obsahu výpovědi dvou svědků (Vladimír Kunc, Mgr. Ing. Dagmar Konečná) a učinily závěr, že se stěžovatelům nepodařilo prokázat doručení výzvy k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu vlastnictví bytu ve smyslu §23 zákona o vlastnictví bytu právnímu předchůdci vedlejšího účastníka. Další důkazy a skutečnosti předložené stěžovateli obecné soudy opomenuly a nezabývaly se listinnými důkazy svědčícími o tom, že stěžovatelé v souladu se zákonem výzvu učinili. Poukázali na to, že vedlejší účastník s nimi jednal více než 20 let, nejprve jim sdělil, že není vhodná doba na převod bytu, ale přislíbil jim, že byt na ně převede. Až po podání žaloby se jeho stanovisko zcela změnilo a tvrdil opak. Vedlejší účastník svoji povinnost nesplnil, ačkoli jejich nárok výslovně potvrdil a uznal nepromlčitelnost nároků na převod bytu dopisem ze dne 12. 12. 1995. Následně byly doplněny stanovy vedlejšího účastníka o dodatek č. 1, jímž bylo vyřizování žádostí členů družstva odloženo do 11. 4. 2006. Stěžovatelům nezbylo než se žalobou domáhat uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi, aby učinil prohlášení vlastníka budovy dle §1166 občanského zákoníku příslušnému katastrálnímu úřadu, ale soudy jejich návrh zamítly, aniž by byly splněny zákonné podmínky.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že přístup a jednání vedlejšího účastníka považují v rozporu s dobrými mravy a domnívají se, že by takovému jednání neměla být obecnými soudy poskytnuta ochrana. Vady řízení nenapravil ani Nejvyšší soud, který dovolání odmítl a rozhodl v rozporu s vlastní judikaturou. Závěrem navrhli, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Průběh řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jejich ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud vyzval podle §42 odst. 4 a §76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení - Nejvyšší soud, vrchní soud a městský soud a vedlejšího účastníka řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily.
9. Nejvyšší soud se dne 9. 12. 2021 vyjádřil tak, že pro stručnost odkázal na obsah napadeného rozhodnutí. Podotkl, že usnesení dovolacího soudu v projednávané věci považuje za správné a navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatelů byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
10. Vrchní soud uvedl, že při znalosti postupů a praxe Ústavního soudu, považuje své rozhodnutí za věcně správné, neporušující práva stěžovatelů a z toho důvodu na své rozhodnutí odkazuje. Podle názoru Vrchního soudu nejsou dány podmínky, z nichž by bylo možno vyhovět předmětné ústavní stížnosti.
11. Vedlejší účastník řízení se vyjádřil k ústavní stížnosti stěžovatelů tak, že rozhodnutí považuje za správná a navrhl, aby Ústavní soud jejich stížnost zamítl. Dle jeho názoru byl postup obecných soudů ke stěžovatelům vstřícný, opakovaně se projednávala jejich věc (odvolací soud vyhověl odvolání) a obsah ústavní stížnosti je pouze polemikou s faktickými postupy vedlejšího účastníka. Napadená rozhodnutí jsou dostatečně podložena zákonnými důvody, jsou souladná s judikaturou, zákony i Ústavou.
12. Městský soud Ústavnímu soudu zaslal spis sp. zn. 75 Cm 76/2015, aniž by se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti stěžovatelů vyjádřil.
13. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovatelům k replice, kteří se vyjádřili prostřednictvím právního zástupce obdobně jako v ústavní stížnosti a poukázali na časový odstup od podání výzvy k vydání bytu do vlastnictví. Dále zpochybnili rozhodnutí obecných soudů, které se zaměřily pouze na formální zkoumání doručení či nedoručení výzvy právnímu předchůdci stěžovatelů, což považují za absurdní a v rozporu se stanovami vedlejšího účastníka.
14. Podle §44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti tzv. kvalifikované vady [srov. nález ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 1329/18 (N 176/91 SbNU 205); nález ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
16. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s rozhodnutími obecných soudů, které zamítly jejich žalobu, protože dospěly k závěru, že stěžovatelé neprokázali doručení výzvy právnímu předchůdci žalovaného vedlejšího účastníka k bezplatnému převodu bytu do vlastnictví. Ústavní soud nicméně neshledal žádný důvod, který by mu za účelem ochrany základního práva stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny otevíral prostor k přehodnocení právních závěrů obsažených v napadených rozhodnutích.
17. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost se nijak nevymyká právě uvedeným postulátům a nemá ústavněprávní rozměr. V napadených rozhodnutích neshledal Ústavní soud žádný exces, jenž by výjimečně mohl založit důvodnost ústavní stížnosti. Napadená rozhodnutí jsou srozumitelně odůvodněná a jejich závěry jsou jednoznačné a logické, pročež na toto ústavně souladné odůvodnění Ústavní soud ve zbytku odkazuje [srov. kupř. nález Ústavního soudu nález ze dne 9. 4. 2008 sp. zn. I. ÚS 1589/07 (N 69/49 SbNU 45)]. Obecné soudy nevybočily z mezí přípustného výkladu a použití relevantních ustanovení tzv. podústavního práva, jimiž jsou v dané věci především ustanovení §23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů k uzavření smlouvy k bezúplatnému převodu bytu, jestliže stěžovatelé v souladu s ním nevyzvali vedlejšího účastníka k vydání bytu do vlastnictví.
18. V dané věci stěžovatelé namítali nesprávný postup Nejvyššího soudu při posouzení přípustnosti dovolání. V této souvislosti je třeba podotknout, že zásada minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů se v případě Nejvyššího soudu projevuje především tím, že Ústavní soud zásadně nezasahuje do problematiky posuzování přípustnosti dovolání. Ze skutečnosti, že se stěžovatelé neztotožňují s právním názorem Nejvyššího soudu, přitom nelze bez dalšího dovozovat porušení jejich základního práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces totiž není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. V žádném případě pak z tohoto ústavně zaručeného práva neplyne právo na obligatorní meritorní přezkum stěžovateli podaného dovolání, jak lze dovodit z charakteru v ústavní stížnosti přednesených námitek zpochybňujících způsob posouzení přípustnosti dovolání ze strany Nejvyššího soudu.
19. Ústavní soud uzavírá, že Nejvyšší soud svůj závěr o absenci řádného vymezení předpokladů přípustnosti odůvodnil přezkoumatelným způsobem a extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel a svévolné interpretace či aplikace zákona se v případě stěžovatelů nedopustil. Stěžovatelé neuplatnili způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 a odst. 3 občanského soudního řádu, nýbrž nezpůsobilé důvody, jejichž prostřednictvím především brojili proti skutkovým závěrům a proti hodnocení důkazů, z nichž vrchní soud čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro posouzení povinnosti vedlejšího účastníka vyhotovit a vložit do katastru nemovitostí prohlášení vlastníka. Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení uvedl, že skutková zjištění nevykazují vzájemný nesoulad, soudy provedly důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry řádně zdůvodnily a vysvětlily v souladu s judikaturou Ústavního soudu [srov. stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Nejvyšší soud se vypořádal s odkazem stěžovatelů na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2007 sp. zn. 29 Odo 1408/2005, neboť se vztahuje k jinému skutkovému stavu věci, než jak byl zjištěn městským soudem a vrchním soudem. S tímto hodnocením se Ústavní soud ztotožňuje, odmítnutí takového dovolání pro vady není porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
20. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadeným usnesením Nejvyššího soudu byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů, jejich ústavní stížnost v této části odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; v části směřující proti rozsudku vrchního soudu a usnesení městského soudu Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako nepřípustný návrh podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu