ECLI:CZ:US:2022:2.US.2611.22.1
sp. zn. II. ÚS 2611/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Jiřiny Kelnarové, zastoupené Petrem Kociánem, advokátem, sídlem Revoluční 1047/14, 741 01 Nový Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2607/2021-171 ze dne 22. 6. 2022, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 43/2021-108 ze dne 14. 4. 2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 22 C 122/2020-65 ze dne 27. 11. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu stěžovatelky na zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím, podané z titulu náhrady nemajetkové újmy, k níž mělo dojít nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 11 C 11/2014 za období od 21. 6. 2013 do 10. 7. 2020. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že napadená rozhodnutí soudů jsou v příkrém rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu. Pokládá za neudržitelný jejich závěr o tom, že řízení trvající 7 let lze pokládat za přiměřené, a to navzdory tomu, že dle soudů mělo pro ni mít zvýšený význam. Stěžovatelka má za to, že sedmiletá délka řízení je bez dalšího obecně nepřiměřená, a to i z pohledu toho, že trvala na třech stupních soudní soustavy a u Ústavního soudu. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu stěžovatelka uvedla, že na úrovni dvou instancí soudní soustavy by mělo řízení trvat přibližně dva roky. Odvolacímu i dovolacímu soudu stěžovatelka vytkla, že nereagovaly na zásadní námitky vznesené v příslušných opravných prostředcích. Stěžovatelka se dále ohradila proti způsobu, jakým se Nejvyšší soud vypořádal s otázkou procesní a právní složitosti posuzovaného řízení. Dle jejího mínění na jednu stranu souhlasil se soudy nižších stupňů, že posuzované řízení bylo procesně a právně složité, na druhou stranu se odmítl k dovoláním předestřené otázce vyslovit s odkazem na její hypotetičnost. Stěžovatelka také poukázala na odlišné rozhodnutí odvolacího soudu týkající se nároku na náhradu nemajetkové újmy jejího manžela, jenž byl účastníkem téhož posuzovaného řízení. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti zevrubně rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka dovodila délku posuzovaného řízení jinak než obecné soudy. Městský soud v tomto směru ovšem přiléhavě vyložil, že účastníku řízení může vznikat újma jen tehdy, jestliže takové řízení trvá a účastník je zároveň odpovídajícím způsobem vnímá. Jestliže tomu tak není a osoba považující se za poškozeného si není vědoma toho, že nějaké řízení, jehož účastníkem je nebo by měla být, se vede, nemůže jí vznikat újma nemajetkové povahy pramenící z nejistoty ohledně výsledku řízení (srov. bod 8 rozsudku odvolacího soudu). Tento názor plyne z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. kupř. judikáty sp. zn. 30 Cdo 243/2015, sp. zn. 30 Cdo 2952/2014, sp. zn. 30 Cdo 833/2017, sp. zn. 30 Cdo 1171/2020 či sp. zn. 30 Cdo 1494/2021). Pakliže nalézací soud vyšel z počátku posuzovaného řízení ke dni 4. 12. 2013, kdy byla stěžovatelce doručena žaloba, tj. kdy se o probíhajícím řízení poprvé dozvěděla, a nikoli z počátku řízení jako takového, jde o závěr prostý ústavně zapovězené libovůle.
Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky, že sama o sobě doba zhruba 6 let a 7 měsíců je objektivně, tedy jen pro svoji délku trvání, nepřiměřená, pročež je třeba ji odškodnit poskytnutím odpovídajícího zadostiučinění v penězích. Obvodní soud zde stěžovatelku upozornil, že délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu v projednávané věci, nikoliv od něj odlišných účastníků řízení. I déletrvající řízení tak může být s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jeho průběhu považováno za přiměřené. Naopak platí, že i řízení kratšího trvání mohou vykazovat nepřiměřená období nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení (viz kupř. body 18 a 23 rozsudku obvodního soudu).
Nalézací soud v nyní souzené věci dospěl k závěru, že řízení probíhalo plynule, koncentrovaně a jednotlivé úkony na sebe navazovaly. Na délce řízení se odrazila především procesní náročnost. V té spojitosti soud prvního stupně neopomněl zmínit, že řízení se účastnil větší počet účastníků, kteří vyvíjeli četnou procesní aktivitu. V řízení byla řešena otázka místní příslušnosti a rozhodováno o žádosti žalobce o ustanovení právního zástupce z řad advokátů a osvobození od soudních poplatků. Soudu přitom neuniklo, že nejen ostatní účastníci, ale i sama stěžovatelka přispěla k prodloužení řízení, když všichni podání doručovali soudu krátce před konáním nařízeného jednání. Stejně tak nelze přehlédnout, že jednou bylo nařízené jednání odročeno z důvodu nemoci soudkyně, přičemž o odročení jednání opakovaně požádala též protistrana stěžovatelky, a to nejprve z důvodu nutnosti nově ustanovené advokátky žalobce podrobně se seznámit se spisem, posléze z důvodu její kolize s jiným soudním jednáním a dále i její dovolenou. Nalézací soud bez povšimnutí neponechal ani skutečnost, že polovina délky posuzovaného řízení připadla na dovolací řízení a řízení o ústavní stížnosti, přičemž Nejvyšší soud v téže věci rozhodoval dvakrát. Jeho kasační rozhodnutí, kterým byl zrušen v pořadí prvý rozsudek odvolacího soudu, obvodní soud v rámci kompenzačního řízení nehodnotil v neprospěch státu, neboť došlo k vyslovení závazného právního názoru k otázkám, jež dosud nebyly dovolacím soudem ve všech souvislostech vyřešeny (jednak otázka náležitostí oznámení o dražbě podle ustanovení §40 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, a dále otázka, za jakých podmínek lze provádět nedobrovolnou dražbu, svědčí-li vykonatelný exekutorský zápis jiné osobě než dražebnímu věřiteli). Rozhodnutí odvolacího soudu tedy nebylo zrušeno pro nezákonnost či jiné vady, nýbrž pro odlišné hmotněprávní posouzení věci (blíže viz bod 6 napadeného rozsudku soudu prvního stupně).
Ústavní soud ve shora uvedených úvahách nalézacího soudu nezjistil žádný exces či jiný ústavně významný nedostatek. Bez povšimnutí nelze přejít, že stěžovatelka v ústavní stížnosti tyto jednotlivé konkrétní okolnosti mající podstatný vliv na celkový průběh posuzovaného řízení nerozporuje, ponechavši je bez odezvy v ústavní rovině, ačkoli právě na jejich podkladě dospěl soud k nedůvodnosti stěžovatelčina nároku na poskytnutí požadovaného zadostiučinění. Namísto toho se ve své argumentaci přílišně upjala na objektivní délku řízení, ačkoli tato skutečnost, jak bylo nastíněno výše, neztělesňuje jediné kritérium pro komplexní zhodnocení přiměřenosti posuzovaného řízení a důvodnosti stěžovatelkou vzneseného nároku. Obstojí-li (stěžovatelkou in concreto veskrze nezpochybněné) vývody soudů o plynulosti a existenci procesní náročnosti posuzovaného řízení v ústavní rovině, je bezcenné zabývat se ostatními (nesouvisejícími) výhradami stěžovatelky, neboť i kdyby jim bylo možno přisvědčit, na výsledku kompenzačního řízení by to nic nezměnilo, pouze by došlo k jeho prodloužení toliko z důvodu jeho "procesní čistoty".
Odkazuje-li pak stěžovatelka na výsledek kompenzačního řízení o žalobě jejího manžela, s touto námitkou se již dostatečně vypořádal Nejvyšší soud v napadeném usnesení, na jehož odůvodnění lze v tomto ohledu rovněž plně odkázat (srov. poslední odstavec na str. 6).
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu