ECLI:CZ:US:2022:2.US.2657.21.1
sp. zn. II. ÚS 2657/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti nezletilého Jana S. (jedná se o pseudonym), zastoupeného zákonnou zástupkyní Pavlou B. (jedná se o pseudonym), právně zastoupeného Mgr. Petrou Vytejčkovou, advokátkou, sídlem Eliášova 28, Praha 6, proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 29. 7. 2021, č. j. 2 T 68/2021-175, za účasti Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníka řízení, a Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře a Jiřího K. (jedná se o pseudonym), jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byl zrušen v záhlaví označený trestní příkaz s tvrzením, že jím došlo k porušení základních práv stěžovatele zaručených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z napadených rozhodnutí se podává, že nezletilý stěžovatel byl obětí přečinu výtržnictví, jehož se dopustil vedlejší účastník. Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") shledal vedlejšího účastníka vinným tím, že "dne 17. 7. 2020 v 18,20 hodin v areálu Masarykova tábora YMCA u obce S., před nejméně třemi osobami, po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného [stěžovatele] tím způsobem, že ho udeřil otevřenou dlaní pravé ruky do levé části hlavy, přičemž poškozený po úderu upadl na zem, při napadení utrpěl poškozený lehkou komoci mozkovou a vlivem pádu drobné oděrky na horních končetinách, zranění si vyžádalo ošetření na dětském oddělení Nemocnice Rudolfa a Stefanie Benešov a hospitalizaci do 18. 7. 2020 z důvodu observace, při propuštění byl poškozenému doporučen klidový režim bez nutnosti další léčby", tedy se dopustil veřejně a na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného, čímž spáchal přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku.
3. Vedlejší účastník byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, přičemž stěžovatel byl jako poškozený odkázán s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Vedlejší účastník nepodal proti trestnímu příkazu odpor, tudíž trestní příkaz nabyl právní moci 17. 8. 2021.
II. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel rekapituluje průběh skutkového děje shora popsaného fyzického útoku a tvrdí, že trestný čin měl být kvalifikován jinak, nikoli jako "pouhé" výtržnictví s tím, že orgány činné v trestním řízení dostatečně neposoudily možnou předsudečnou pohnutku pachatele související s tím, že stěžovatel je Rom a pachatel při útoku měl podle některých svědectví použít rasisticky zabarvený výraz. Ačkoli bylo na předsudečnou pohnutku v průběhu trestního řízení zmocněnkyní stěžovatele opakovaně poukazováno, v obžalobě podané Okresním státním zastupitelstvím v Kutné Hoře (dále jen "okresní státní zastupitelství") nebyla tato pohnutka zohledněna, přičemž okresní soud poté právní kvalifikaci okresního státního zastupitelství bez dalšího převzal.
5. Stěžovatel si je vědom skutečnosti, že útok pachatele na jeho osobu byl mírnější intenzity a že jej nelze srovnávat s útoky ohrožující život. Poukazuje však na další relevantní faktory, které jsou dostatečné pro aktivaci povinnosti státu zabývat se porušením čl. 3 Úmluvy ve spojení s čl. 14 Úmluvy, a to nízký věk stěžovatele jako oběti, jeho zdravotně psychické potíže (je v péči klinického psychologa, má sluchové postižení, z důvodu snížení rozumových schopností navštěvuje speciální školu), a zejména rasová motivace útoku.
6. Policejní orgán byl od počátku s rasistickým slovním projevem pachatele obeznámen, přesto v žádné fázi přípravného řízení jednání pachatele právně nekvalifikoval s přihlédnutím k předsudečné pohnutce. Stěžovatel má za to, že kdyby nepatřil k etnické minoritě, pachatel by na něj neútočil s takovou intenzitou. Byť jej uhodil pouze otevřenou dlaní, došlo k pádu na zem a lehkému otřesu mozku. Policejní orgán však nejprve věc posoudil jako pouhý přestupek a až na základě pokynu dohledového státního zástupce začal věc opět prověřovat jako možný trestný čin. Podle stěžovatele orgány činné v trestním řízení rezignovaly na odhalení předsudečné pohnutky pachatele a jejího zohlednění v rámci právní kvalifikace.
7. Stěžovatel poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva týkající se práva na účinné vyšetřování předsudečné trestné činnosti, resp. trestné činnosti z nenávisti a z ní plynoucí povinnost odhalit diskriminační, předsudečný či nenávistný motiv na straně pachatele. Jedním z nejdůležitějších předsudečných indikátorů je existence nenávistného verbálního projevu ze strany pachatele před, při anebo po útoku, přičemž pokud se v rámci prověřování, resp. vyšetřování trestného činu objeví důkaz o učinění takového projevu, tak musí být důkladně prověřeny všechny skutečnosti za účelem odhalení možného rasového motivu.
8. Stěžovatel dále vytýká napadenému trestnímu příkazu, že byl se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatel připomíná, že obecné soudy nesmějí interpretovat práva poškozených restriktivním způsobem a připomíná nálezy Pl. ÚS 32/16 (N 139/86 SbNU 369; 345/2018 Sb.) a sp. zn. III. ÚS 1716/16 ze dne 9. 8. 2016 (N 151/82 SbNU 385). Stěžovatel legitimně očekával, že soud přizná stěžovateli jako poškozenému náhradu nemajetkové újmy způsobené trestným činem v případě, že se poškozený se svým nárokem k trestnímu řízení řádně a včas připojil. Soud se vyhnul posouzení otázky náhrady nemajetkové újmy, ačkoli zjištěný skutkový stav umožňoval tuto otázku posoudit. Nárok Všeobecné zdravotní pojišťovny však soudem přiznán byl.
9. Stěžovatel dále připomíná, že Ústavní soud již v judikatuře připustil porušení práva poškozeného na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí dle čl. 7 odst. 1 Listiny tím, že mu obecné soudy přiznaly excesivně nízkou náhradu nemajetkové újmy a se zbytkem nároku jej odkázaly do občanskoprávního řízení. Institut uplatnění nároku na náhradu újmy v trestním řízení by pozbyl svého smyslu v případě, kdy by obecné soudy nadužívaly možnosti odkázat poškozeného s jeho nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Je neakceptovatelné, pokud soudy k odkázání přistoupily za situace, kdy by bylo zcela zřejmé, že zjištěný skutkový stav umožňoval posoudit otázku náhrady škody (byť jen zčásti) již v adhezním řízení, avšak soud se tomu svévolně vyhnul. Stěžovatel dále upozorňuje na potřebu včasnosti náhrady nemajetkové újmy. Obsah spisu a důkazní situace soudu umožňovala nárok na náhradu nemajetkové újmy poškozenému vůči obžalovanému přiznat.
10. Stěžovatel tak tvrdí, že napadeným rozhodnutím soud porušil jeho právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí dle čl. 7 odst. 1 Listiny a práva na zachování lidské důstojnosti a osobní cti dle čl. 10 odst. 1 Listiny tím, že mu nepřiznal náhradu nemajetkové újmy a odkázal jej na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále tvrdí porušení práva na účinné vyšetřování dle čl. 3 Úmluvy ve spojení se zákazem diskriminace dle čl. 14 Úmluvy tím, že stát nedostál svému pozitivnímu závazku odhalit předsudečný motiv pachatele tam, kde tomu okolnosti spáchání trestného činu zjevně nasvědčovaly.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
12. Ústavní soud však zároveň připomíná, že stěžovatelem tvrzený zásah do práva na účinné vyšetřování plyne z výroku o vině, jemuž stěžovatel vytýká, že nezahrnuje tvrzenou nenávistnou pohnutku trestného činu. Jak Ústavní soud v obdobné situaci připomenul již v nálezu III. ÚS 1412/20 ze dne 6. 10. 2020 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnutí orgánu veřejné moci může napadat ten, kdo byl účastníkem řízení, z něhož takové rozhodnutí vzešlo. Stěžovatel byl účastníkem trestního řízení proti vedlejšímu účastníku, avšak pouze v postavení poškozeného. Byl tedy účastníkem adhezního řízení, ovšem nikoliv již účastníkem řízení o vině a trestu, přičemž taková procesní konstelace zabraňuje tomu, aby se stěžovatel mohl domáhat zrušení výroku o vině (resp. výroku o trestu). Judikatura Ústavního soudu však připouští, aby se proti rozhodnutí orgánu veřejné moci bránil i ten, do jehož práv jím bylo zasaženo, byť by účastníkem řízení nebyl. V takovém případě však je nutno návrh posuzovat jako ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci (srov. nález III. ÚS 1412/20, body 18 - 20). Ústavní soud tak posuzoval část stížnosti brojící proti výroku o vině jako stížnost směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci s potenciálem vyslovit případné porušení tvrzených ústavně zaručených práv stěžovatele, ovšem bez možnosti napadený výrok zrušit.
IV. Průběh řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud si vyžádal vyjádření okresního soudu, okresního státního zastupitelství i odsouzeného vedlejšího účastníka, jakož i spisový materiál.
14. Samosoudkyně okresního soudu ve svém vyjádření uvádí, že shledala podmínky pro vydání trestního příkazu, neboť se ztotožnila s názorem okresní státní zástupkyně ohledně právní kvalifikace skutku i druhu navrženého trestu. Rovněž shledala podmínky pro postup podle §228 odst. 1 trestního řádu ve vztahu k Všeobecné zdravotní pojišťovně, která svůj návrh na náhradu škody doložila konkrétním vyúčtováním zdravotní péče k náhradě za léčení stěžovatele. Naopak zmocněnkyní stěžovatele Mgr. Petrou Vytejčkovou byl nárok na náhradu nemajetkové újmy vyčíslen sice konkrétní částkou 30 000 Kč, ovšem bez bližší specifikace tohoto nároku. Jelikož by dokazování překročilo rámec trestního řízení, ve kterém je prioritou rozhodnout o vině a trestu obviněného, byl zvolen postup podle §229 odst. 1 trestního řádu.
15. Státní zástupkyně okresního státního zastupitelství ve vyjádření uvádí, že policejním orgánem byly zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku za skutek již shora rekapitulovaný. V průběhu prověřování byl vyžádán znalecký posudek, z něhož vyplynulo, že u poškozeného (stěžovatele) byly zjištěny pouze drobné oděrky na horních končetinách. Jiná poranění nebyla na těle poškozeného krátce po události ani později zjištěna. Rentgenovým vyšetřením lebky a krční páteře nebyly prokázány čerstvé úrazové změny skeletu, podobně i později provedeným vyšetřením CT. Nález byl klinicky hodnocen jako lehký otřes mozku, stav nevyžadoval žádnou konkrétní léčbu, při propuštění byl poškozený bez potíží a byl mu doporučen klidový režim po dobu 3 dnů. Při následné ambulantní kontrole a neurologickém vyšetření byly poškozeným popisovány mírné bolesti v oblasti krku s mírným omezením hybnosti, žádná poranění ale zjištěna nebyla. Stav nevyžadoval léčbu. Při další kontrole byl poškozený bez obtíží. U prvotně zjištěných povrchových poranění nebylo možno spolehlivě doložit, že by tato zranění bezpochyby souvisela s předmětnou událostí. V případě dalších klinických nálezů a potíží poškozeného, nebylo možno objektivně doložit takovou úrazovou změnu, která by vysvětlovala původ či důvod uváděných potíží poškozeného. Povrchová poranění (oděrky) neměla povahu celkové poruchy zdraví, sama o sobě nevyžadují léčbu ani omezení v běžném způsobu života. Na základě shromážděných důkazů bylo zahájeno trestní stíhání vedlejšího účastníka pro spáchání přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku. Vzhledem k závěrům znaleckého posudku nebylo jednání vedlejšího účastníka posuzováno též jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku. Dále vyjádření okresní státní zástupkyně jen stručně rekapituluje podání obžaloby a obsah napadeného trestního příkazu.
16. Stěžovatel v replice uvádí, že vyjádření soudu i státního zastupitelství nijak nereaguje na hlavní linii ústavní stížnosti, která se týká nezohlednění předsudečné pohnutky a porušení stěžovatelova práva na účinné vyšetřování. Stěžovatel sice v průběhu přípravného řízení skutečně poukazoval též na pochybení lékařů a na skutečnost, že ho utrpěná zranění omezila v jeho běžném způsobu života po dobu delší sedmi dnů, zároveň však orgány činné v trestním řízení upozorňoval též na existenci předsudečné pohnutky. Navrhoval změnit právní kvalifikaci na přečin ublížení na zdraví dle §146 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. e) trestního zákoníku, případně na přečin násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci dle §352 odst. 2 trestního zákoníku. Takováto právní kvalifikace by zohledňovala všechny aspekty spáchaného protiprávního jednání, včetně předsudečné pohnutky. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nepolemizuje se závěry obecných soudů v tom, zda bylo jednáním pachatele stěžovateli způsobeno ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovatel respektuje, že Ústavní soud není další soudní instancí a jeho úkolem není výklad a aplikace podústavního práva. Stěžovatelova stížnost směřuje toliko do porušení práva na účinné vyšetřování ve vztahu k předsudečné pohnutce.
17. Stěžovatel pak nesouhlasí s argumentem okresního soudu zdůvodňujícím nepřiznání nemajetkové újmy. Tvrdí, že v jeho podání byly podrobně vylíčeny jeho obavy o své zdraví, které pociťoval při samotném útoku, jakožto i skutečnost, že následky prožitého mohou negativně zasahovat do dalších sfér jeho budoucího života. Útok potlačil u stěžovatele pocit bezpečí, jedná se přitom o nezletilého poškozeného, který trpí různorodými zdravotně psychickými potížemi a navštěvuje dětského klinického psychologa (zpráva od psycholožky je součástí trestního spisu). Stěžovatel tak má za to, že spisový materiál ve věci tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě nemajetkové újmy v penězích, aniž by bylo třeba provádět další dokazování.
18. Své vyjádření zaslal Ústavnímu soudu též vedlejší účastník Jiří K., ovšem bez náležitého právního zastoupení pro řízení před Ústavním soudem. O potřebě právního zastoupení byl vedlejší účastník ve výzvě zaslané Ústavním soudem řádně poučen. Jeho vyjádření (stručně opakující argumenty uplatněné již v rámci obhajoby v trestním řízení) je tak procesně nepoužitelné a Ústavní soud k němu nepřihlížel.
V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
19. První okruh námitek se týkal tvrzeného porušení práva na účinné vyšetřování plynoucí z čl. 3 Úmluvy (zákaz mučení, nelidského nebo ponižujícího zacházení), jehož obdobu zakotvuje čl. 7 odst. 2 Listiny. Ústavní soud se právem na účinné vyšetřování opakovaně zabýval. Řadu východisek vyplývajících zejména z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva pak shrnul např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 2012/18 ze dne 3. 9. 2019 (N 153/96 SbNU 14) či již shora citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 1412/20.
20. Ústavní soud tak opět připomíná, že ačkoli bylo právo na účinné vyšetřování formulováno na případech zásahu do fyzické integrity jednotlivce způsobeného veřejnou mocí (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 17. 9. 2014 ve věci Mocanu a další proti Rumunsku, č. stížností 10865/09, 45886/07, 32431/08, bod 317), může být uplatnitelné i při zásahu do fyzické integrity jednotlivce ze strany jiného jednotlivce s výkonem veřejné moci nijak nespojeného (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 25. 3. 1993 ve věci Osman proti Spojenému království, stížnost č. 13134/87, bod 115), jako tomu bylo i v nyní posuzovaném případě.
21. Ústavní soud též opakuje, že pro vznik práva na účinné vyšetřování podle čl. 3 Úmluvy při zásahu do fyzické integrity poškozeného (oběti) je potřeba určitá minimální intenzita zásahu (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 20. 10. 2016 ve věci Muršič proti Chorvatsku, stížnost č. 7334/13, bod 99). Tato intenzita závisí na posouzení všech okolností individuálního případu, jimiž jsou zejména délka zásahu, jeho fyzické a psychické následky, v některých případech i pohlaví, věk či zdravotní stav oběti (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 6. 4. 2000 ve věci Labita proti Itálii, stížnost č. 26772/95, bod 120 či rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 11. 7. 2006 ve věci Jalloh proti Německu, stížnost č. 54810/00, bod 67), dále pohnutka či cíl zásahu do fyzické integrity, jakož i celkový kontext, v němž k němu došlo, např. zda se tak stalo ve zjitřené atmosféře emocionálního vypětí (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 1. 6. 2010 ve věci Gäfgen proti Německu, stížnost č. 22978/05, bod 88). V případech, v nichž je třeba zvažovat existenci práva na účinné vyšetřování ve vztahu k zásahu jednotlivce do fyzické integrity jiného jednotlivce mírnější intenzity (např. úderu do obličeje), ESLP požaduje zpravidla kombinaci s dalšími faktory, přičemž takové faktory mohou v zásadě převážit ve prospěch tohoto práva i tam, kde k žádné újmě nedošlo (srov. např. rozsudek ze dne 5. 4. 2011 ve věci Vasyukov proti Rusku, stížnost č. 2974/05, bod 59). Mezi tyto faktory patří též nízký věk oběti či jiná její zvláštní zranitelnost (srov. např. rozsudek ze dne 17. 10. 2006 ve věci Sultan Öner a další proti Turecku, stížnost č. 73792/01, bod 133) či rasová či jiná nenávistná motivace útoku (srov. např. rozsudek ze dne 28. 3. 2017 ve věci Škorjanec proti Chorvatsku, č. stížnosti 25536/14, bod 53). Významným faktorem, který aktivuje povinnost státu zabývat se možným porušením čl. 3 Úmluvy ve spojení se zákazem diskriminace ve smyslu čl. 14 Úmluvy je existence tzv. předsudečných indikátorů (rozsudek ESLP ze dne 20. 10. 2015, Balázs proti Maďarsku, č. stížnosti 15529/12, bod 52).
22. Při aplikaci shora uvedených kritérií na nyní posuzovaný případ je nesporné, že stěžovatel byl napaden jinou fyzickou osobou, přičemž fyzická újma (optikou potřebné intenzity pro překročení prahu špatného zacházení vymezeného v čl. 3 Úmluvy, resp. v čl. 7 odst. 2 Listiny) způsobená stěžovateli sice nebyla vážná, zároveň však bylo nutno zohlednit, že stěžovatel je nezletilý a patří tak ke zranitelné skupině osob, jakož i to, že ve věci existovaly předsudečné indikátory (tj. romský původ stěžovatele a výpověď některých svědků hovořící o možné rasistické poznámce předcházející fyzickému útoku).
23. Ústavní soud po zevrubném seznámení se se spisovým materiálem dospěl k závěru, že stěžovateli jakožto poškozenému sice svědčí právo na účinné vyšetřování plynoucí z čl. 3 Úmluvy (resp. čl. 7 odst. 2 Listiny), zároveň však neshledal, že by orgány činné v trestním řízení účinné vyšetřování týkající se napadení stěžovatele neprovedly.
24. Ústavní soud předně uvádí, že povinnost provést účinné vyšetřování není povinností co do výsledku, nýbrž povinností týkající se důkladnosti, nestrannosti či rychlosti vyšetřování. Vyšetřování předsudečného motivu musí být dostatečně efektivní, resp. musí být vynaloženo rozumné úsilí k objasnění předsudečného motivu (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 28. 3. 2017 Škorjanec proti Chorvatsku, č. stížnosti 25536/14).
25. Ze spisového materiálu plyne (zejm. č. l. 14 - 61), že policejní orgán zjišťoval všechny rozhodné okolnosti průběhu útoku, okolnosti, které předcházely útoku, resp. po něm následovaly, vyslechl všechny relevantní svědky, kteří byli útoku přítomni, popř. o něm věděli zprostředkovaně. V rámci každého výslechu byly vždy zjišťovány právě též okolnosti, které by mohly potvrdit či vyvrátit možný předsudečný motiv útoku, tj. důvod slovní potyčky a následného samotného útoku. Vyslýchané osoby tak byly vždy tázány na okolnosti chování i slovní projevy vedlejšího účastníka (pachatele útoku) i stěžovatele (poškozeného).
26. Jakkoli se verze událostí, popisované stěžovatelem, vedlejším účastníkem, resp. svědky mírně odlišují, ze spisového materiálu je zjevné, že primárním důvodem konfliktu byly hlasité (a dle některých svědectví hrubě vulgární projevy stěžovatele) směřující vůči jiné účastnici dětského tábora. Vedlejší účastník, který byl jako host zahradní restaurace se svými dětmi svědkem této události, na projevy stěžovatele reagoval tím, že k němu přišel, okřikl jej, ať nemluví sprostě před jeho dětmi (na přesném obsahu jeho slov není v rámci výpovědí shoda) a po slovní reakci stěžovatele (opět popisované účastníky odlišně) došlo ke shora uvedenému fyzickému útoku.
27. Tvrzenou nenávistnou pohnutku vedlejšího účastníka dovozuje stěžovatel z toho, že těsně před útokem měla zaznít ze strany vedlejšího účastníka rasistická nadávka. Ze spisového materiálu však vyplývá, že na její existenci, ani obsahu není v rámci výpovědí shoda, a ani přímí účastníci konfliktu (ať již sám stěžovatel či další účastnice tábora, která byla konfliktu bezprostředně přítomna, ve svých výpovědích žádnou rasistickou nadávku nezmiňují). Naopak na důvodu konfliktu spočívající v tom, že se vedlejší účastník vydal za skupinou účastníků tábora s tím, že se nemají vulgárně vyjadřovat před jeho dětmi, stejně jako na tom, že na tuto výtku stěžovatel bezprostředně před útokem nějak slovně reagoval (liší se výpovědi týkající se toho, jak vulgární reakce stěžovatele byla), je v zásadě shoda.
28. Pokud za této důkazní situace neshledalo státní zastupitelství důvod pro podání obžaloby za trestný čin zahrnující též nenávistnou pohnutku, nelze tento postup považovat za protiústavní, nýbrž naopak za aplikaci zásady in dubio pro reo. Ústavní soud v nálezu III. ÚS 1412/20 zdůraznil význam principu presumpce neviny, resp. zásady "in dubio pro reo" a uvedl, že "ani existence celé řady předsudečných indikátorů proto nemůže vést soud automaticky ke konstatování, že obžalovaný je vinen spácháním určitého trestného činu z nenávistné pohnutky. Takový přístup ovšem může vést k situacím, v nichž bude poměrně pravděpodobné (avšak nikoliv mimo rozumnou pochybnost prokázané), že útok proti životu či fyzické integritě oběti byl veden z nenávistné, resp. předsudečné pohnutky, avšak zároveň soud nebude moci konstatovat její naplnění - přinejmenším pokud by toto konstatování vedlo k aktivaci kvalifikované skutkové podstaty trestného činu. Taková situace může být samozřejmě obětí trestného činu vnímána úkorně. Jiný přístup však v právním státě není myslitelný. Princip in dubio pro reo je natolik podstatnou součástí záruk práv jednotlivce proti zneužití moci ze strany státu, že jeho (navíc takto zásadní) prolomení ani v případě 'bohulibých' pohnutek připustit nelze".
29. Dospělo-li státní zastupitelství v nyní posuzované věci při podání obžaloby k tomu, že důkazní situace není pro zahrnutí nenávistné pohnutky dostačující, nelze v jeho postupu při konfrontaci se spisovým materiálem spatřovat svévoli, resp. neochotu provést řádné vyšetřování. K účinnému vyšetřování ze strany policejního orgánu došlo. Pouze samotná skutečnost, že obžaloba nezahrnovala při formulaci skutkové věty, resp. při právní kvalifikaci trestného činu též nenávistnou, resp. předsudečnou pohnutku, na niž upozorňovala zmocněnkyně stěžovatele, nemůže vést k závěru o porušení práva na účinné vyšetřování, neboť záleží totiž vždy primárně na tom, zda důkazní situace k tomuto závěru opravdu směřuje a zda vyšetřování řádně proběhlo.
30. Stejně tak nelze spatřovat pochybení na straně okresního soudu, pokud při vydávání trestního příkazu vyšel ze spisového materiálu, ztotožnil se zněním obžaloby a neprováděl další dokazování. Trestní příkaz je vydáván bez projednání věci v hlavním líčení (§314e trestního řádu) a není odůvodňován (§314f trestního řádu), čímž je v případech spolehlivě prokázaného skutkového stavu naplňováno právo na rychlost řízení, resp. též rychlost potrestání pachatele. Z práva na účinné vyšetřování však nelze dovodit nemožnost užití trestního příkazu. Tvrzení poškozeného o předsudečném, resp. nenávistném motivu nemůže samo o sobě znemožnit vydání trestního příkazu, neboť bude záležet primárně vždy na tom, zda je uvedené podezření na nenávistnou pohnutku dostatečně důkazně podloženo tak, aby vůbec mohlo být zahrnuto do obžaloby a stát se tak předmětem řízení před soudem.
31. Jakkoli mohl okresní soud, jakož i okresní státní zastupitelství využít řízení před Ústavním soudem, aby důvody pro nezohlednění tvrzené nenávistné pohnutky blíže vysvětlily, nemůže být tato skutečnost sama o sobě důvodem pro závěr o porušení práva na účinné vyšetřování, pokud je ze spisového materiálu patrno, že všechny rozhodné okolnosti pro objasnění motivu útoku zjištěny byly.
32. Stěžovatel má jistě pravdu, pokud tvrdí, že Ústavní soud není další soudní instancí a jeho úkolem není výklad a aplikace podústavního práva, resp. pokud tvrdí, že nepolemizuje se závěry obecných soudů v tom, zda došlo k ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 trestního zákoníku. Tím si však zároveň stěžovatel protiřečí, neboť vytýká státnímu zastupitelství (potažmo soudu), že neakceptovaly jeho návrhy na změnu právní kvalifikace skutku na přečin ublížení na zdraví dle §146 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. e) trestního zákoníku, tj. při užití kvalifikované skutkové podstaty spočívající ve spáchání trestného činu "na jiném pro jeho skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnosti, ...". Pokud však důkazní situace neumožňovala kvalifikovat trestný čin jako ublížení na zdraví obecně, což opět plyne ze spisového materiálu a státní zástupkyně to dokládá též v rámci vyjádření k ústavní stížnosti, přičemž stěžovatel tvrdí, že s tímto skutkovým závěrem nehodlá polemizovat, stěží může být jako ústavní vada postupu orgánů činných v trestním řízení namítáno, nebyla podána obžaloba trestný čin ublížení na zdraví dle §146 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. e) trestního zákoníku. Není-li naplněna ani základní skutková podstata trestného činu (zde ublížení na zdraví), není možno se tvrzením o nenávistné pohnutce dovolávat aplikace skutkové podstaty kvalifikované zahrnující právě onu nenávistnou pohnutku.
33. Pokud jde o aplikaci §352 odst. 2 trestního zákoníku ("kdo užije násilí proti skupině obyvatelů nebo jednotlivci [...] pro jejich skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině"), opět by muselo z důkazního materiálu vyplývat, že důvodem užití násilí byla rasa či etnicita stěžovatele. Ze svědeckých výpovědí však vyplynulo, že důvod konfliktu byl jiný a ohledně existence tvrzené rasistické poznámky pronesené před útokem nepanovala v rámci přednesených svědectví shoda, naopak z většiny svědectví možnou nenávistnou, resp. předsudečnou pohnutku dovodit nešlo. Opět je nutno zopakovat, že právo na účinné vyšetřování neimplikuje povinnost státu co do výsledku vyšetřování (tj. povinnost obžalovat či odsoudit), nýbrž jen povinnost provést důkladné, nestranné a rychlé vyšetřování.
34. Ústavní soud tak uzavírá, že právo stěžovatele na účinné vyšetřování špatného zacházení ve vztahu k tvrzené nenávistné pohnutce nebylo porušeno, neboť policejní orgán se všemi relevantními okolnostmi dostatečně a důkladně zabýval, jak Ústavní soud ověřil ze spisového materiálu. To, že důkazy nedostačovaly k podání obžaloby za skutek, který by zahrnoval též nenávistnou pohnutku, nemůže přirozeně založit porušení práva na účinné vyšetřování. Stejně tak dané právo neporušil okresní soud, který za dané důkazní situace rozhodl na základě spisového materiálu trestním příkazem v souladu s podanou obžalobou.
35. K druhé námitce týkající se odkázání stěžovatele s nárokem na náhradu nemajetkové újmy do civilního řízení Ústavní soud připomíná závěry aktuálního nálezu sp. zn. IV. ÚS 2620/21 ze dne 7. 3. 2022. Ústavní soud se sice přihlásil k potřebě chránit práva poškozených též formou přiznání nároku v adhezním řízení, zároveň však zdůraznil základní účel trestního řízení a upozornil na odlišnosti při přiznávání újmy majetkové a nemajetkové. Ústavní soud připomenul odlišnost dikce §228 odst. 1 trestního řádu ve vztahu k přiznávání majetkové a nemajetkové újmy a dodal, že "zatímco u povinnosti k náhradě škody a k vydání bezdůvodného obohacení zákon stanoví restriktivní podmínky pro odkázání poškozeného s jím uplatněným nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, u povinnosti k náhradě nemajetkové újmy se srovnatelné normativní řešení neuplatní. Toto rozlišení není nahodilé ani bezúčelné. Důvod pro něj spočívá v okolnosti, že účelem adhezního řízení je zrychlení a zjednodušení rozhodování o nárocích poškozeného tak, že se rozhodování o nich uskuteční v trestním řízení, pročež poškozený není nucen následně vést občanskoprávní řízení. Hlavním úkolem trestního soudu je rozhodnout o vině a trestu, přičemž zákonná úprava nepředpokládá, že tento soud bude věnovat posouzení nároku poškozeného shodnou míru pozornosti jako odůvodnění výroku o vině a trestu. Je-li ve skutkové větě rozsudku uvedena výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení (opírající se o písemné doklady, odborné vyjádření, znalecký posudek apod.), zpravidla nebude vyčíslení předmětného nároku poškozeného právně ani skutkově komplikované, avšak stanovení výše nemajetkové újmy (zejména duševní útrapy při usmrcení nebo závažném ublížení na zdraví, dále snížení důstojnosti poškozeného při zásahu do osobnostních práv či újma na tzv. jiných právech) se v podstatné míře odvíjí ze subjektivní percepce poškozeného. Není-li jeho vlastní vyjádření (vzhledem k osobním specifikům poškozeného apod.) v trestním řízení postačující, nýbrž vyžaduje-li rozsáhlé doplnění 'optikou' soudního znalce (znalecké dokazování nad rámec posudku, který byl k dispozici v trestním řízení), nelze soudu bez dalšího opodstatněně vytýkat, že nepřistoupil k dokazování o náhradě nemajetkové újmy v penězích a její výši, postupoval podle §229 odst. 1 trestního řádu a poškozeného odkázal s jeho nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Jakkoli není výstižné jednostranně upřednostňovat zásadu rychlosti trestního řízení (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, resp. §2 odst. 5 trestního řádu), je nutné i tuto zásadu vzít v potaz" (body 25 - 26).
36. V nyní posuzované věci bylo rozhodováno trestním příkazem, který představuje jednu z forem odklonu v trestním řízení, přičemž jeho účelem je rozhodnout o vině a trestu rychle, s čímž je spojena absence dokazování v hlavním líčení, jakož i absence odůvodnění trestního příkazu. Lze-li na základě konkrétního doloženého vyčíslení kvantifikovat přesnou majetkovou škodu (např. přesně vyčíslený nárok Všeobecné zdravotní pojišťovny za léčbu stěžovatele), lze i v rámci trestního příkazu bez odůvodnění doložený nárok přiznat. U náhrady nemajetkové újmy je však situace složitější. Stěžovatel (resp. jeho zmocněnkyně v trestním řízení) požadoval náhradu nemajetkové újmy ve výši 30 000 Kč, okresní soud však měl za to, že nárok není dostatečně doložen a vyžadoval by si další dokazování nad rámec trestního řízení. Stěžovatel má za to, že nárok doložil dostatečně.
37. Ústavní soud připomíná, že "adhezní trestní řízení ve své podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení, v němž by jinak byl nárok na náhradu škody uplatňován. Výrok trestního soudu, jímž byl podle §228 odst. 1 trestního řádu přiznán nárok poškozeného na náhradu škody vůči obžalovanému, je exekučním titulem a musí snést test ústavnosti jako kterékoli jiné meritorní rozhodnutí soudu. Dle názoru Ústavního soudu má proto trestní soud v adhezním řízení povinnost postupovat co do odůvodněnosti svého rozhodnutí se stejnou péčí jako civilní soud, který rozhoduje o náhradě škody ve věcech občanskoprávních. V rámci rozhodování o náhradě škody musí tudíž trestní soud vzít v úvahu všechna ustanovení občanskoprávních předpisů o odpovědnosti za škodu [srov. nález ze dne 30. 3. 2012 sp. zn. III. ÚS 2954/11 (N 69/64 SbNU 781), nález sp. zn. I. ÚS 3456/15 ze dne 9. 8. 2016 (N 148/82 SbNU 357)]". Jinak řečeno, přiznání náhrady nemajetkové újmy bez dostatečně zjištěného skutkového stavu může vést k porušení práva na spravedlivý proces osoby odsouzené, i když by pochybení nespočívalo v samotném rozhodnutí o vině a trestu, ale "pouze" ve vadně stanoveném či nedostatečně odůvodněném rozhodnutí o náhradě škody, tak jako tomu bylo v případě kasačního zásahu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 3456/15.
38. Zdrženlivost soudu při rozhodování o nemajetkové újmě tam, kde je rozhodováno trestním příkazem, je tak akceptovatelná, neboť při této formě rozhodnutí soud neprovádí dokazování, ani rozhodnutí neodůvodňuje. Odsouzený, jemuž je případně stanovena povinnost k náhradě nemajetkové újmy, jejíž výši však nelze z povahy věci předem "zcela exaktně" vypočítat, se k určení její výše, resp. argumentům zdůvodňujícím její výši, nemůže vyjádřit, neboť hlavní líčení neprobíhá. Zároveň však není z pohledu zásad trestního řízení účelné, aby soud nařizoval hlavní líčení jen kvůli vyjasnění výše civilního nároku a možnosti účastníků právně a skutkově k této otázce argumentovat, tedy tam, kdy to není nezbytné pro dosažení účelu samotného trestního řízení. Tím by trestní soud fakticky suploval nalézací činnost civilního soudu. Jak připomenul Ústavní soud v nálezu I. ÚS 3456/15, jedině pečlivé uvážení všech kritérií pro určení výše náhrady nemajetkové újmy umožní stanovit její adekvátní kompenzaci. Tvrzení a prokázání požadovaných skutečností přitom náleží poškozeným či jejich zmocněnci a soudy nemají povinnost prokazovat je nad rámec, který by byl v rozporu s požadavkem na rychlost a hospodárnost trestního řízení.
39. Ústavní soud tak ani v tomto aspektu neshledal protiústavní vadu napadeného trestního příkazu.
40. Ústavní soud tak uzavírá, že po konfrontaci námitek stěžovatele s vyžádaným spisovým materiálem nemůže přisvědčit stěžovateli, že by došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv.
41. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu