ECLI:CZ:US:2022:2.US.2660.21.1
sp. zn. II. ÚS 2660/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ Petra Machulky a 2/ Danuše Machulkové, obou zastoupených JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 28. 6. 2019 č. j. 9 C 285/2018-260, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2020 č. j. 25 Co 304/2019, 25 Co 60/2020-360, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2021 č. j. 26 Cdo 623/2021-420, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označení stěžovatelé podali v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatelé se v soudním řízení neúspěšně žalobou domáhali zaplacení částky ve výši 105 904,80 Kč s příslušenstvím. Částka se skládala z nároku na zaplacenou jistinu k nájmu domu ve výši 50 000 Kč, nároku na smluvní pokutu z nerealizované kupní smlouvy na dům ve výši 50 000 Kč a z nároku na úhradu nákladů stěhování stěžovatelů ve výši 5 904,80 Kč. V průběhu řízení vzali stěžovatelé žalobu co do částky 10 000 Kč na zaplacenou jistinu zpět. Okresní soud řízení co do částky 10 000 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I.), uložil povinnost zaplatit stěžovatelům úrok z prodlení z částky 10 000 Kč (výrok II.), žalobu do částky 55 904,80 Kč s příslušenstvím a částky 40 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok III.) a stěžovatelům uložil povinnost zaplatit náklady řízení (výrok IV.). Krajský soud potvrdil rozhodnutí okresního soudu. Následné dovolání stěžovatelů bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné dle §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb. Občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
3. Stěžovatelé ústavní stížností brojí proti rozhodnutí obecných soudů z důvodu nedostatečného vypořádání se s argumentací stěžovatelů ohledně možnosti odstoupit od smlouvy o nájmu, vadami předmětu nájmu a chováním pronajímatele, které považují v rozporu s dobrými mravy.
4. Ještě předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, musí přezkoumat splnění podmínek řízení. Jen procesně projednatelná ústavní stížnost totiž může být následně hodnocena i meritorně.
5. V daném případě stěžovatelé napadají rozhodnutí soudů všech tří stupňů, které o jejich nároku rozhodovaly. Proto se Ústavní soud musel zabývat nejprve opodstatněností té části ústavní stížnosti, která brojí proti usnesení Nejvyššího soudu. Tímto usnesením bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů pro nesplnění zákonného "majetkového cenzu". Pokud totiž v tomto směru Nejvyšší soud nepochybil a skutečně se pro uvedenou zákonnou výluku nemohl zabývat podaným dovoláním věcně, pak bylo namístě, aby stěžovatelé proti rozhodnutím okresního a krajského soudu brojili ústavní stížností hned, tzn. bez toho, aby se před jejím podáním zjevně bezúspěšně domáhali ochrany u Nejvyššího soudu.
6. V tomto směru Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Jak totiž Nejvyšší soud správně vyložil, pro posouzení samostatnosti nároků ve smyslu výše zmíněného "majetkového cenzu" zakládajícího (ne)přípustnost dovolání je určující samostatná uplatnitelnost jednotlivých nároků v soudním řízení. Rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o částce v součtu 95 904,80 Kč, která se skládá z nároku na vrácení jistoty ve výši 40 000 Kč, z nároku na náhradu škody za stěhování ve výši 5 904,80 Kč a z nároku na smluvní pokutu dle smlouvy o smlouvě budoucí ve výši 50 000 Kč. Jedná se zde o nároky se samostatným skutkovým základem, přičemž žádný z nároků uplatněných stěžovateli přitom nepřevyšuje částku 50.000 Kč a neuplatní se zde ani žádná z výjimek stanovených z této finanční limitace zákonem.
7. Závěry vyslovené Nejvyšším soudem v nyní rozhodovaném případě a založené na tom, že se jednalo o samostatné nároky, nelze tudíž označit za a priori excesivní z hlediska výkladu podústavního práva a nevybočují ani z dosavadní judikatury zdejšího soudu.
8. Protože tedy v projednávané věci závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání je z ústavněprávního hlediska akceptovatelný a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující či překvapivý, měli stěžovatelé za dané procesní situace podat ústavní stížnost bezprostředně poté, co obdrželi rozhodnutí odvolacího soudu, a to přinejmenším z důvodu procesní opatrnosti. Jen v tomto případě by se totiž mohlo jednat o ústavní stížnost meritorně projednatelnou i ve vztahu k napadeným rozhodnutím okresního a krajského soudu. Jelikož tak ale učinili teprve v návaznosti na citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2021, je zřejmé, že tato část ústavní stížnosti je opožděná (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
9. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu I. a II. stupně jako opožděnou podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, a proti rozhodnutí Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2022
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu