ECLI:CZ:US:2022:2.US.2683.21.1
sp. zn. II. ÚS 2683/21
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti Ing. Jaroslava Žerta, zastoupeného JUDr. Zborovem Dvořákem, advokátem se sídlem Tyršova 1835/13, Praha 2, proti výroku IV rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. června 2021, č. j. 29 Co 484/2018-410, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Martina Urbana, zastoupeného JUDr. Jiřím Králíkem, advokátem se sídlem K. H. Máchy 604/6, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Výrokem IV rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2021, č. j. 29 Co 484/2018-410, bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Výrok IV rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2021, č. j. 29 Co 484/2018-410, se ruší.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výroku IV rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2021, č. j. 29 Co 484/2018-410, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
I. Průběh řízení před obecnými soudy
2. Vedlejší účastník (v původním řízení žalobce, dále též jako "žalobce") se žalobou proti stěžovateli domáhal zaplacení částky 773 368 Kč s příslušenstvím. Žalobu původně adresoval Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou, u něhož předtím žalobce podal návrh na vydání předběžného opatření a složil jistotu ve výši 50 000 Kč. Návrhu soud usnesením ze dne 4. 3. 2013 pod č. j. 0 Nc 4151/2013-92 vyhověl a uložil stěžovateli, aby se zdržel nakládání se svým spoluvlastnickým podílem na specifikovaných nemovitostech. Následně byl spor předán po úspěšně uplatněné námitce místní nepříslušnosti soudu Obvodnímu soudu pro Prahu 7.
3. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 10. 5. 2018, č. j. 10 C 307/2013-246, uložil stěžovateli zaplatit žalobci částku 141 748 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 27. 11. 2012 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 631 620 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení státu (výroky III a IV) a účastníků (výrok V).
4. Městský soud v Praze k odvolání žalobce i žalovaného rozsudkem ze dne 7. 2. 2019, č. j. 29 Co 484/2018-299, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I tak, že žalobu o zaplacení částky 141 748 Kč s příslušenstvím zamítl, v zamítavém výroku II jej potvrdil (výrok I) a uložil žalobci zaplatit státu na náhradu nákladů řízení částku 11 468 Kč (výrok II) a dále mu uložil zaplatit stěžovateli na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 170 537,40 Kč (výrok III).
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 7. 2020, č. j. 32 Cdo 1772/2019-364, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2019, č. j. 29 Cdo 484/2018-299, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Následně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 6. 2021, č. j. 29 Co 484/2018-410, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. 5. 2018, č. j. 10 C 307/2013-246, ve výroku I potvrdil (výrok I), výrok II změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci 631 620 Kč spolu s úrokem z prodlení (výrok II), ve výrocích III a IV rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že náklady státu ve výši 14 335 Kč je povinen zaplatit stěžovatel na účet Obvodního soud pro Prahu 7 (výrok III) a stěžovateli uložil zaplatit náklady řízení před soudem prvního stupně, soudem odvolacím a soudem dovolacím ve výši 422 968 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta JUDr. Jiřího Králíka (výrok IV).
II. Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel ústavní stížností napadá pouze výrok IV rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2021, č. j. 29 Co 484/2018-410. Městskému soudu vytýká, že mu uložil povinnost zaplatit náklady řízení žalobce, do nichž zahrnul i odměnu jeho advokáta spolu s režijním paušálem a DPH (v celkové výši 14 181,20 Kč) za úkon právní služby spočívající v účasti na jednání u Obvodního soudu pro Prahu 7 dne 12. 4. 2016. Z protokolu z jednání z daného dne však vyplývá, že na jednání byl přítomen pouze žalobce sám a že jednání bylo přerušeno za účelem telefonické porady žalobce s jeho nepřítomným advokátem. Z toho je zřejmé, že náklady za uvedený právní úkon právní služby vůbec žalobci nevznikly.
8. Do nákladů řízení, které má stěžovatel podle napadeného výroku žalobci zaplatit, soud zahrnul i "složenou zálohu z návrhu na nařízení předběžného opatření ve výši 50 000 Kč". Dle stěžovatele se má jednat o jistotu ve výši 50 000 Kč, kterou žalobce složil ve smyslu §75b o. s. ř. při podání návrhu na vydání předběžného opatření dne 4. 3. 2013 u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou. Podle názoru stěžovatele složená jistota není nevratným nákladem řízení, k jehož náhradě by měla být neúspěšná strana ve smyslu §142 o. s. ř. zavázána. K tomu stěžovatel odkazuje na usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 23. 8. 2021, č. j. 0 Nt 4151/2013-92, kterým soud rozhodl o vrácení jistoty žalobci.
9. Stěžovatel závěrem upozorňuje, že výrokem III rozsudku mu Městský soud v Praze uložil povinnost zaplatit náklady států v plné výši, tedy 14 335 Kč. Zároveň však byly totožné náklady (co do právního základu), avšak pouze ve výši 11 468 Kč (80 % celkové částky), uloženy stěžovateli k náhradě žalobci výrokem IV. Pokud přitom žalobce náklady státu ve výši 11 468 Kč uhradil ve prospěch státu na základě rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 484/2018-299, který byl následně zrušen, pak je zcela nepochybně stát ten, kdo má povinnost žalobci jím vynaložené náklady nahradit, resp. vrátit. Napadeným výrokem tedy byla stěžovateli uložena stejná povinnost duplicitně, kdy v prvním případě ji má plnit vůči státu (výrok III) a ve druhém vůči žalobci (výrok IV).
10. Stěžovatel má pocit, že v případě výroku IV rozsudku Městského soudu v Praze se jedná o naprosto svévolné rozhodnutí porušující základní principy spravedlnosti.
III. Průběh řízení před Ústavním soudem
11. Pro účely tohoto řízení si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 7 a vyzval účastníka a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.
12. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost Městskému soudu v Praze jako účastníku řízení. Městský soud v Praze ve vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
13. Martin Urban ve svém vyjádření apeloval na Ústavní soud, aby zůstal v této nákladové kauze zdrženlivý. Podle jeho názoru rozhodnutím o nákladech v posuzované věci nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. Stěžovatel po vydání rozhodnutí Městského soudu v Praze podal insolvenční návrh a bylo rozhodnuto o úpadku spojeném s povolením oddlužení stěžovatele. Dosud nebylo rozhodnuto o způsobu řešení oddlužení, protože vedlejší účastník, jakožto věřitel, namítá nepoctivý záměr stěžovatele. Existuje i podezření, že se stěžovatel dopustil trestného činu. Vedlejší účastník je přesvědčen o tom, že právní služby byly poskytnuty v rozsahu, jak jej uvedl odvolací soud v odůvodnění, je přitom možné, že jeden z úkonů právní služby mohl být nesprávně odznačen. Složená záloha z návrhu na nařízení předběžného opatření ve výši 50 000 Kč byla skutečně vedlejšímu účastníku usnesením okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou vrácena, nicméně v době rozhodnutí Městského soudu v Praze tato částka vrácena nebyla. K tomu vedlejší účastník dodává, že tuto částku vůči stěžovateli v insolvenčním řízení svou přihláškou neuplatnil. Pokud jde o námitku k přiznané částce 11 468 Kč, kterou dříve uhradil vedlejší účastník ve prospěch státu na základě rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 29 Co 484/2018-299, pak měl stěžovatel právo brojit proti výroku napadeného rozhodnutí týkajícímu se výše přiznaných nákladů vůči státu, nikoliv náhrady nákladů soudního řízení přiznaných účastníkovi. Závěrem vedlejší účastník navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta jako nedůvodná.
14. Dle §44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní stížnost je důvodná.
17. Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají ústavní kautely práva na soudní ochranu zakotvené v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2374/19 ze dne 7. 7. 2020).
18. Ústavní soud předesílá, že obecně přistupuje k přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení značně rezervovaně, přičemž úvahy obecných soudů ve věcech nákladů řízení by neměl nahrazovat úvahami svými. Přezkum je minimalizován zejména tam, kde sporná částka nedosahuje ani výše bagatelní hranice sporu. V nyní posuzované věci jde však o situaci poněkud odlišnou, neboť primárně jde o otázku dodržení zásad spravedlivého procesu a předvídatelnosti soudních rozhodnutí, přičemž sporná částka přesahuje 70 tisíc Kč.
19. Ústavní soud přezkoumal rozhodnutí v napadené části z hlediska ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, vyplývajících zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud jde o obsah tohoto práva, z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že zásadám spravedlivého procesu by neodpovídaly výklad a použití tzv. podústavního práva, jež by nezohlednily správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného práva nebo svobody na posuzovanou věc [nález sp. zn. III. ÚS 256/01 ze dne 21. 3. 2002 (N 37/25 SbNU 287)], nebo by nerespektovaly jednoznačně znějící kogentní normu [nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17)], nebo by zjevně a neodůvodněně vybočovaly ze standardů výkladu, který je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovatelnému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Rozhodnutí, jehož nosné důvody by byly výsledkem takto nesprávně provedeného výkladu, by z ústavněprávního hlediska nemohlo obstát. Tyto požadavky se přitom uplatní ve vztahu k soudním rozhodnutím obecně, tedy nejen ve vztahu k rozhodnutím ve věci samé, ale též rozhodnutím nemeritorním, jimiž by mohlo být zasaženo do subjektivních práv účastníků řízení. Tak tomu je i v případě rozhodnutí o náhradě nákladů řízení [např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189)].
20. Vzhledem k tomu, že žalobce měl v požadavku na přiznání žalované částky ve věci plný úspěch, odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení aplikoval §142 odst. 1 o.s.ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Z hlediska nákladů řízení je podstatou nyní posuzované věci otázka, zda mezi náklady "potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva" lze zahrnout i kompenzaci jistoty na nařízení předběžného opatření ve výši 50 000 Kč a další položky.
21. Ustanovení §142 o. s. ř. má za cíl ve smyslu ústavně zaručeného práva na soudní ochranu odstranit zmenšení majetkové sféry úspěšného účastníka řízení způsobené jenom tím, že byl nucen důvodně hájit svá práva, do nichž někdo jiný zasahoval.
22. Žalobce jistotu ve výši 50 000 Kč složil v úvodní fázi řízení spolu s návrhem na vydání předběžného opatření u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou. Po městském soudě se pak v závěru řízení domáhal jejího uhrazení. Úhrada jistoty na nařízení předběžného opatření však nespadá do kategorie výdajů z majetkové sféry úspěšného účastníka, které by mu měl neúspěšný účastník kompenzovat. Takový výdaj není uveden v demonstrativním výčtu druhů nákladů řízení uvedeném v §137 o. s. ř. a nelze jej mezi náklady, které lze neúspěšné straně sporu uložit k úhradě protistraně, zařadit ani z povahy složené jistoty a účelu, ke kterému má v řízení sloužit. Smyslem předběžného opatření je zatímní úprava poměrů účastníků (nikoliv s konečnou platností), přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje. Jistota k návrhu na nařízení předběžného opatření, která je ve věcech týkajících se vztahů mezi podnikateli vyplývajících z podnikatelské činnosti občanským soudním řádem stanovena minimálně ve výši 50 000 Kč, slouží k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by vznikla předběžným opatřením. Navrhovatel předběžného opatření je povinen ji složit nejpozději ve stejný den, kdy podal u soudu návrh na nařízení předběžného opatření (srov. §75 odst. 1 o. s. ř.). Jedná se tedy o typ kauce, která buďto poslouží k náhradě újmy vzniklé nařízeným předběžným opatřením, nebo bude složiteli vrácena (srov. §77a o. s. ř.). Nejedná se tedy o účelně vynaložený náklad, který by natrvalo odčerpal prostředky z majetkové sféry úspěšného účastníka a k vyrovnání této ztráty je potřeba uložit její kompenzaci neúspěšným účastníkem sporu. V posuzované věci ostatně Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou následně vydaným usnesením ze dne 23. 8. 2021, č. j. 0 Nt 4151/2013-92, rozhodl o vrácení jistoty na nařízení předběžného opatření ve výši 50 000 Kč žalobci.
23. Pro uložení povinnosti stěžovateli žalobci tuto částku zaplatit tak nelze najít právní podklad. Ústavní soud zde plně přisvědčuje stěžovateli, že městský soud výše uvedeným postupem porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu.
24. K obdobnému závěru Ústavní soud dospěl i ohledně soudem přiznané kompenzace odměny advokáta za právní službu poskytnutou podle odůvodnění napadeného výroku rozsudku městského soudu (bod 41) účastí advokáta na jednání u Obvodního soudu pro Prahu 7 dne 12. 4. 2016 včetně režijního paušálu a DPH. Z protokolu o jednání uloženého na č. l. 122 spisu totiž vyplývá, že zástupce žalobce JUDr. Králík se jednání neúčastnil a byl z něj omluven. Údaj o přiznání této kompenzace, který vyplývá z odůvodnění rozhodnutí městského soudu, tak postrádá jakékoli opodstatnění. Stejně tak nelze najít právní podklad pro přiznání kompenzace nákladů žalobce, které uhradil státu dle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2019, č. j. 29 Co 484/2018-299, stěžovatelem. Stěžovatel je povinen kompenzovat náklady státu v celkové výši 14 335 Kč. Tuto povinnost mu městský soud uložil výrokem III rozsudku ze dne 3. 6. 2021, č. j. 29 Co 484/2018-410, proti čemuž stěžovatel nic nenamítá. Není však důvod, aby vedle toho kompenzoval i poměrnou část totožných nákladů státu, které mu dříve nahradil žalobce na základě rozsudku, který byl následně zrušen. Ve svém důsledku by stát získal náhradu za vynaložené náklady ze dvou zdrojů a téměř dvakrát.
25. Ústavní soud dodává, že účastníci řízení spoléhají na předvídatelnou, logickou a konzistentní aplikaci pravidel týkajících se nákladů řízení. Důraz na jejich pečlivé dodržování je potřeba klást o to víc v případě, kdy soud odvolací rozhoduje o nákladech řízení za celé řízení probíhající v několika stupních soudní soustavy a účastník řízení již nemá možnost v rámci obecné justice proti jeho výroku brojit.
26. Ústavní soud proto uzavřel, že napadeným výrokem IV rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2021, č. j. 29 Co 484/2018-410, došlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
27. Ústavní soud proto podle §82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadený výrok podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 17. března 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu