ECLI:CZ:US:2022:2.US.2685.21.1
sp. zn. II. ÚS 2685/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., právně zastoupeného JUDr. Jaroslavou Ježkovou, advokátkou se sídlem Nová Paka, K. J. Erbena 1266, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 1087/2021-630 ze dne 2. 7. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti stěžovatel napadá shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu, když má za to, že jím bylo porušeno zejména jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("dále jen Listina") a mnohá další v ústavní stížnosti vyjmenovaná základní práva či svobody.
2. Napadeným rozsudkem rozhodl Nejvyšší soud tak, že rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 7. 2020 č. j. 17 Co 150/2019-571 se v dovoláním napadené části výroku I. písm. a) a b) mění tak, že "rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 17. 4. 2019 č. j. 30 Nc 1902/2015-400, v části výroku I., pokud jím bylo rozhodnuto, že posuzovaný stěžovatel se omezuje ve svéprávnosti tak, že není způsobilý zastupovat jiné osoby v řízení před soudy a jinými orgány, obhajovat v trestních věcech, udělovat právní rady, sepisovat listiny, zpracovávat právní rozbory, vykonávat činnost opatrovníka pro řízení ustanoveného podle zvláštního předpisu a poskytovat soustavně a za úplatu další formy právní pomoci, a že toto omezení svéprávnosti se stanoví na tři roky od právní moci tohoto rozsudku, se potvrzuje v tom správném znění, že stěžovatel se omezuje ve svéprávnosti tak, že není způsobilý vykonávat advokacii, a že omezení svéprávnosti se stanoví na tři roky od právní moci tohoto rozsudku, a dále se mění v části výroku II. o jmenování opatrovníka posuzovanému a o vymezení jeho oprávnění a povinností tak, že se posuzovanému opatrovník nejmenuje".
3. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadené rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy a obsahují z velké části osobní i zdravotní údaje o stěžovateli.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že je státními orgány od roku 2010 šikanován a opakovaně omezován na osobní svobodě. V roce 2011 po policejním zásahu se stěžovatel nechal sám vyšetřit u psychiatra, absolvoval návštěvy u dvou psychiatriček v Pardubickém kraji a čtyřhodinové vyšetření u psychologa se závěrem, že je absolutně zdráv, toliko má zvláštní vlastnost osobnosti, a to, že má potřebu upozorňovat na svoje názory. V roce 2015 Česká advokátní komora (ČAK) podala soudu návrh na omezení svéprávnosti stěžovatele. Okresní soud v Jičíně v roce 2017 návrhu nevyhověl, Krajský soud v Hradci Králové v roce 2018 případ vrátil k novému projednání. Okresní soud v Jičíně napodruhé návrhu v roce 2019 vyhověl a Krajský soud v Hradci Králové v roce 2020 rozhodnutí okresního soudu zrušil a návrh zamítl. Nejvyšší soud poté napadeným rozsudkem rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové změnil tak, že návrhu v podstatě vyhověl.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje vývoj věci od samého počátku, kritizuje jak přístup navrhovatelky (ČAK), tak i obecných soudů, tvrdí, že je zcela zdráv a že kárná řízení, jež byla proti němu ČAK vedena, byla vedena účelově.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
7. Ústavní soud podotýká, že při soudním rozhodování o omezení svéprávnosti dle §55 odst. 1 občanského zákoníku je vždy zapotřebí dbát toho, aby nedošlo k omezení ve větším rozsahu, než vyžaduje ochrana zájmů posuzovaného a než je nezbytně nutné třeba k ochraně základních práv třetích osob. Vždy je třeba zkoumat mírnější alternativy řešení, kterými by bylo možno dosáhnout sledovaného cíle v podobě ochrany práv posuzovaného, popřípadě třetích osob, neboť omezení svéprávnosti je nutno považovat za nejkrajnější řešení. Při rozhodování je nutno zkoumat, co ohrožuje zachování právní osobnosti omezované osoby. Co se týče samotných důvodů omezení svéprávnosti a řízení o něm, neshledal Ústavní soud v postupu obecných soudů nějaké závažné pochybení, které by mělo vést k jeho zásahu.
8. Ústavnímu soudu po přezkoumání napadeného rozhodnutí nezbývá než konstatovat, že se Nejvyšší soud nedopustil vůči stěžovateli procesního postupu, který by zavdával pochybnosti o nestranně vedeném řízení, a že by tedy došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, jakož ani dalších ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud odkázal na judikaturu, z níž je zřejmé, že součástí výkonu advokacie je rovněž požadavek, aby advokát respektoval etická pravidla a choval se poctivě, čestně, slušně i v soukromém životě. V dané věci však stěžovatel hodlá i nadále rozlišovat mezi prací advokáta, která podle něj končí vlastní prací nad spisy, poskytováním právních služeb či jednáním s klienty atd., od jeho soukromého života, kde se podle něj již nemohou uplatňovat stejné požadavky jako při vlastním výkonu advokacie, neboť "posuzovaný je přesvědčen, že jestliže zavře klientské spisy, stává se z něho opět prostý občan". S přihlédnutím k výše uvedenému tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě byly naplněny podmínky pro omezení svéprávnosti stěžovatele ve výkonu advokacie, kterou dříve vykonával a i podle svého nynějšího aktuálního vyjádření má zájem vykonávat, přičemž volba mírnějšího opatření - než předmětné omezení svéprávnosti - nepřichází v úvahu.
9. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2022
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu