ECLI:CZ:US:2022:2.US.2685.22.1
sp. zn. II. ÚS 2685/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti MAIRA ENTERPRISE LLC, 1090 Vermont Ave, N.W., 2005 Washington, DC, USA, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Koliště 259/55, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2022 č. j. 20 Cdo 1175/2022-1052 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. listopadu 2021 č. j. 20 Co 141/2020-941 ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. prosince 2021 č. j. 20 Co 141/2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora citovaných výroků rozhodnutí obecných soudů s odkazem na tvrzené porušení práv dle čl. 4 odst. 3, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky. Usnesením Městského soudu v Brně č. j. 103 EXE 3044/2012-452 ze dne 21. 1. 2020 bylo rozhodnuto o návrhu stěžovatelky (oprávněné) na nařízení exekuce proti povinné Ing. Evě Šponerové tak, že soud nařizuje exekuci na majetek povinné podle rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem JUDr. Igorem Velebou dne 8. 3. 2012 sp. zn. R 16/09 ve znění opravného rozhodčího nálezu ze dne 14. 3. 2012 sp. zn. R 16/09 k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 23 932 442,00 Kč s ročním úrokem z prodlení z částky 23 932 442,00 Kč od 30. 10. 2008 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, zvýšené o sedm procentních bodů.
2. Proti tomuto usnesení podala povinná odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením č. j. 20 Co 141/2020-941 ze dne 2. 11. 2021 tak, že usnesení soudu prvního stupně změnil a návrh oprávněné, aby na majetek povinné byla nařízena exekuce, zamítl. Dovolání stěžovatelky proti tomuto usnesení Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 6. 2022 č. j. 20 Cdo 1175/2022-1052 odmítl.
3. V obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka zejména uvedla, že meritem sporu v daném řízení byla otázka, zda mezi stranami byla uzavřena rozhodčí smlouva. Přestože stěžovatelka v řízení prokázala, že je držitelkou listiny - rozhodčí smlouvy, která byla podepsána všemi kontrahenty, naznal Krajský soud v Brně, že k uzavření rozhodčí smlouvy nedošlo. Dle stěžovatelky tak odvolací soud učinil za "tristních pochybení při aplikaci důkazního práva a hmotněprávního hodnocení věci", které ve svém souhrnu i jednotlivě představují zásah do výše uvedených ústavních práv. Nejvyšší soud poté rozhodnutí odvolacího soudu, které je prý v naprostém rozporu se soudní praxí sjednocovatele judikatury, podržel. O výslech osob, na jejichž tezích zachycených v písemnostech z jiných řízení Krajský soud v Brně své rozhodnutí založil, se tento soud ani nepokusil a rozhodl v neprospěch stěžovatelky za současné změny vyhodnocení důkazů vzešlých ze skutkových závěrů. Z této příčiny stěžovatel v dovolacím řízení poukázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1472/2017 ze dne 26. 6. 2017, dle kterého je dána povinnost odvolacího soudu dosud provedené důkazy zopakovat vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.
4. Přeneseno do roviny hodnocení důkazů je stěžovatelka přesvědčena, že i v tomto Krajský soud v Brně pochybil a Nejvyšší soud jí ochranu neposkytl. Stěžovatelka již v dovolání poukazovala na to, že hodnocení důkazů je zatíženo vadou, když soud v rámci zjišťování skutečnosti vyšel z protokolu o výslechu svědka JUDr. Prchalové, avšak v rozsahu, ve kterém tato výpověď nevypovídala ničeho o tom, co svědkyně vnímala vlastními smysly. Jedná se konkrétně o tvrzení JUDr. Prchalové, že "vnímala" vnitřní intence Mgr. Leony Žákové při podepisování rozhodčí smlouvy. K takovému absurdnímu konstatování nesmí podle stěžovatelky soud vůbec přihlížet. Dle stěžovatele nemůže povinná, za podpory výpovědi své bývalé právní zástupkyně JUDr. Prchalové, legitimně tvrdit a na základě takového tvrzení se domoci rozhodnutí soudu, spočívajícího stěžejně v tom, že vůle třetí osoby bude vyložena jinak, než jak ji vykládá sama jednající osoba - Mgr. Leona Žáková. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost této výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, atd. Takto Krajský soud v Brně podle názoru stěžovatelky nepostupoval a jakékoliv hodnocení věrohodnosti svědka tak učiněno nebylo, ačkoliv bylo pro věc zásadní. Nadto, pokud jde o svědectví Mgr. Mišingera, které bylo ve prospěch stěžovatele, toto na základě nepodložené a nikterak neprokázané domněnky vyhodnotil pro stěžovatelku negativně.
5. Celé hodnocení věci Krajským soudem v Brně je tak podle stěžovatelky v souhrnu postaveno na porušení úhelných zásad důkazního práva, a to jak co se týká provádění důkazů, tak jejich hodnocení. Dle stěžovatelky bylo rovněž zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces v důsledku nerozpoznání otázky zásadního právního významu v dovolacím řízení a nezákonném odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, jak na to stěžovatelka poukázala v ústavní stížnosti i v jejím doplnění ze dne 29. 9. 2022.
6. Stěžovatelka zdůraznila a shrnula, že se reálně dostala do situace, která je dle jejího názoru v soudní rozhodovací praxi nežádoucí. Ačkoliv disponuje smlouvou zachycující projev vůle všech kontrahentů, který nebyl relevantním způsobem zpochybněn, soudy jejím právům neposkytly ochranu. Bylo ignorováno hmotněprávní posouzení věci - jednání kontrahentů, kteří namítali neplatnost právního jednání nejdříve ze zcela jiného důvodu a posléze prý z důvodů absurdních, svědčících spíše o jejich jednání v neomluvitelném omylu nebo úmyslně práva zneužívajícím. Stěžovatelce nebyla poskytnuta ochrana ani na úrovni předpisů procesních, kdy neporušitelné zásady důkazního práva byly bez dalšího přehlédnuty a ignorovány. Vše bylo završeno odmítnutím dovolání stěžovatelky ze strany sjednocovatele judikatury, které pokud by mělo zůstat nezměněno, by prakticky sdělovalo, že důkazní pravidla a procesní práva stěžovatele, jakož i konstantní soudní judikatura mohou být překlenuty a potlačeny rozhodovací svévolí.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Žádné zásadní pochybení zasahující do ústavní roviny Ústavní soud v dané věci neshledal a argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouze polemikou stěžovatelky s právními závěry rozhodujících orgánů veřejné moci. Odvolací soud v dané věci nařídil jednání a provedl důkazy, načež v pečlivém a podrobném odůvodnění svého usnesení zejména konstatoval, že obě strany možného budoucího sporu musí v rozhodčí smlouvě vyslovit souhlas s tím, že jejich spor bude řešen rozhodci. Stěžejní a pro exekuční řízení relevantní námitkou tedy bylo tvrzení povinné osoby, že rozhodčí smlouva nebyla podepsána oprávněnou (její právní předchůdkyní); z rozhodčího spisu přitom vyplývá, že tuto námitku povinná vznesla již při řízení před rozhodcem, který ji však za oprávněnou neuznal. Po provedeném dokazování pak dospěl soud k závěru, že ke stěžovatelkou tvrzené kontraktaci nemohlo dojít a rozhodčí nález jako exekuční titul nemůže obstát.
9. Napadená rozhodnutí jsou řádně, podrobně a srozumitelně odůvodněna. Je v nich reagováno na všechny námitky a je tu dostatečně vyloženo, proč nemohla být stěžovatelka v řízení úspěšná. Rozhodnutí tak nelze považovat za nesouladná s ideou obecné spravedlnosti, jak se domnívá stěžovatelka. Za takové situace nepřísluší Ústavnímu soudu do soudního řízení zásadnějším způsobem vstupovat a napadená rozhodnutí podrobně přezkoumávat. Stěžovatelka sice zastává jiný právní názor, to však k vyhovění ústavní stížnosti samozřejmě nepostačuje.
10. Vzhledem k převažující argumentaci v ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že hodnocení provedených důkazů a vyvozování závěrů z tohoto procesu v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů je jednou ze základních povinností obecných soudů. Ve vztahu ke zkoumanému případu proto nutno zdůraznit, že Ústavnímu soudu, který není obecným soudům nadřízen, není součástí ani vrcholem jejich soustavy, nepřísluší přehodnocovat důkazy, provedené těmito soudy a to dokonce ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením či s jeho dílčími body neztotožňoval. Mohl by tak učinit pouze tehdy, kdyby dospěl k závěru, že došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, to však Ústavní soud v daném případě neshledal. Přitom do autonomie interpretace jednoduchého práva Ústavní soud obvykle nezasahuje, neboť výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů - včetně vyslovování odpovídajících právních názorů - jsou rovněž samostatnou záležitostí obecných soudů. Také v postupu a závěrech Nejvyššího soudu Ústavní soud žádné pochybení neshledal a nepřísluší mu hodnotit jeho roli sjednocovatele judikatury, čehož se ve vztahu k danému případu stěžovatelka v zásadě rovněž domáhala.
11. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu