ECLI:CZ:US:2022:2.US.2707.22.1
sp. zn. II. ÚS 2707/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti V. B., zastoupeného Mgr. Martinem Keřtem, advokátem se sídlem Sladkovského 2059, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2022, č. j. 30 Cdo 155/2022-331, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. srpna 2021, č. j. 91 Co 193/2021-315 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. března 2021, č. j. 37 C 43/2020-284, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, resp. práva na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1, 2 a 6, čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 3 odst. 3 Listiny.
2. Stěžovatel byl v minulosti (dne 12. 4. 2018) přijat k hospitalizaci do Psychiatrické nemocnice Kosmonosy. Usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 13. 4. 2018, č. j. 27 L 409/2018-5, bylo proto zahájeno řízení o vyslovení přípustnosti stěžovatele k převzetí do ústavu zdravotní péče. Podle protokolu sepsaného vyšší soudní úřednicí byl stěžovatel přijat dne 12. 4. 2018 k první hospitalizaci do psychiatrické nemocnice na doporučení psychiatrické ambulance MUDr. Volné, a to pro vážnou dekompenzaci paranoidní poruchy osobnosti s příznaky deprese. Duševní stav (deprese a paranoia) se zhoršoval po smrti manželky a stěžovatel byl nebezpečný sobě i svému okolí. Následně bylo rozhodnutím daného soudu ze dne 16. 4. 2018, č. j. 27 L 409/2018-9 rozhodnuto, že k převzetí stěžovatele došlo na základě zákonných důvodů a tyto důvody trvají. Proti výše uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel, zároveň s ustanoveným právním zástupcem, blanketní odvolání. Krajský soud v Praze rozhodnutím ze dne 31. 5. 2018, č. j. 24 Co 107/2018-37, zrušil rozhodnutí prvostupňového soudu a řízení o detenci stěžovatele zastavil.
3. Na základě tohoto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Stěžovatel (žalobce) se tak v nyní projednávané věci domáhal po žalované [Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastník")] podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu"), zaplacení nemajetkové újmy ve výši 1 200 000 Kč s příslušenstvím vzniklé v důsledku výše uvedeného nezákonného rozhodnutí Okresního soudu v Mladé Boleslavi.
4. Obvodní soud pro Prahu 2 však jeho návrh v ústavní stížností napadeném rozsudku zamítl (výrok I.) a současně uložil žalobci (stěžovateli) zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II.). Prvostupňový soud přistoupil na námitku promlčení nároku dle §32 odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu, kterou žalovaná v řízení vznesla. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud se v napadeném rozsudku ztotožnil se závěrem prvostupňového soudu týkající se promlčení předmětného nároku, jako i s posouzením, že nejde o námitku promlčení uplatněnou v rozporu s dobrými mravy. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v ústavní stížnosti napadeném usnesení odmítl. Uvedl, že posuzované dovolání neobsahovalo náležitosti vyžadované ustanovení §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř"). Podle Nejvyššího soudu stěžovatel náležitě nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, ale pouze parafrázoval ustanovení §237 o. s. ř., čím specificky nevymezil jediné kritérium přípustnosti dovolání. Z dovolání také nebylo patrné, kterou právní otázku považuje stěžovatel za problematickou, tj. na jakou právní otázku vztahuje dovolací kritéria dle §237 o. s. ř.
II. Hodnocení ústavní stížnosti
5. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný, jinak procesně bezvadný návrh byl podán oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. Ústavní stížnost je však z části nepřípustná, z části zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud se nejprve vyjadřuje k námitce stěžovatele směřující proti usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí jeho dovolání pro vady návrhu, které dle stěžovatele jeho dovolání neneslo. Pokud by Nejvyšší soud chybně posoudil skutečnost, zda stěžovatel dostál své povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání způsobem předvídaným v §241a o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř., došlo by tím k odepření spravedlnosti v intencích čl. 36 Listiny. Zároveň má skutečnost, že Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele z procesních důvodů, zásadní význam na rozsah přezkumu Ústavním soudem. Pakliže by Ústavní soud dospěl k závěru, že je v tomto ohledu posouzení dovolacího soudu správné, pak by rozhodnutí nižších soudů nemohl Ústavní soud přezkoumat pro nevyčerpání všech opravných prostředků.
7. Ústavní soud konstatuje, že již v minulosti ve shodě s dovolacím soudem mnohokrát upozornil na to, že právní úprava ukládá dovolateli povinnost v první řadě identifikovat (údajně) nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, a následně vyložit, v čem má být tato nesprávnost spatřována (§241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel je nadto povinen jím předpokládanou nesprávnost konfrontovat s dosavadní judikaturou dovolacího soudu tím, že musí specifikovat, které z hledisek formulovaných v §237 o. s. ř. považuje za splněné, a eventuálně (v závislosti na tom kterém hledisku) odůvodnit, proč tomu tak má být (§241a odst. 2 o. s. ř.). Při vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), jde o výběr jedné ze situací uvedených v §237 o. s. ř., tedy že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, že předestřená otázka v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, je jím rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. V dovolání proto musí být uvedeno, o který z těchto případů jde, případně od které ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí odchyluje. Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, neodůvodní-li zároveň konkrétně, v čem přípustnost dovolání spočívá.
8. Výše uvedeným požadavkům však stěžovatel v nyní projednávané věci nedostál. Ústavní soud si v této souvislosti vyžádal dovolání. Stěžovatel v dovolání neuvedl jeden ze čtyř možných dovolacích důvodů, nýbrž povšechně odkázal na všechny čtyři, přičemž skutečně pouze parafrázoval zákonné ustanovení. Stěžovatel také konkrétně nevymezil a nevyložil právní otázku, ve které spatřuje nesprávnost právního posouzení. Za těchto okolností tak z ústavněprávního hlediska nelze postupu Nejvyššího soudu nic vytknout. Jak uvedl Ústavní soud ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.): "neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod". Na situaci nemění nic ani skutečnost, že stěžovatel tuto otázku dodatečně (byť ve stručnosti) vymezil v ústavní stížnosti, a to s konstatováním, že tato otázka byla z podaného dovolání zřejmá, i když byla formulována nepřesně či obecně. S tímto závěrem se nelze ztotožnit, jelikož Nejvyššímu soudu nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem extrahoval z obecného textu dovolání právní otázky, jež by mohly být předmětem jeho přezkumu, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud, jak sám uvádí Nejvyšší soud.
9. Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny a ústavní stížnost je v tomto rozsahu zjevně neopodstatněná. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
10. S ohledem na výše uvedený závěr o zjevné neopodstatněnosti je pak v současném procesním stadiu nepřípustná stížnost proti rozhodnutí nižších soudů. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je totiž ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Jak plyne z výše uvedeného, stěžovatel v důsledku vadně podaného dovolání nesplnil podmínku řádného vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv. Ústavní stížnost je tak ve zbytku - v části směřující proti rozhodnutím nižších soudů - na místě odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
11. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud odmítl stížnost stěžovatele z části jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zákona o Ústavním soudu a z části jako nepřípustný návrh podle §43 odst. 1 písm. e).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně 13. prosince 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu