ECLI:CZ:US:2022:2.US.2732.22.1
sp. zn. II. ÚS 2732/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., bytem 28. října 1258, Český Brod, zastoupeného Mgr. et Mgr. Bedřichem Fialou, advokátem, se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 98, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. července 2022 č. j. 8 Tdo 558/2022-1474, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. února 2022 č. j. 10 To 10/2022-1433 a proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. října 2021 č. j. 3 T 51/2021-1411, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora citovaných rozhodnutí, jelikož se domnívá, že jimi byla porušena jeho základní práva, zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Citovaným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně byl stěžovatel uznán vinným z trestného činu - zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. z. a přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. tr.z. Za toto jednání byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Stěžovatel byl dále odsouzen k peněžitému trestu ve výši 20 000 Kč. Výše uvedeným usnesením Krajského soudu v Praze bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto také jeho dovolání.
2. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti nesouhlasí především s tím, jak uvedené orgány veřejné moci v daném případě postupovaly a jak odůvodnily svá rozhodnutí. Uvedl zejména, že aby bylo v řízení před obecnými soudy vůbec možné hodnotit otázku viny, musela by být dostatečně, a především v souladu se zákonem (konkrétně §9 odst. 1 tr. ř.) posouzena předběžná otázka v tom směru, aby bylo zjištěno, jakou výši škody vůbec měl způsobit a zda ji skutečně způsobil, respektive zda předmětné faktury nebyly uplatnitelné v daňovém řízení. Obecné soudy prý postupovaly nesprávně a nezákonně, když vyšly z podkladů Finančního úřadu v Kolíně, zejména pak z jeho výměrů. Podle §9 odst. 1 tr. ř. bylo sice možné ohledně výše neoprávněně uplatněných daňových nákladů z podkladů Finančního úřadu vycházet, avšak soudy nemohly na základě těchto podkladů učinit závěr o vině. Jinými slovy, obecné soudy měly zajistit alespoň odborné vyjádření, ideálně však znalecký posudek, jehož obsah by zodpověděl otázku neoprávněnosti uplatněných faktur a zejména pak stanovil výši způsobené škody. Absence odborného vyjádření či znaleckého posudku mohla mít navíc závažné důsledky pro samotné zpracování obžaloby, jakož i pro celé přípravné řízení.
3. Stěžovatel také zopakoval svojí odvolací a dovolací námitku, že žádný z obecných soudů nepřipustil navrhovanou konfrontaci bratrů M. B. a D. B. přesto, že se jejich výpovědi velmi zásadně rozcházely, a soud prvního stupně si pouze "vybral", čemu uvěří. Z odůvodnění napadených rozhodnutí nelze podle stěžovatele dostatečně zjistit, na základě jakých poznatků a zjištění byl učiněn závěr o jeho vině v tom směru, že se skutků, které jsou mu kladeny za vinu, dopustil vědomě, a tedy úmyslně. Stěžovatel prý od počátku připouštěl, že neměl ve svém podnikání "příliš pořádek", avšak soudy nebylo dostatečně prokázáno, že by úmyslně uplatňoval u Finančního úřadu nepravdivé faktury za fiktivní plnění.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Vzhledem k argumentaci stěžovatele nutno zejména upozornit na to, že Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje důkazní řízení, provedené před obecnými soudy. Podle svojí ustálené judikatury hodnotí Ústavní soud spravedlnost trestního procesu jako celku a k vyhovění ústavní stížnosti přistupuje jen tehdy, jestliže dospěje k názoru, že pochybení ze strany orgánu veřejné moci vedlo k tomu, že proces byl vskutku nespravedlivý. Žádnou klíčovou chybu však v přezkoumávané věci Ústavní soud neshledal. Obecné soudy odpověděly dostatečným způsobem na stěžovatelovy zásadní námitky. Ve vztahu k argumentaci stěžovatele, že výše škody byla stanovena pouze na základě podkladů Finančního úřadu v Kolíně, tak Nejvyšší soud konstatoval, že rozhodnutí finančního orgánu o daňové povinnosti obviněného jako daňového subjektu není v řízení o trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku pro soud závazné, a to ohledně skutkových i právních otázek, neboť řešení daňové povinností a rozsahu zkrácení daně nebo vylákání daňové výhody je otázkou viny ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. Proto soud nemůže bez dalšího odkázat na takové rozhodnutí správce daně, aniž by jeho závěry přezkoumal po skutkové stránce a zabýval se správností a odůvodněností v něm učiněných právních názorů na rozhodnou daňovou otázku, a to především z hlediska uplatněné obhajoby. V posuzovaném případě však soud prvního stupně při stanovování výše zkrácení daně nevycházel primárně a výhradně z informací poskytnutých uvedeným finančním úřadem, jak tvrdí dovolatel, ale zjistil ji především z předmětných nepravdivých faktur.
6. Co se týče uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jeho obsah naplňují námitky týkající se nenaplnění subjektivní stránky (úmyslu) trestného činu a porušení zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Ani tyto námitky však Nejvyšší soud neshledal důvodnými. Ze skutkových zjištění totiž vyplynulo, že stěžovatel do daňových přiznání zahrnul v rozsudku soudu prvního stupně specifikované dodavatelské faktury v úmyslu zkrátit daň, přičemž věděl, že faktury jsou nepravdivé. Nelze přisvědčit stěžovateli, že se soud prvního stupně otázkou naplnění znaku subjektivní stránky (zde úmyslu) trestného činu nezabýval. Podle Nejvyššího soudu bylo jednání stěžovatele pro daný typ trestné činnosti typické, z hlediska některých okolností lze dokonce říci, že jeho společenská škodlivost byla zvyšována zejména tím, že ke zkrácení daně došlo v jednom případě ve značném rozsahu a ve druhém případě ve větším rozsahu, čímž byly naplněny okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby.
7. Nelze přehlédnout, že argumentace stěžovatele je v zásadě jen opakováním jeho obhajoby. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly, své závěry srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a dostatečně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Postupovaly přitom v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí, a také v úvaze o trestu soudy nepochybily.
8. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu