ECLI:CZ:US:2022:2.US.2739.22.1
sp. zn. II. ÚS 2739/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti F. R. R., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Karviná, zastoupeného Vladimírem Kubíkem, advokátem, sídlem Tovačovského 318, 767 01 Kroměříž, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 7 To 218/2022-51 ze dne 14. 7. 2022 a usnesení Okresního soudu v Kroměříži č. j. 3 Nt 4202/2022-35 ze dne 7. 6. 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži č. j. 2 T 209/2013-532 ze dne 12. 5. 2015 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, č. j. 6 To 201/2015-574 ze dne 30. 7. 2015 uznán vinným ze spáchání zločinu loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku. Za dané jednání a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 9 let a 6 měsíců. Dovolání stěžovatele proti rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší soud usnesením č. j. 6 Tdo 1365/2015-23 ze dne 12. 11. 2015 odmítl. Stěžovatel podal k Okresnímu soudu v Kroměříži návrh na povolení obnovy řízení v dané trestní věci, který byl v záhlaví označeným usnesením tohoto soudu zamítnut. Následnou stížnost proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že soudy v rámci řízení o povolení obnovy sice provedly jím navrhované důkazy, avšak nesprávně je vyhodnotily. Dle jeho názoru z nových důkazů plyne, že se v inkriminované době nemohl vyskytovat na místě činu. Zejména jde o důkaz záběry kamerového systému města Kroměříže, jakož i výpis telekomunikačního provozu k jím užívanému telefonnímu číslu. Stěžovatel soudům dále vytkl, že neprovedly jím navržený výslech dvou svědkyní. Tuto svoji argumentaci v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v odůvodnění soudů žádný exces či jiný ústavně významný nedostatek nezjistil. Podle ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu platí, že obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině či o trestu. Pro povolení obnovy řízení je tedy stěžejní nejen to, že skutečnosti uvedené v návrhu na povolení obnovy řízení jsou skutečnostmi novými a soudu dříve neznámými, ale především to, zda tyto nové poznatky mohou samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve dosíci jiného rozhodnutí o vině. Trestní soudy přitom v napadených rozhodnutích racionálním a srozumitelným způsobem vyložily, proč se o takové důkazy v souzeném případě nejedná.
Krajský soud přiléhavě poznamenal, že časový úsek přibližně půl hodiny mezi vystoupením stěžovatele z taxi v Radčíně a dobou, kdy došlo k přepadení, byl dostačující k tomu, aby se stěžovatel z místa svého bydliště na místo činu, vzdálené asi půldruhého kilometru, jakýmkoli způsobem dopravil (viz bod 12 napadeného usnesení stížnostního soudu). Úvahy stěžovatele o nezjištění konkrétního způsobu tohoto přemístění nejsou pro danou věc významné, poněvadž podstatný je toliko závěr, že objektivně bylo v možnostech stěžovatele se na místo činu přepravit. Obdobně obstojí i závěr soudů týkající se výpisu telekomunikačního provozu. Tento důkaz byl znám orgánům činným v trestním řízení již v době původního rozhodování v předmětné trestní věci, byť formálně proveden resp. hodnocen nebyl, nicméně ani jeho dodatečné provedení neústí v závěr o tom, že k trestné činnosti ze strany stěžovatele objektivně dojít nemohlo. Soud prvního stupně v té spojitosti podotkl, že mobilní telefon (resp. účastnická stanice) nerozlučně neprovází svého majitele na každém jeho kroku. Nadto krajskému soudu neušlo, že telefonní číslo, k němuž se výpis telekomunikačního provozu vázal, nebylo jediným telefonním číslem používaným stěžovatelem. Stížnostní soud poukázal na samotnou výpověď stěžovatele, že téhož dne, kdy k trestnému činu došlo, si stěžovatel zakoupil další mobilní telefon v zastavárně a po jeho koupi přehodil SIM karty (blíže viz bod 13 usnesení krajského soudu). Jinak řečeno, ani dodatečně provedený důkaz vzpomenutým výpisem telekomunikačního provozu k jednomu ze stěžovatelem užívaných účastnických stanic nebyl způsobilý přivodit jiný náhled trestních soudů na skutek, za nějž byl pravomocně odsouzen. Z těchto důvodů dospěl ústavní soud k závěru, že napadená soudní rozhodnutí nejen v ústavní rovině obstojí.
Pokud jde o důkazní návrh stěžovatele týkající se výslechu svědkyň, již okresní soud zdůraznil, že nejde o důkazy nové. Oba důkazy již byly v téže trestní věci navrženy, provedeny a zhodnoceny v rozhodnutích soudů. Stěžovatel se jen domáhá přehodnocení těchto výpovědí, což v řízení o povolení obnovy není přípustné. V této souvislosti nelze nezmínit, že tytéž důkazní návrhy stěžovatel učinil již ve svém předchozím návrhu na povolení obnovy řízení, jemuž nebylo soudy z týchž důvodů vyhověno, přičemž ani Ústavní soud k následné ústavní stížnosti stěžovatele žádné pochybení v tomto směru neshledal (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1211/20 ze dne 26. 5. 2020).
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu