ECLI:CZ:US:2022:2.US.274.22.1
sp. zn. II. ÚS 274/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. Janem Bučkem, advokátem, se sídlem Zátiší 3501, Frýdek - Místek, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. srpna 2020 č. j. 22 A 46/2020-22 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. listopadu 2021 č. j. 6 As 271/2020-19, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem se stěžovatelce nepřiznává.
Odůvodnění:
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 28. ledna 2022 navrhla stěžovatelka postupem dle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že jimi mělo být porušeno stěžovatelčino ústavně garantované právo na soudní ochranu a přístup k soudu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zároveň se stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti domáhá přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.
2. Průběh řízení předcházejících ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovatelce dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné, a to zejména pro účely jeho stručného odůvodnění (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
3. Z obsahu ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí se podává, že podstata věci tkvěla v posouzení zákonnosti odmítnutí nečinnostní žaloby dle §79 odst. 1 s. ř. s., kterou stěžovatelka podala u Krajského soudu v Ostravě proti Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje (dále jen " KÚ MSK").
4. Žalobu stěžovatelky Krajský soud v Ostravě odmítl napadeným usnesením pro její opožděnost, neboť měla být podána více než dva roky po marném uplynutí lhůty zákonem předepsané pro její podání v §80 odst. 1 s. ř. s., přičemž zmeškání dané lhůty nelze prominout (§80 odst. 2 s. ř. s.). Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud (dále jen "NSS") pro nedůvodnost napadeným rozsudkem zamítl, neboť se i přes drobnou odchylku v určení přesného data uplynutí zákonné lhůty pro podání nečinnostní žaloby ztotožnil s posouzením její opožděnosti ze strany Krajského soudu v Ostravě (viz zejm. body 24 a 25 napadeného rozsudku NSS).
5. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému usnesení jí zákon jiný opravný prostředek neposkytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především detailně popisuje genezi a časovou osu celé věci, v níž během územního řízení vedeném před Odborem územního plánování, stavebního řádu a kultury KÚ MSK byla v postavení opomenuté účastnice řízení, se kterou tento správní orgán nejednal, byť s ní jednat měl. Stěžovatelčin přípis ze dne 17. ledna 2017 adresovaný tomuto správnímu orgánu měl být (posuzováno dle obsahu) vyhodnocen jako odvolání proti vydanému územnímu rozhodnutí o jako takovém o něm mělo být rozhodnuto. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení svých výše uvedených základních práv na soudní ochranu a přístup k soudu s důrazem na čl. 4 odst. 4 Listiny, z kterého dle názoru stěžovatelky vyplývá, že každý případ je nutno řešit individuálně z pohledu účelu a smyslu ústavních lidskoprávních záruk. Dále se stěžovatelka obecně odvolává na disentní stanoviska některých soudců připojená k nálezu Ústavního soudu ze dne 14. července 2020 sp. zn. Pl. ÚS 25/19 (347/2020 Sb.; dostupný též na http://nalus.usoud.cz). Věcně stěžovatelka brojí proti závěrům správních soudů tvrzením, že jí údajně neústavně odmítají poskytnout právní ochranu proti nezákonnému postupu správního orgánu, neboť jako právní laik (osoba bez právnického vzdělání) "reálně nemohla vědět", že jí v návaznosti na podání ze dne 17. ledna 2017 začne běžet lhůta k podání nečinnostní žaloby. Naopak správní orgán, který je dle stěžovatelky v oblasti práva "profesionálem", by si měl vždy počínat v souladu se zákonem a jeho nečinnost či jiné nezákonné jednání by nemělo být připisováno k tíži stěžovatelky. Ústavní soud rozumí návrhu stěžovatelky tak, že tato se implicitně domáhá provedení takového ústavně konformního výkladu §80 s. ř. s., který by negoval v něm obsažené časové omezení pro podání nečinností žaloby - tj. tímto výkladem by mělo dojít k prolomení lhůty dle odst. 1). K otázce zákazu prominutí zmeškání lhůty dle odst. 2 se stěžovatelka nijak nevyjadřuje ani jej nenamítá.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s obsahy napadených rozhodnutí, a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Řízení před Ústavním soudem není pokračováním řízení před obecnými soudy, ale zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv či svobod zaručených mu ústavním pořádkem. Ústavní soud v této souvislosti ve své judikatuře konzistentně zdůrazňuje, že není další instancí, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy, popř. jinými orgány veřejné moci.
9. Obě napadená rozhodnutí považuje Ústavní soud za dostatečně podrobně a logicky odůvodněna a nemá jim z ústavního pohledu cokoli vytknout. Především napadený rozsudek NSS považuje Ústavní soud za kvalitně zpracovaný a v podrobnostech na něj tímto odkazuje.
10. K argumentu stěžovatelky ohledně nedostatku jejího právnického vzdělání Ústavní soud uvádí, že takovou okolnost samu o sobě zcela zjevně nelze, a to ani potencionálně, považovat za dostatečný důvod pro to, aby Ústavní soud mohl prostřednictvím naznačeného ústavně konformního výkladu §80 s. ř. s. (který by šel proti výslovnému a jednoznačnému znění zákona) vůči napadeným rozhodnutím kasačně zasáhnout. Není-li procesně způsobilý účastník jakéhokoli správního řízení vybaven dostatečnými znalostmi ohledně problematiky, která je předmětem řízení, či dílčích aspektů řízení a jejich souvislostí, je na jeho úvaze a odpovědnosti, zdali se nechá v řízení či při jednotlivém procesním úkonu odborníkem zastoupit (popř. si alespoň obstará konzultace s osobou k tomu znalostně povolanou). Ústavní soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že na ni "takovou odpovědnost" přenášet nelze, je tomu spíše naopak. Ústavní soud nijak nezlehčuje situaci stěžovatelky a v žádném případě neaprobuje počínání KÚ MSK, avšak stěžovatelkou namítaná nerovnost v právnických znalostech (v porovnání s pracovníky KÚ MSK) nemůže představovat nakolik výjimečný faktor, aby bylo možno postupovat způsobem jí naznačeným. Ve správních řízeních zcela běžně vystupují samostatně (tj. bez zastoupení) účastníci bez právnického vzdělání a Ústavní soud (bohužel) příliš nepochybuje o tom, že z celkově vysokého počtu správních řízení každoročně vedených v České republice může v řadě z nich docházet k nečinnosti správního orgánu. Výklad prosazovaný stěžovatelkou by tak za těchto okolností ve svém důsledku do značné míry popíral účel dané omezující lhůty (kterým je zejm. posílení právní jistoty) a její praktickou použitelnost. Přitom i délka dané lhůty je dle názoru Ústavního soudu objektivně taková, že dovoluje zhojení eventuální (dočasné) pasivity účastníka řízení při uplatňování jemu svědčících práv (k tomu též viz body 32, 36 až 39 či 47 výše uvedeného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/19). Pokud správní orgán vůbec nekoná po dobu mnoha měsíců od posledního úkonu ve věci, nebo od doby, kdy vůči němu nezastoupený účastník řízení učinil poslední návrh či jiný úkon, a účastník je zároveň v nejistotě ohledně dalšího nejvhodnějšího postupu při ochraně jeho práv, nezbývá mu nic jiného než vyhledat odbornou právní pomoc. Lhůta v trvání jednoho roku mu tento postup bezpečně umožňuje.
11. Jiné (povahou či dopady) zcela mimořádné okolnosti, které by snad alespoň teoreticky mohly připadat v úvahu jako podklad pro (předběžný) závěr o možném zásahu do obecných zásad spravedlnosti či jiných ústavně chráněných hodnot v důsledku aplikace §80 s. ř. s., stěžovatelka ve stížnosti neuvádí. Připuštění plnohodnotného (meritorního) přezkumu napadených rozhodnutí tak nebylo na místě.
12. Ústavní soud uzavírá, že v dané věci neshledal, že by si NSS či Krajský soud v Ostravě při vydání napadených rozhodnutí počínaly způsobem, který by přesáhl meze, které lze označit za ústavně konformní. Ústavní soud v rozsahu vymezeném v ústavní stížnosti neshledal porušení žádného ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky, a proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na výsledek řízení rozhodl Ústavní soud o nákladech řízení tak, jak je uvedeno ve výroku II tohoto usnesení (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu