ECLI:CZ:US:2022:2.US.2757.21.1
sp. zn. II. ÚS 2757/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. H., zastoupený JUDr. Václavem Vlkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2021 č. j. 6 Tdo 320/2021-18958, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2019 č. j. 4 To 72/2018-18501 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2018 č. j. 40 T 14/2014-17815, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 40 T 14/2014-16330 ze dne 27. 4. 2015 byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro pokračující zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, jehož se měl dopustit jako předseda představenstva společnosti X, ve zkratce tím, že uváděl při nabídkách dluhopisů fyzické a právnické osoby v omyl ohledně stavu společnosti ve srozumění s tím, že společnost případně nebude schopna dostát svým závazkům (a nakonec jich také opravdu nedostála). Stěžovatel byl obžalován spolu s několika dalšími spoluobžalovanými, kteří stáli v čele společnosti v jiných obdobích (stěžovatel byl předsedou představenstva od 20. 2. 2002, ze společnosti odešel v květnu roku 2004) či zastávali jiné funkce. Někteří ze spoluobžalovaných byli shledáni vinnými, jiní byli stejně jako stěžovatel obžaloby zproštěni. Zásadní pro tento první rozsudek městského soudu byla právě doba, v nich jednotliví spoluobžalovaní ve společnosti působili, neboť situace společnosti se zhoršovala a až postupem času bylo zřejmé, že je situace společnosti bezvýchodná. V době působení stěžovatele tomu tak dle městského soudu ale ještě nebylo, navíc údaje v účetních výstupech a auditech společnosti až na výjimky odpovídaly skutečnosti.
3. K odvolání obžalovaných a státní zástupkyně Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 4 To 98/2016-16566 ze dne 22. 9. 2017 první rozsudek městského soudu zrušil a věc vrátil k novému projednání. Vrchní soud městskému soudu vytkl, že nevěnoval náležitou pozornost všem aspektům posuzovaného případu, náležitě se nevypořádal se všemi provedenými důkazy, zprošťující výrok opřel o nesprávné právní závěry a použil způsob vyčíslení škody neodpovídající specifickým okolnostem případu.
4. Městský soud následně ústavní stížností napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, za což jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu pět let. Stěžovateli byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu samostatné výdělečné činnosti a funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech na pět let. Stěžovateli byla také uložena povinnost nahradit škodu. Jak městský soud uvedl, podnikatelské aktivity společnosti vyvíjené od roku 2001 byly ekonomicky vzato ztrátové, byť v účetnictví byly díky různým účetním operacím vykazovány jako ziskové. Postupně se kumulovaly ztráty z podnikatelské činnosti a zvyšovala míra zadlužení. Majetkové účasti v jiných společnostech nepřinášely zisk a pohledávky za některými subjekty se ukázaly jako ztrátové. Zájemci o dluhopisy nicméně byli ubezpečováni, že je k dispozici dostatek zdrojů na splacení jistin, že investice do dluhopisů je bezpečná, zajištěná hodnotnými pozemky, že perspektivní jsou investice do majetkových účastí v dalších podnicích a že je společnost X velice dobře kapitálově vybavena. Podle městského soudu tak od září roku 2003 společnost zamlčovala skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o investicích, jiné skutečnosti pak byly předstírány, a to s vědomím toho, že splnění závazků vůči zájemcům o dluhopisy bude závislé na krajně nejistých budoucích okolnostech. Až do června roku 2005 sice ještě nebylo vyloučeno, že společnost nakonec získá zdroje k splnění závazků vůči investorům do daných dluhopisů, ale vzhledem k tomu, že to bylo krajně nejisté a závislé na nejistých budoucích událostech, byli obžalovaní srozuměni s tím, že své závazky nebude společnost schopna splatit, což investorům zatajili.
5. Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí zrušil co do výroku o trestu ve vztahu k některým spoluobžalovaným a co do výroku o náhradě škody ve vztahu k blíže specifikovaným poškozeným a v tomto rozsahu nově rozhodl. Z hlediska posouzení viny stěžovatele a jeho trestu se vrchní soud ztotožnil se závěry městského soudu.
6. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl dovolání obžalovaných, přičemž konkrétně stěžovatelovo dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy v řízení nezohlednily všechny provedené důkazy, zejména klíčový důkaz výslechem znalce, který byl v odůvodnění rozsudků krajského soudu i vrchního soudu zcela opomenut. Skutkové závěry soudů pak stěžovatel považuje za s provedeným dokazováním extrémně rozporné. Soudy údajně posoudily naplnění subjektivní stránky podvodu ze strany stěžovatele na základě vlastních odborných závěrů, k nimž neměly odbornou kompetenci.
8. Stěžovatel připomíná, že byl původně zproštěn obžaloby, neboť znalec stanovil, že se společnost dostala do úpadku v roce 2004, což bylo seznatelné z účetní závěrky vyhotovené k datu 20. 5. 2005, přičemž stěžovatel ukončil své působení ve společnosti již v květnu 2004. Po vrácení věci vrchním soudem krajský soud doplnil dokazování a k věci byl znovu vyslechnut znalec, který se vrátil i k původním závěrům znaleckého posudku v reakci na argumenty uplatněné vrchním soudem. Znalec podle stěžovatele upozornil na to, že odvolací soud věc posuzuje se znalostí budoucího vývoje, nicméně znalci posuzují situaci, jaká byla v dané době. Znalec znovu stvrdil své původní závěry, že ještě v roce 2003 byl podnikatelský plán společnosti reálný a bylo možno očekávat, že v roce 2004 společnost bude zisková, k čemuž nedošlo z důvodu následné stabilizace bankovního sektoru. Také investice do jiných společností a nespoléhání se již jen na investice do půjček byly logickým krokem. Znalec dále vysvětlil nesprávnost úvah odvolacího soudu ohledně toho, že by společnost měla hromadit kapitál na vyplácení jistin, protože investiční společnosti potřebují primárně investovat. Podle znalce pak bylo přirozené, pokud investoři nechtěli své jistiny vyplatit, protože jim z nich pravidelně plynuly výnosy, a stejně tak bylo normální, že část těchto výplat byla pokrývána z dalších vydaných emisí dluhopisů. Podle stěžovatele velice důležitý byl závěr znalce, že pokud by společnost skončila k datu 31. 12. 2003, byla by schopna své závazky vyrovnat alespoň z 80 až 95 %, a ještě v roce 2004 byla schopna uhradit 70 až 90 % všech závazků.
9. Krajský soud však posléze konstatoval, že nové důkazy nepřinesly nic nového a v odůvodnění se věnoval pouze znaleckému posudku v jeho písemné podobě, samotný výslech znalce ovšem zcela pominul. Přitom většina skutkových zjištění soudu údajně tomu, co znalec uvedl, odporuje. Odvolací soud se k výslechu znalce také blíže nevyjádřil a dovolací soud pouze konstatoval, že znaleckým zkoumáním a jejich výsledkům byla věnována náležitá pozornost, což stěžovatel nepovažuje za řádné odůvodnění námitky, že výslech znalce byl pominut.
10. Jak stěžovatel dále poznamenává, Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uvedl, že stěžovatel pomíjí, že v jeho případě nebylo zavinění ve formě nepřímého úmyslu založeno na bezvýchodnosti hospodářské situace společnosti (jako v případě obviněných činných ve společnosti později), ale na uvádění poškozených v omyl zkreslením či zatajením podstatných informací zmiňovaných výše. Takový závěr stěžovatel považuje za zcela mylný, jelikož právě obhájitelnost vydání emisí založená na vědomosti hospodářského stavu společnosti, tedy zda stěžovatel měl být při vydávání dluhopisů srozuměn s tím, že je společnost nebude schopna platit, je základem subjektivní stránky trestného činu podvodu. Uvádění věřitelů v omyl je pouze jedna část skutkové podstaty, nebude se ale jednat o podvod, pokud to stěžovatel nečinil v úmyslu sebe či jiného obohatit, tedy pokud si nebyl vědom, že vypůjčené částky nebudou vráceny. Posouzení hospodářského stavu společnosti a toho, zda byl podnikatelský plán reálný, je dle stěžovatele odbornou otázkou, a pokud měl zejména odvolací soud pochybnosti ohledně jednoznačnosti znaleckého posudku, o to více se měl zabývat výpovědí znalce, nikoli jej zcela pominout.
11. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že vědomě uváděl zájemcům o dluhopisy nepravdivé či zavádějící informace, nemíní však s tímto závěrem polemizovat. Zásadně však odmítá, že by tak činil s vědomím, že takto získané finance nebudou věřitelům vráceny. Stěžovatel má za to, že nelze v žádném případě dojít k závěru, že jednal s úmyslem či vědomím, že dluhopisy nebudou věřitelům splaceny, když v době jeho působení společnost plnila svůj podnikatelský plán a měla nejlepší hospodářské výsledky. Stěžovatel se nepodílel na manipulaci se základním kapitálem na počátku existence společnosti ani na půjčce ovládající společnosti, kterou se naopak snažil vymáhat. Nechal si také nad rámec svých povinností v roce 2004 vypracovat mimořádný audit zaměřený na otázku, zda si společnost může dovolit další emisi dluhopisů, činil aktivní kroky ke zhodnocení či prodeji společností vlastněných pozemků a odešel ze společnosti poté, co spoluobžalovaný prodej pozemků odmítl, přičemž v době stěžovatelova odchodu ze společnosti byla společnost dle znalce schopna uhradit 90 % závazků.
12. Stěžovatel připouští, že některá jeho rozhodnutí nemusela být vždy správná, neboť i takové bývá podnikání a nikdo není bezchybný, ale vedl společnost dle svého nejlepšího vědomí tak, aby dostála svým závazkům. Společnost opustil poté, co spoluobviněný Zach předložil vizi, v níž již stěžovatel spatřoval riziko. Stěžovatel tedy nechtěl být přítomen dalšímu zadlužování a nebyl srozuměn s tím, že by společnost svým závazkům neměla dostát. Závazky následně splněny nebyly, neboť po jeho odchodu společnost utlumovala svou činnost, ačkoli z jeho pohledu zcela nepochopitelně vydávala další emise dluhopisů.
13. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí. K takovému pochybení v posuzované věci nedošlo.
15. Stěžovatel uplatňuje v zásadě dvě do jisté míry provázané námitky. Jednak namítá, že se soudy nevypořádaly s důkazem v podobě výslechu znalce, a dále spatřuje extrémní rozpor mezi skutkovým stavem zjištěným trestními soudy a v řízení provedenými důkazy.
16. Jde-li o první námitku, tak již Nejvyšší soud konstatoval, že výsledkům znaleckého zkoumání byla věnována náležitá pozornost. Stěžovatel to nepovažuje za řádnou reakci na jeho námitku, nicméně jak Nejvyšší soud upozornil, stěžovatel sám ke své v dovolání uplatněné námitce, že soudy výslech znalce pominuly, nepřipojil bližší argumentaci (což stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybňuje), proto i Nejvyšší soud mohl reagovat jen obecně.
17. Také podle Ústavního soudu přitom byla znaleckým závěrům věnována opravdu značná pozornost. Stěžovatel zdůrazňuje rozdíl mezi samotným znaleckým posudkem a výslechem znalce, nicméně v posuzované věci výslech neodhalil zásadní změny v náhledu znalce na danou věc, šlo spíše o zopakování a částečné rozvedení již v posudku vyslovených závěrů, k nimž se soudy vyjádřily a detailně vysvětlily, proč stěžovatele i jim navzdory shledávají vinným. Výslech znalce nezměnil nic na tom základním, a sice že se společnost dostala do úpadkového stavu někdy v roce 2004, do té doby byla situace zvratitelná (když v roce 2003 společnost zaznamenala nárůst výnosů, který mohl představovat určitý pozitivní signál). Dle názoru Ústavního soudu za této situace nelze tvrdit, že by v řízení došlo k opomenutí důkazů.
18. Zde totiž vstupuje do hry další skutečnost, na kterou upozorňoval Nejvyšší soud (a podstata další stěžovatelovy námitky), a sice že stěžovatelovo zavinění (na rozdíl od osob stojících ve vedení společnosti v pozdějším období) nebylo založeno na bezvýchodnosti hospodářské situace společnosti. Stěžovatel tento názor považuje za mylný a zdůrazňuje, že stav společnosti, resp. vědomí o něm muselo být z hlediska zavinění stěžovatele klíčové. Jenže v tomto ohledu je právě podstatné to, na co poukazoval již odvolací soud, tedy že bezvýchodnost hospodářské situace společnosti, kterou znalec stanovil až k datu po odchodu stěžovatele ze společnosti, je spíše hranicí, po níž lze u osob z vedení společnosti hovořit o přímém úmyslu. U stěžovatele ale byl shledán toliko úmysl nepřímý, a proto skutečně jeho zavinění na bezvýchodnosti hospodářské situace společnosti založeno nebylo.
19. Stěžovatel podle soudů (úmyslně) uváděl zájemce o dluhopisy v omyl (to stěžovatel v ústavní stížnosti blíže nezpochybňuje) tím, jak společnost, její projekty a hospodářskou situaci prezentoval, přičemž byl srozuměn s tím, že přijaté závazky nedokáže společnost uhradit. To neznamená, že by je společnost uhradit v žádném případě nemohla, takže závěry soudů se závěry znalce nejsou v rozporu. Soudy všech tří stupňů se přitom situací společnosti za doby působení stěžovatele velmi podrobně zabývaly a z napadených rozhodnutí je zjevné, proč dospěly k závěru, že i když nebyla ještě bezvýchodná, stěžovatel musel být srozuměn s tím, že společnost nebude schopna dluhopisy v budoucnu proplatit. Lze sice namítat, že to je riziko podnikání, ovšem to jen tehdy, pokud by si poškození mohli řádně vyhodnotit, zda toto riziko chtějí podstoupit, a nebyli v tomto směru uváděni v omyl.
20. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu