ECLI:CZ:US:2022:2.US.2808.21.1
sp. zn. II. ÚS 2808/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., t. č. Věznice Plzeň, zastoupeného JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. srpna 2021, č. j. 10 As 312/2021-13, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod.
2. V řízení, předcházejícím nyní posuzované ústavní stížnosti, se stěžovatel domáhal poskytnutí informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Žalobou ke správnímu soudu (Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, dále i jen "krajský soud") se pak domáhal ochrany proti údajné nečinnosti žalovaného. Společně se žalobou také požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů. Krajský soud tyto žádosti zamítl. Důvodem zamítnutí těchto žádostí krajským soudem byla okolnost, že stěžovatel vede značné množství obdobných sporů, které se nedotýkají jeho osobní sféry, nýbrž jsou projevem jeho zájmu o veřejné záležitosti. Je proto oprávněn tyto spory vést, avšak je na něm, aby nesl náklady s nimi spojené. Ke stejnému závěru dospěl v napadeném rozsudku rovněž Nejvyšší správní soud.
3. Obsahem nyní posuzované (několikařádkové) ústavní stížnosti je pouhé konstatování, že napadené rozhodnutí porušuje jeho právo na informace.
4. Po prostudování ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
5. Ústavní soud připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
6. Zejména je namístě zdůraznit, že stěžovatele, povinně zastoupeného právním profesionálem (advokátkou), stíhá břemeno tvrzení, kdy je na něm samotném, aby předložil Ústavnímu soudu přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, podpořenou například i relevantní judikaturou, a na základě které teprve by mohl zdejší soud předchozí řízení a napadené rozhodnutí přezkoumat a případně ústavní stížnosti i vyhovět. Není však úkolem Ústavního soudu, aby tuto argumentaci domýšlel namísto samotného stěžovatele. Jak je totiž uvedeno již výše, stěžovatel neuvádí v podstatě vůbec žádný relevantní (natožpak ústavněprávní) argument nad rámec prostého označení tvrzeně porušených základních práv.
7. Za této situace ovšem Ústavní soud nemá, co by na napadených rozhodnutích věcně přezkoumával. Podstata jakéhokoliv soudního řízení, a to včetně řízení před Ústavním soudem, totiž spočívá v poměřování argumentace, předkládané jednotlivými stranami, a v hledání a nalézání nejspravedlivějšího možného řešení. V případě kasačního přezkumu pak rozhodující soud konfrontuje obsah napadených rozhodnutí s předloženou argumentací stěžovatele. Pokud však stěžovatel vůbec žádnou argumentaci nenabídne, nemá Ústavní soud co přezkoumávat.
8. Právě na tyto případy výslovně pamatuje §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle něhož postačuje při odmítnutí návrhu (mimo jiné) pro jeho zjevnou neopodstatněnost uvedení zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a není tedy nutné domýšlet za samotného stěžovatele případné důvody, pro které by bylo namístě podrobit napadené soudní rozhodnutí skutečnému věcnému přezkumu.
9. Lze proto uzavřít, že jelikož stěžovatel neuvedl žádný důvod, pro který by napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nemělo být ústavně konformní, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu