ECLI:CZ:US:2022:2.US.2824.22.1
sp. zn. II. ÚS 2824/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky GOODWILL PARTNER, s.r.o., sídlem U dubu 691/48, Praha 4, zastoupené Mgr. Filipem Němcem, advokátem, sídlem Opletalova 4, Praha 1, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 181/2022-34 ze dne 27. 9. 2022; za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí. Má za to, že Nejvyšší správní soud svým postupem zasáhl do jejích základních práv obsažených v čl. 10 a 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 1 a 8 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojeného soudního rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka vůbec nebyla účastníkem soudního řízení, v jehož rámci byl napadený rozsudek vydán. Předmětné řízení spočívalo ve sporu mezi žalobcem (fyzickou osobou) a žalovaným (finančním ředitelství v Brně). Stěžovatelka podala u Městského soudu v Praze jménem žalobce původní podání, soud ji vyzval, aby ve lhůtě předložila plnou moc prokazující její zmocnění k zastupování žalobce. Jelikož k tomu nedošlo, nalézací soud žalobu odmítl. Žalobce se bránil proti rozhodnutí kasační stížností, tvrdil v ní, že stěžovatelka plnou moc odeslala poštovní zásilkou ve stanovené lhůtě, nicméně zásilka byla doručena až několik týdnů po podání zásilky na poštu (a řadu dní po odmítnutí žaloby). Nejvyšší správní soud kasační stížnosti vyhověl a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Z vyžádaného spisu zjistil, že na doplnění plné moci skutečně byl otisk poštovního razítka s datem v rámci lhůty a prozatím nebyla v řízení prokázána opožděnost tohoto podání. Podotkl nicméně, že lze přinejmenším pokládat za zvláštní, že v několika jiných řízeních, ve kterých vystupovala stěžovatelka, rovněž došlo k těžko vysvětlitelným zdržením při doručování, přičemž šlo vždy o doručování obyčejnou poštou (přestože má stěžovatelka funkční datovou schránku) a ze stejné podací pošty. Případné řešení této "záhady" nicméně ponechal na skutkových zjištěních před nalézacím soudem.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatelka nenapadá výrok rozsudku Nejvyššího správního soudu, ale vymezuje se toliko proti jeho odůvodnění. Uznává, že nebyla přímým účastníkem daného soudního řízení, nicméně se odvolává na judikaturu Ústavního soudu, podle které může podat ústavní stížnost také osoba, se kterou v řízení mělo být jednáno jako se zúčastněnou. Z věcného hlediska stěžovatelka především namítá, že ironické úvahy kasačního soudu o "lapáliích" (toto slovo včetně uvozovek použil Nejvyšší správní soud) při doručování v řízeních a na to navázaná obvinění stěžovatelky z trestné činnosti, jsou zcela nepřípustné a poškozují její dobrou pověst. Poté podrobně vysvětluje, co všechno se v řízení dělo a proč její jednání lze považovat za legitimní a řádné.
5. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh na zahájení řízení (o ústavní stížnosti) splňuje náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a zda jsou dány procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. Došel k závěru, že stěžovatelka je osobou neoprávněnou k podání ústavní stížnosti proti napadenému rozsudku.
6. Podle §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat osoba, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v soudním řízení, jehož byla účastnicí, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda. Ústavní soud proto pravidelně odmítá ústavní stížnosti osob, které nebyly účastníky řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností. Totéž bylo ostatně vysvětleno přímo stěžovatelce v předchozím řízení před zdejším soudem, ve kterém rovněž postrádala aktivní legitimaci (usnesení ze dne 25. 11. 2021 sp. zn. I. ÚS 3014/21, včetně odkazů na relevantní judikaturu).
7. Pokud stěžovatelka odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 310/04 ze dne 26. 4. 2005, nejde o rozhodnutí, které by její pozici mohlo změnit. Jak totiž sama cituje, dle nálezu "Ústavní stížnost proti rozhodnutí správního soudu tak může podat i tzv. osoba zúčastněná na řízení, a to dokonce i v případě, že s ní v tomto řízení jako s osobou zúčastněnou nebylo jednání, ač s ní takto jednáno být mělo." Z okolností případu ovšem nijak neplyne, proč by se stěžovatelkou měl kasační soud jednat, a žádné důvody pro to nepředkládá ani stěžovatelka.
8. Ústavní soud nicméně přiznává, že jeho judikatura připouští, aby ústavní stížnost proti soudnímu rozhodnutí podala rovněž osoba, která nebyla a ani nemusela být účastníkem předchozího soudního řízení (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 768/06 ze dne 12. 12. 2006). Jedná se však o specifické a výjimečné situace, mezi které případ stěžovatelky rozhodně nepatří. Ve vztahu k jádru námitek stěžovatelky navíc nelze přehlédnout, že pokud uvádí, že její činnost kasační soud ironizuje a spojuje s ní nezákonné praktiky či korumpování poštovních úředníků, dopouští se pouze vlastní (sebe)projekce. Nejvyšší správní soud totiž žádná taková obvinění nevyslovuje, pouze si věcně pokládá otázku, nakolik lze pokládat za souhru nešťastných náhod, že zrovna několik podání stěžovatelky pošta doručuje (doručovala) několik týdnů, když standardně to zvládá v řádu dnů - zodpovězení této otázky pak nechává na případném posouzení nalézacího soudu. Dotčení dobré pověsti stěžovatelky v podobném konstatování faktů nelze hledat ani při zapojení bujné představivosti.
9. Nad rámec uvedeného je vhodné dodat, že ústavní stížnost by byla nepřípustná také tehdy, jestliže by stěžovatelka aktivní legitimací disponovala. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu totiž nelze ústavní stížností brojit pouze proti odůvodnění soudního rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1398/19 ze dne 8. 9. 2020). Stěžovatelka přitom napadala právě jen části odůvodnění rozsudku kasačního soudu.
10. Z předestřených důvodů nezbylo soudci zpravodaji než podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2022
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj