ECLI:CZ:US:2022:2.US.286.22.1
sp. zn. II. ÚS 286/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Haška, zastoupeného Mgr. Kamilem Štěpánkem, advokátem, se sídlem v České Lípě, Jindřicha z Lipé 113/24, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2021 č. j. 26 Cdo 2235/2021-83, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 11. února 2021 sp. zn. 29 Co 293/2020 a proti usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 28. dubna 2020 č. j. 9 E 6/2020-13, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odkazem na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušení shora uvedených rozhodnutí. Ve věci oprávněného města D. proti povinnému stěžovateli rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jako soud odvolací usnesením ze dne 11. 2. 2021 č. j. 29 Co 293/2020-43 tak, že potvrdil usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 28. 4. 2020 č. j. 9 E 6/2020-13, kterým soud nařídil výkon rozhodnutí vyklizením z tam specifikovaných nemovitostí podle rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 16. 1. 2019 č. j. 11 C 325/2015-93, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústní nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 21. 11. 2019 č. j. 29 Co 154/2019-135. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2021 č. j. 26 Cdo 2235/2021-83 bylo stěžovatelovo dovolání v dané věci odmítnuto.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že ve všech stupních řízení tvrdil a prokazoval skutečnosti svědčící o tom, že se v jeho situaci jedná o výjimečný případ hodný toho, aby již od počátku řízení na něj bylo nahlíženo prizmatem ústavního práva a obecných ustanovení o právech a povinnostech, na nichž je založeno soukromé právo v České republice. Ke změně vlastnického práva k předmětným nemovitostem, jež stěžovatel donedávna užíval a měl v nich umístěnou výrobní technologii, došlo v důsledku několika na sebe navazujících řízení. V současné době je prý stav takový, že z nich byl dne 11. 4. 2022 vyklizen a to včetně svého obydlí - ,,maringotky". Cena nemovitých věcí pak údajně násobně přesahuje cenu získanou dražbou, čemuž odpovídá i znalecký posudek, který ohodnotil jen halu bez technologie na 3,5 mil. Kč. V důsledku pozbytí možnosti nakládat s nemovitostí nyní stěžovatel čelí vymáhání, aby vrátil podporu ze strany Finančního úřadu, která mu byla k nakoupení technologie poskytnuta. Nalézací soudy se prý nevypořádaly s eventualitou zpětného vydržení vlastnického práva v důsledku uzavření dodatku k darovací smlouvě stěžovatele se svým synem, v němž její účinky na základě prohlášení zrušili. Tyto nemovité věci užíval stěžovatel a nakládal s nimi jako jejich vlastník po dobu delší deseti let. Stěžovatel dále podotkl, že vůči jeho synovi Martinovi Haškovi byla u místně nepříslušného Okresního soudu v Liberci uplatněna pohledávka společností MONSANTO, a na základě rozhodnutí ve věci samé, aniž by byla zhojena tato vada, byla vedena pod sp. zn. 2 EX 1897/03 soudním exekutorem exekuce, v jejímž průběhu byly zpeněženy dané nemovité věci nedobrovolnou dražbou, jejímž výsledkem byl příklep vlastnického práva Městu D.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Po přezkoumání věci Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost spočívá pouze v polemice stěžovatele s řádně zdůvodněnými závěry soudů. Námitka stěžovatele ohledně porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod tak nemůže obstát. Soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a jeho závěr je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout. Nejvyšší soud ve svém ústavní stížností napadeném usnesení k podstatě věci mj. uvedl, že si je vědom judikatury Ústavního soudu, která dovodila, že ve výjimečných případech, kdy výkonem rozhodnutí dochází k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti, se lze i v exekučním řízení zabývat zásadními vadami exekučního titulu, je však přesvědčen, že nyní řešená věc mezi tyto výjimečné případy nepatří. Stěžovatel jako povinný totiž zpochybňuje vlastnické právo oprávněného k vyklizovaným nemovitostem nejen poukazem na vady nalézacího řízení, ale i na vady jiného exekučního řízení, jehož ani nebyl účastníkem.
5. S uvedenými závěry se lze ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo provádět dohled nad jejich rozhodovací činností, do které je povinen zasáhnout pouze tehdy, pokud zásahem orgánu veřejné moci dojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu