ECLI:CZ:US:2022:2.US.2928.22.1
sp. zn. II. ÚS 2928/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele V. Č., zastoupeného JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem Václavské náměstí 1, Praha 1, proti výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 43 C 63/2021-522 ze dne 1. dubna 2022, a výroku II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 218/2022-548 ze dne 27. července 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, konkrétně k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
2. Stěžovatel se před obecnými soudy domáhal náhrady majetkové újmy, přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou trestního stíhání stěžovatele a přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným trestním stíháním. Dne 30. 9. 2016 Policie České republiky, NCOZ SKPV Expozitura Hradec Králové, vydala usnesení č. j. NCOZ- 1651-343/TČ-2016-417503, jímž bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání pro spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu dle §209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku. Následně proběhlo řízení před Krajským soudem v Brně, kdy byl dne 17. 4. 2019 vydán rozsudek č. j. 48 T 7/2017-3864, kterým bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel se podle §226 písm. b) trestního řádu zprošťuje obžaloby. Tento zprošťující rozsudek byl po odvolání státního zástupce v neprospěch stěžovatele v části týkající se stěžovatele potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 3 To 175/2019 ze dne 20. 5. 2020. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 20. 5. 2020, čímž došlo k pravomocnému zproštění stěžovatele. Nezákonné trestní stíhání stěžovatele trvalo 3 roky a 8 měsíců. Stěžovatel se domáhal náhrady škody spočívající v nákladech vynaložených na obhajobu, a to v celkové výši 112 949,87 Kč, protože tuto částku zaplatil svému obhájci. Dále se domáhal přiměřeného zadostiučinění způsobeného mu usnesením a navazujícím trestním stíháním, neb mu vznikla nemajetková újma spojená se stresem, nejistotou, narušením dobré pověsti, lidské důstojnosti a osobní cti. Stěžovateli hrozil trest odnětí svobody v rozmezí 5 až 10 let. Stěžovatel považuje délku řízení za nepřiměřeně dlouhou, což pro něj samo o sobě znamená morální újmu. Jen za délku nezákonného trestního stíhání požadoval přiměřené zadostiučinění ve výši 53 333 Kč. Za celkovou nemajetkovou újmu způsobenou stěžovateli požadoval přiměřené zadostiučinění ve výši 100 000 Kč. Podáním ze dne 16. 11. 2020 uplatnil stěžovatel svůj nárok na náhradu škody a přiměřené zadostiučinění u žalované vedlejší účastnice - České republiky - Ministerstvu spravedlnosti. Před rozhodnutím obvodního soudu o podané žalobě vedlejší účastník konstatoval, že došlo k porušení práv stěžovatele a dne 27. 10. 2021 dobrovolně zaplatil částku ad a) ve výši 86 221,70 Kč a vyhověl tak (částečně) uplatněným nákladům na obhajobu.
3. S ohledem na částečné uspokojení nároku ve výši 86 221,70 Kč pak Obvodní soud pro Prahu 2 konstatoval, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci částku ve výši 16 651 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 102 872,70 Kč od 17. 5. 2021 do 27. 10. 2021 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 16 651 Kč od 28. 10. 2021 do zaplacení, a to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žalobu však zamítl v části, ve které se stěžovatel domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit částku ve výši 110 077,17 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 110 077,17 Kč od 17. 5. 2021 do zaplacení (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení stěžovateli.
4. Posléze stěžovatel i vedlejší účastník podali odvolání proti prvostupňovému rozsudku. Stěžovatel podal odvolání do zamítavého výroku II. v rozsahu 46 667 Kč s úrokem z prodlení. Brojil proti závěru, že újmu neprokázal a že nebylo možno postavit najisto a že tvrzená újma vznikla v příčinné souvislosti s daným nezákonným stíháním. Žalovaná podala včasné odvolání do části vyhovujícího výroku v rozsahu 7 018 Kč s tím, že za dva dílčí úkony obhajoby neměla být přiznána stěžovateli náhrada. Městský soud v Praze však shledal zčásti důvodným odvolání žalované vedlejší účastnice. Podle městského soudu byly skutečně dílčí úkony uplatněny nikoliv účelně. Městský soud částečně korigoval odůvodnění prvostupňového rozsudku. K námitkám stěžovatele zdůraznil, že stěžovatel navštěvoval psychiatrickou ambulanci již v období let 2012-2015 a poté od listopadu 2016 do dubna 2018. Jeho léčení plyne z výpovědi stěžovatele v trestním řízení a z posudku znalkyně MUDr. Vostatkové. Podle městského soudu tak prvostupňový soud správně uzavřel, že uváděnými psychickými problémy stěžovatel trpěl již před zahájením odškodňovaného řízení a v tomto nedošlo k nějakým změnám. Vznik újmy nezákonným trestním stíháním v dané věci uznala i sama žalovaná a poskytla stěžovateli zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva a omluvy. Městský soud se věnoval otázce, zda takové zadostiučinění je vzhledem k okolnostem případu dostačující. Judikatura dovodila, že každé nezákonné trestní stíhání je způsobilé být zdrojem újmy stíhané osobě jak z důvodu nejistoty ohledně výsledku, včetně rizika uložení trestu, tak pro zásah do osobní integrity i z dalších individuálních důvodů. Z nich stěžovatel uplatňuje jednak zdravotní obtíže psychické, jednak zásah do cti a dobré pověsti v důsledku medializace. Ohledně psychických obtíží prvostupňový soud správně uzavřel, že nelze prokázat jejich souvislost právě s předmětným nezákonným stíháním, když takovými obtížemi stěžovatel trpěl a léčil se s nimi již od roku 2010 či 2012. Stěžovatel prokázal i medializaci jeho případu, podle městského soudu však mediální servery, ovšem jen v tom směru, že se soud začal zabývat případem podvodného získání licencí u dvou solárních elektráren, kde obžaloba viní konkrétní techniky, včetně jména a příjmení stěžovatele. Podle městského soudu byla tato informace byla pravdivá a formulačně korektní (respektována presumpce neviny). Samotné uvedení jména stěžovatele bylo nepochybně způsobilé zasáhnout do jeho cti a dobré pověsti. Došlo k tomu ovšem v situaci, kdy již stěžovatel byl (nepravomocně) odsouzen za obdobný čin v jiné věci (rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 46T 7/2013) a v době jeho nezákonného stíhání byl dále stejným soudem souzen pod sp. zn. 1T 5/2018 pro další obdobný trestný čin. Městský soud dodal, že v obou dalších případech byl stěžovatel pravomocně uznán vinným. Medializace v daném (třetím) případě nebyla významným zásahem do cti a pověsti s ohledem na jiné obdobné trestné činy, za něž byl odsouzen.
5. S ohledem na výše uvedené proto městský soud potvrdil zamítavý výrok II. rozsudku prvostupňového soudu, ale s ohledem na závěr o účelnosti úkonů obhajoby změnil výrok I. - co do částky 1 476,20 Kč s úrokem z prodlení - tak, že se žaloba zamítá, co do částky 5 541,80 Kč s příslušenstvím se potvrzuje. Dále rozhodl o náhradě nákladů stěžovateli.
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že předložené důkazy měly být vyloženy ve vztahu k časovým obdobím, kdy trestní stíhání probíhalo. Stěžovatel v podstatě bezprostředně po zahájení nezákonného trestního stíhání začal docházet na psychiatrickou ambulanci. Skutková zjištění z lékařské zprávy měla tedy být zcela odlišná od závěrů nalézacích soudů. Stěžovatel si je vědom, že rolí Ústavního soudu není přezkoumávat skutková zjištění nalézacích soudů, nicméně v tomto případě jde o extrémní rozpor mezi obsahem lékařské zprávy a vyvozenými závěry nalézacích soudů, což se dle judikatury Ústavního soudu považuje za porušení práva na spravedlivý proces. Další vadné závěry učinily nalézací soudy v souvislosti s medializací nezákonného trestního stíhání stěžovatele. Odvolací soud správně uvádí, že medializace byla prokázána, a že uvedení jména stěžovatele bylo nepochybně způsobilé zasáhnout do jeho cti a dobré pověsti. Nalézací soudy však k tomu nepřihlédly jen z toho důvodu, že proti stěžovateli bylo v dané době vedeno ještě další trestní řízení. Stěžovatel odmítá, že by paralelní trestní řízení vyloučilo, aby bylo stěžovateli přiznáno zadostiučinění v penězích. S takovým zobecňujícím postupem nalézacích soudů nesouhlasí, neboť je porušováno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, odkázal přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1976/09 ze dne 13. 12. 2011 a další rozhodnutí Ústavního soudu. Skutečnost, že proti stěžovateli bylo vedeno ještě další trestní stíhání, umocňovalo jeho újmu za nezákonné trestní stíhání. Odkázal přitom na skutkově obdobný případ přiznání nemajetkové újmy v penězích, kterému se věnoval nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3271/20. Stěžovatel podotknul, že nákladový výrok III. rozsudku městského soudu je napadán jen jako navazující.
II. Hodnocení ústavní stížnosti
7. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný, jinak procesně bezvadný návrh byl podán oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena, a ústavní stížnost je přípustná.
8. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
9. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
10. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, případně v průběhu procesu jim předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavních předpisů a jejich aplikace na konkrétní případ přísluší ostatním soudům. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Nic takového však v předmětné věci Ústavní soud neshledal.
11. Stěžovatel před obecnými soudy (konkrétně v prvním stupni) uplatňoval celkem tři různé nároky. U nároku na skutečnou škodu (náklady obhajoby) měl z požadovaných 112 949,87 Kč v závěru neúspěch toliko v rozsahu 11 553,70 Kč. Ohledně druhého nároku náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení ve výši 53 333 Kč ale již nebyl úspěšný. Ohledně třetího nároku ve výši 46 667 Kč sice byl rovněž neúspěšný, avšak nárok tu byl, přičemž soudy shledaly, že postačující je konstatování porušení práva a omluva, jichž se stěžovateli dostalo. Přiznání nároku na zadostiučinění v penězích záleželo na úvaze soudu. Ačkoliv stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal řadu případů, které považoval za skutkově podobné, podle Ústavního soudu ani s jejich zohledněním není na místě kasační zásah Ústavního soudu.
12. Předně Ústavní soud nepovažuje závěry obecných soudů týkajících se dlouhodobých duševních obtíží stěžovatele za extrémně rozporné s provedenými důkazy. Trestní stíhání stěžovatel nepochybně nesl těžce, avšak šlo o prohloubení dlouhodobě existujícího stavu. Podle stěžovatelem namítaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2586/2016, v obecné rovině platí, že byl-li obviněný stíhán ve více trestních řízeních pro skutek obdobné povahy, avšak odlišný v časových souvislostech, není tím vyloučen vznik nemajetkové újmy za každé z takových řízení. Dovolací soud však v citovaném případě akcentoval, že "nepovažuje za přiléhavou myšlenku, že každé souběžně probíhající trestní stíhání by mělo vytvořit podklad pro násobení nemajetkové újmy". Jakkoliv v daném případě přisvědčil žalobci, že s narůstajícím počtem jeho trestních stíhání, která následně končila jejich zastavením, resp. zproštěním obžaloby, subjektivně prožívané útrapy narůstaly, jedním dechem dodal, že je úkolem soudu tyto zhodnotit a určit míru navýšení s ohledem na individuální okolnosti případu, jakož i tvrzenou a prokázanou specifickou újmu vzniklou v příčinné souvislosti s tímto řízením. Specifické okolnosti přitom v případě stěžovatele v této věci řádně zhodnotily obecné soudy. Není bezvýznamné, že v případě stěžovatele došlo ke zproštění pouze v jedné z paralelně probíhajících trestních kauz. Soudy v obou stupních tak nevybočily z judikatury Nejvyššího soudu a jejich závěry optikou ústavnosti obstojí.
13. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud odmítl stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně 13. prosince 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu