ECLI:CZ:US:2022:2.US.293.22.1
sp. zn. II. ÚS 293/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného Denisem Mitrovićem, advokátem, sídlem Mírové náměstí 274, 517 21 Týniště nad Orlicí, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích č. j. 22 Co 97/2021-520 ze dne 12. 10. 2021 a rozsudku Okresního soudu v Chrudimi č. j. 0 Nc 49/2018-411 ze dne 8. 2. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, 3 a 4, jakož i čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud v Chrudimi rozhodl o úpravě péče o nezletilé děti stěžovatele a jejich výživě pro dobu do i po rozvodu manželství rodičů tak, že nezletilé dcery svěřil do rovnoměrné střídavé péče rodičů s blíže specifikovaným rozvržením a způsobem předávání dcer, kdežto nezletilého syna svěřil do péče matky a stěžovateli určil rozsah styku s ním. Ohledně výživného rozhodl nalézací soud tak, že stěžovatele pro období před i po nabytí právní moci rozsudku o rozvodu manželství zavázal povinností přispívat, počínaje dnem 1. 3. 2021, na výživu nezletilé K. částkou 4 000 Kč měsíčně, nezletilé M. částkou 3 000 Kč měsíčně a nezletilého J. částkou 3 000 Kč měsíčně se splatností každého pátého dne v měsíci k rukám matky. Obdobně stanovil tutéž povinnost pro téže období i matce ve vztahu k dcerám, a sice u nezletilé K. částkou 2 700 Kč měsíčně a u nezletilé M. částkou 2 300 Kč měsíčně se splatností každého pátého dne v měsíci k rukám stěžovatele. Dlužné výživné soud rodičům neurčil.
K odvolání matky Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu ve výrocích týkajících se svěření nezletilých do péče jako věcně správné potvrdil, změnil je však ve výrocích týkajících se rozsahu styku stěžovatele s nezletilým synem i ve výrocích o výživném. V té souvislosti určil měsíční výživné zpětně ode dne 1. 4. 2018 u stěžovatele a ode dne 1. 11. 2019 u matky do nabytí právní moci rozsudku o rozvodu manželství a dále rozvrhl běžné výživné na dobu po nabytí právní moci téhož rozsudku, a to v částkách uvedených ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu. Stěžovateli vyměřené dlužné výživné pro všechny tři děti za období od 1. 4. 2018 do 31. 10. 2021 ve výši celkem 527 000 Kč krajský soud uložil zaplatit k rukám matky do šesti měsíců ode dne nabytí právní moci rozsudku. Obdobně matce vyměřené výživné pro dcery za období od 1. 9. 2019 do 31. 10. 2021 v celkové výši 64 800 Kč odvolací soud uložil zaplatit k rukám stěžovatele do šesti měsíců ode dne nabytí právní moci rozsudku.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že matka v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu svévolně změnila bydliště dětí a pokusila se svévolně změnit i jejich školu. Stěžovatel má za to, že soudy měly tuto skutečnost vzít v úvahu a rozhodnout o rovnoměrné střídavé péči u všech dětí. Stěžovatel odvolacímu soudu vytkl, že nesprávně rozhodl o dlužném výživném, když jeho enormní výše neodráží ani potřeby nezletilých, ani možnosti a schopnosti jejich otce. Samotná skutečnost, že nezletilé děti v průběhu téměř 4 roky trvajícího soudního řízení nikterak po materiální stránce nestrádaly, je dokladem toho, že výše určeného výživného, resp. doba jeho přiznání se zpětnou účinností, neodpovídá jejich potřebám. Výživa nezletilých byla řádně zajištěna, na čemž se i rodiče shodli do doby, než u matky došlo ke změně právního zastoupení. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti dále rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně podotýká, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o děti či stanovení výživného. Ústavní soud přitom vážný exces či jiný ústavně význačný nedostatek, který by jej vedl ke zrušení napadených soudních rozhodnutí, nezjistil.
Soudy do svých rozhodnutí promítly závěry znaleckého posudku, vypracovaného psychologem PhDr. Václavem Mrštíkem, který doporučil dcery svěřit do střídavé péče obou rodičů a syna do péče matky s možností pravidelného kontaktu se stěžovatelem. Na symetrické střídavé péči dcer se rodiče víceméně shodli, když ji do té doby i fakticky praktikovali, pouze nebyli schopni nalézt shodu ve vztahu k poměru péče obou z nich u nezletilé M. Soud shledal argumenty obou rodičů rovnocennými, pročež zvolil kompromisní řešení mezi návrhy obou stran. Takový postup nepokládá Ústavní soud za vybočení z kautel spravedlivého procesu. Též nelze přehlédnout, že stěžovatel původně sám navrhoval svěření nejmladšího J. do péče matky, což ještě v době probíhajícího odvolacího řízení sám pokládal za správné a reflektující maximální možný kompromis mezi rodiči (srov. rekapitulaci vyjádření stěžovatele k odvolání matky v bodě 13 rozsudku krajského soudu). Stěžovatel tedy v otázce péče o nezletilé žádal potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného, čehož se mu také dostalo, neboť krajský soud v této části rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil. Z těchto důvodů nyní nesvědčí stěžovateli námitka, že soud měl pro chování matky rozhodnout o péči nezletilých dětí jinak. Vedle toho, že stěžovatel svůj nynější postoj v odvolacím řízení neartikuloval, nelze přehlédnout, že změna péče by dle názoru stěžovatele měla nastat v důsledku tvrzené svévole matky stran změny bydliště i školy dětí, resp. pokusu o ni. Zde se sluší podotknout, že konkrétní úprava péče o děti by se neměla omezovat na "trest" za jednání rodiče, byť by bylo lze mít k jeho jednání výhrady. Ke změně nemůže dojít jen proto, aby tím byl sankcionován rodič za své chování vůči druhému rodiči a aby tím současně byl naplněn jakýsi účel určité morální satisfakce, tedy aby se rodiči, vůči němuž se měl druhý ("deliktní") rodič nepěkně zachovat, dostalo náležitého zadostiučinění (podobně srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1423/21 ze dne 22. 6. 2021). Úprava tu má naopak sledovat vždy nejlepší zájem dítěte, který s tímto "potrestáním" vůbec nemusí být slučitelný.
Ústavní soud nezjistil nic zásadně nespravedlivého, ani pokud jde o stanovení výživného. Stěžovatel řádně nedoložil výši svých příjmů, proto odvolacímu soudu nezbylo než přistoupit k použití kogentního ustanovení §916 občanského zákoníku. Podle něj platí, že neprokáže-li soudu osoba výživou povinná řádně své příjmy předložením všech listin a dalších podkladů pro zhodnocení majetkových poměrů, činí průměrný měsíční příjem této osoby pětadvacetinásobek částky životního minima jednotlivce. Krajský soud přitom zvláště v bodech 40 a 41 svého rozsudku racionálním a srozumitelným způsobem ozřejmil, v čem konkrétně spatřuje nedostatek prokázání majetkových poměrů stěžovatele. Konkrétně zmínil, že stěžovatel k výzvě nalézacího soudu předložil pouze svá přiznání k dani z příjmu, přičemž jeho výslech k majetkovým poměrům neodstranil důvodné pochybnosti o jeho celkové příjmové situaci. Odvolací soud si povšiml, že některé transakce na bankovním účtu stěžovatele v řádech statisíců Kč se do jeho přiznání nepromítly. Stěžovatel však takto vyplynuvší pochyby o svých majetkových poměrech nerozptýlil, což ostatně v ústavní stížnosti ani nezpochybnil.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu