ECLI:CZ:US:2022:2.US.2947.21.1
sp. zn. II. ÚS 2947/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2021 č. j. 30 Co 272/2021-167, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny základní práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 5. 2021 č. j. 28 C 177/2018-150 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy z důvodu nepřiměřené délky řízení ve výši 52 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení (výrok I.), konstatoval, že v řízení vedeném před Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 30 A 100/2015 byla překročena 90 denní lhůta pro vydání rozhodnutí a tím byl porušen zákon (výrok II.), konstatoval, že v řízení vedeném před Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 7 As 355/2016 byla překročena 90denní lhůta a tím porušen zákon (výrok III.) a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů (výrok IV.). Výrok o nákladech řízení odůvodnil postupem podle §142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), když shledal, že žalobce měl úspěch pouze v konstatování porušení práva a v části, kde se domáhal peněžité satisfakce, úspěch neměl.
3. K odvolání stěžovatelů směřujícímu pouze do výroku IV. o nákladech řízení Městský soud v Praze napadeným usnesením rozsudek nalézacího soudu ve výroku IV. o nákladech řízení změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 25 800 Kč (výrok I.) a dále je stěžovatelka povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 1 330 Kč (výrok II.). Odvolací soud posoudil věc po právní stránce tak, že žalobce byl v řízení plně úspěšný, neboť se mu dostalo zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva. Obecně platí, že poškozený, který se vůči státu domáhá náhrady nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., je se svým nárokem procesně úspěšný ve smyslu §142 odst. 3 o. s. ř. i tehdy, pokud se mu podaří prokázat základ nároku a škůdci (státu) je uloženo nahradit mu nemateriální újmu anebo poskytnout mu morální satisfakci, popř. dosáhne konstatování porušení práva za vzniklou nemajetkovou újmu. O nákladech řízení tak je třeba rozhodovat podle §142 odst. 1 o. s. ř., nikoliv podle §142 odst. 2 o. s. ř., jak učinil nalézací soud.
4. Stěžovatelka namítá, že nelze akceptovat skutkové a zejména právní závěry odvolacího soudu za situace, kdy jim nedal jakoukoli možnost se k zamýšlenému rozhodnutí vyjádřit. Odvolací soud rozhodl bez ústního jednání, ač ve svých rozhodovacích úvahách vyšel z jiné skutkové a právní argumentace než té, z níž vyšel okresní soud a jež byla následně podrobena argumentační kritice v odvolání.
5. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
6. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je totiž veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně, v rozporu s principem minimalizace zásahů, vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
7. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
8. Právě uvedené platí o to více ohledně rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. princip minimalizace zásahů a např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny zejména v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele. V nyní projednávané věci byl spor veden o částku cca 27 000 Kč, tedy o částku, u níž zákonodárce neumožňuje podat ani dovolání. Vzhledem k postavení stěžovatelky, jako ústředního orgánu státní správy, nelze považovat částku v této výši za částku, která může způsobit zásadní zásah do majetkových práv stěžovatelky.
9. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
David Uhlíř
předseda senátu