ECLI:CZ:US:2022:2.US.3006.20.1
sp. zn. II. ÚS 3006/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Národní ústav duševního zdraví, p. o., se sídlem Topolová 748, Klecany, zastoupen JUDr. Ondřejem Kochmanem, advokátem se sídlem Belgická 276/20, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2020, sp. zn. 32 Cdo 3538/2019-92, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2019, č. j. 13 Co 87/2019-67 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. října 2018, č. j. 59 C 23/2018-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností se stěžovatel (žalobce) domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručených práv, zejm. práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny. Stěžovatel se svou žalobou domáhal, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit 337 338 Kč s příslušenstvím.
2. Žalovaná částka představovala jednak cenu mrazicího boxu ve výši 299 838 Kč, a dále pak nárok na uhrazení smluvní pokuty ve výši 37 500 Kč. Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně zjistil, že dopisem ze dne 3. 11. 2017 odstoupil žalobce od kupní smlouvy uzavřené dne 25. 11. 2013 mezi Psychiatrickým centrem Praha, p. o. (právním předchůdcem žalobce) jako kupujícím a žalovanou jako prodávající. Předmětem koupě byl mrazicí box, zakoupený právním předchůdcem žalobce za účelem skladování vzorků pocházejících z jeho výzkumné činnosti při teplotě -80 °C, k němuž byl poté používán. Žalobce od smlouvy odstoupil poté, co se po opakovaném výskytu vad předmětu koupě, jež žalovaná ne vždy uspokojivě odstraňovala, ukázalo, že mrazicí box vůbec nesmí být používán v České republice, a tedy trpí neodstranitelnou vadou. Po právním zhodnocení uvedených skutkových zjištění soud prvního stupně uzavřel, že mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva, práva a povinnosti z níž plynoucí (včetně odstoupení od smlouvy) je s ohledem na datum uzavření smlouvy namístě posoudit podle příslušných ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Nárok na zaplacení smluvní pokuty soud prvního stupně posoudil podle §544 odst. 1 a 2 občanského zákoníku a §302 obchodního zákoníku, a shledal jej důvodným, neboť box byl po v žalobě vymezených 75 dnů v roce 2015 prokazatelně mimo provoz, a žalovaná žalobci nedodala náhradní box, za což žalobci přísluší smluvní pokuta. K nároku na vrácení kupní ceny soud prvního stupně uvedl, že důsledkem odstoupení od smlouvy je podle §457 občanského zákoníku v rozhodném znění povinnost každého z účastníků smlouvy vrátit přijaté plnění tomu, kdo je poskytl. Jde o tzv. synallagmatický závazek, kdy splnění povinnosti účastníka ze zrušené smlouvy je podmíněna tím, že svoji povinnost splní rovněž druhý účastník. V procesní rovině se tento stav projeví tak, že soud do výroku rozhodnutí pojme rovněž povinnost druhé strany. Při aplikaci zákonné úpravy účinné do 31. 12. 2013 (tak jako v dané věci) tak může být podle soudu prvního stupně vyhověno žalobě na vydání dosud nevráceného bezdůvodného obohacení ze zrušené smlouvy pouze tehdy, je-li současně požadováno vzájemně podmíněné vrácení podle smlouvy poskytnutého plnění. Žalobě, jež sama neváže požadované plnění na povinnost žalobce k odpovídajícímu protiplnění (vydání věci), tj. v níž není tvrzeno, že je žalobce připraven vydat věc oproti vrácení kupní ceny, podle ustálené judikatury nemůže být vyhověno (v tomto ohledu soud prvního stupně poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1998/2008). To je podle soudu prvního stupně i případ projednávané žaloby, v níž absentuje tvrzení o připravenosti žalobce vydat box žalované, ač jej žalobce stále má v držení. Absenci tohoto tvrzení soud prvního stupně nemohl reparovat dáním poučení žalobci; k tomu poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5598/2015, a jeho rozsudek ze dne 30. 12. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2524/98.
3. Obvodní soud pro Prahu 10 proto v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl žalobu o zaplacení 299 839 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), uložil žalované zaplatit žalobci 37 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
4. Stěžovatel brojil proti prvostupňovému rozhodnutí odvoláním směřovaným k Městskému soudu v Praze. Při jednání odvolacího soudu mj. uvedl, že je žalované připraven vydat mrazicí box oproti zaplacení žalované částky, a navrhl tedy změnu petitu. Změna žaloby, představovaná změnou petitu z původního "žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku..." na "žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku... oproti vrácení mrazicího boxu", je podle názoru odvolacího soudu novým nárokem. Městský soud konstatoval, že podle §216 odst. 2 o. s. ř. v odvolacím řízení nelze uplatnit nový nárok a změnu žaloby nepřipustil a plně se ztotožnil s veškerým posouzením prvostupňového soudu.
5. V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
6. Ani Nejvyšší soud posléze podanému dovolání nevyhověl. Konstatoval, že nižší soudy nepochybily, pokud na projednávanou věc aplikovaly právní úpravu účinnou do 31. 12. 2013 a nesprávně tak vyložil ustanovení §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Výkladem ustanovení §3028 občanského zákoníku se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1948/2018, v němž vysvětlil, že podle ustanovení §3028 odst. 3 se právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jež se netýkají práv osobních, rodinných a věcných, jakož i práva a povinnosti z nich vzešlé řídí dosavadními právními předpisy. Právy a povinnostmi vzniklými z právního vztahu se rozumí též nároky z bezdůvodného obohacení vyvolaného plněním na základě neplatné smlouvy uzavřené do 31. 12. 2013 (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017) či plněním dle právního důvodu založeného před účinností zákona č. 89/2012 Sb., a to i v případě, že odpadl až po 1. 1. 2014 (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018). Aplikovaly-li soudy nižších stupňů na nárok žalobce uplatněný žalobou právní úpravu institutu bezdůvodného obohacení účinnou do 31. 12. 2013, postupovaly zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (otázkou dopadu nové judikatury na již vzniklé právní vztahy se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 29 Odo 1319/2006).
7. Stěžovatel ve své rozsáhlé stížnosti rekapituloval dosavadní průběh řízení. Namítá, že soud prvního stupně zcela překvapivě, bez zákonného poučení a v režimu velmi omezeného dokazování vůbec neřešil meritorní stránku případu a žalobu zamítl z formálně-procesního důvodu (chybějící synallagma). Odvolací soud následně neumožnil změnu žaloby vyžadovanou soudem prvního stupně tak, aby mohl být stěžovatel úspěšný a navíc rozhodnutí soudu prvního stupně bez jednání ve věci potvrdil. Dovolací soud následně dovolání proti těmto rozsudkům bez věcného projednání odmítl, aby následně soud prvního stupně v nově zahájeném řízení nárok stěžovatele uplatněný tentokráte již s petitem obsahujícím synallagma opět věcně vůbec neřešil a jeho nárokem se odmítl zabývat s ohledem na překážku věci rozhodnuté. Je zřejmé, že soudy znemožnily stěžovateli věcné projednání jeho nároku a v tomto směru mu jednoznačně odepřely jeho právo na spravedlivý proces a odepřely mu možnost dosažení spravedlnosti v projednávané věci.
8. Během řízení před soudem prvního stupně procesní postup soudu evokoval, že z důvodu nutnosti doplnění dalších důkazů bude s ohledem na dostupný čas provedeno pouze nezbytné minimum důkazů s tím, že další důkazy budou ještě doplněny a prováděny na příštím jednání. Po zahájení jednání a přednesu žaloby i obrany proti ní však bylo přistoupeno k provedení důkazů, přičemž byla provedena pouze část ze všech navržených důkazů. Po provedení výše uvedených důkazů však soud prvního stupně naprosto překvapivě a k údivu stěžovatele poučil strany o koncentraci dle §118b odst. 1 s tím, že dokazování se končí a žádné další důkazy nebudou provedeny. Dalším překvapivým momentem se stala skutečnost, že soud na případ stěžovatele nesprávně a v rozporu s ustálenou judikaturou aplikoval "starou" právní úpravu účinnou do 31. 12. 2013, a to ačkoliv jiný spor na vydání bezdůvodného obohacení z téže smlouvy byl jen o několik měsíců dříve rozhodován Okresním soudem Praha-východ dle "nové" úpravy účinné po 31. 12. 2013. Pokud chtěly soud prvního stupně a odvolací soud na projednávaný případ aplikovat úpravu účinnou do 31. 12. 2013, měly stěžovatele o této změně právní kvalifikace řádně poučit ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. V situaci, kdy se stěžovatel posléze snažil zahájit zcela nové řízení, ve kterém formuloval žalobní petit jako synallagmatický, již bylo řízení o takové žalobě zastaveno z důvodu věci rozhodnuté, k čemuž stěžovatel předložil toto rozhodnutí.
II. Posouzení Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelů a zda řízení jako celek bylo spravedlivé. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Právě o výklad podústavního práva se přitom jedná i v nyní projednávané věci.
11. Ústavní soud výše uvedeným zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
12. Z hlediska procesních námitek stěžovatel po celou dobu řízení namítá, že je soud de facto povinen poučit žalobce o tom, že jím podaná žaloba je špatně formulovaná, přičemž nedostatek poučení dle §118a odst. 2 o. s. ř. (či ve smyslu §118a odst. 1 o. s. ř. nebo §5 o. s. ř.) je odepřením práva na řádný proces. K tomu však Ústavní soud ve shodě s Nejvyšším soudem podotýká, že k tvrzené změně právní kvalifikace, jak se patrně stěžovatel domnívá, v projednávané věci nedošlo, neboť žaloba právní kvalifikaci neobsahuje. Skutečnost, že soud prvního stupně posoudil věc z hlediska hmotného práva pro stěžovatele neočekávaným způsobem, ještě nečiní napadený rozsudek "překvapivým". Lze se proto ztotožnit s posouzením odvolacím soudem, že pro poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. ani jiného ustanovení o. s. ř. soud prvního stupně nebyl nejen povinen, ale ani oprávněn. Šlo by totiž o hmotněprávní radu žalobci, k níž není místo v řízení mezi rovnými účastníky, ovládaném dispoziční a projednací zásadou. Stejný závěr o nedůvodnosti námitky platí i pro stěžovatelem dovozovanou potřebu poučení podle §118a odst. 1 o. s. ř., které je toliko konkrétním rozvedením poučovací povinnosti soudu zakotvené obecně v §5 o. s. ř., přičemž stěžovatel žádnou přesvědčivou argumentaci, která by mohla tento závěr zvrátit, nepřinesl.
13. Jestliže stěžovatel vznesl ve své stížnost argumenty stran dalších řízení, které následně inicioval, Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že tato rozhodnutí nejsou předmětem nyní projednávané ústavní stížnosti a Ústavní soud není oprávněn se k jeho závěrům rozsáhle vyjadřovat. Jakkoliv není úkolem Ústavního soudu poučovat stěžovatele o vhodném procesním postupu v civilním řízení, lze konstatovat, že po vyhlášení zamítavého rozsudku soudu prvního stupně měl stěžovatel na vybranou, zda žalobu vezme zpět, a vyhne se tak nebezpečí vzniku překážky rei iudicatae, nebo zda bude prosazovat v odvolacím řízení svůj právní názor týkající se výkladu přechodných ustanovení občanského zákoníku, synallagmatických závazků a možnosti změnit petit v odvolacím řízení. Jestliže se rozhodl pro druhý způsob prosazovaní svých práv, tedy bránit svá práva procesním postupem odvolání, přičemž se svým výkladem podústavního práva posléze neuspěl, nejedná se o odepření práva na řádný proces. Pokud by totiž stěžovatel volil jinou procesní strategii, mohl se svého práva účinně domoci.
14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. července 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu