ECLI:CZ:US:2022:2.US.303.22.1
sp. zn. II. ÚS 303/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z. P. (zastoupené opatrovníkem A. P.), zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, sídlem Francouzská 28, Praha 2, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2019 č. j. 15 Co 71/2019-483 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021 č. j. 25 Cdo 4145/2019-526; za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka byla v roce 2004 zbavena způsobilosti k právním úkonům, je proto zastoupena v řízení opatrovníkem, kterým soud ustanovil manžela stěžovatelky (dále jen jako "opatrovník").
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí, stěžovatelka se v roce 2002 podrobila ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady (dále jen jako "nemocnice") vyšetření (koronarografii). Po něm se její stav výrazně zhoršil a musela být resuscitována. Přestože se resuscitace podařila, došlo u stěžovatelky k trvalému poškození mozku a od dané doby je zcela nesoběstačná a závislá na nepřetržité péči opatrovníka. Stěžovatelka podala u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 14. 3. 2007 žalobu, ve které se po nemocnici domáhala náhrady škody na zdraví (ztížení společenského uplatnění). Nalézací soud v roce 2012 mezitímním rozsudkem rozhodl o oprávněnosti nároku, k odvolání nemocnice však Městský soud v Praze o rok později žalobu zamítl. Odůvodnil to tím, že jelikož měl opatrovník již v době svého ustanovení (tj. ke dni 29. 10. 2004) dostatek informací ohledně tvrzené odpovědnosti pracovníků nemocnice za poškození zdraví stěžovatelky (a tedy i škodu), nepodala stěžovatelka (opatrovník) žalobu dle §106 odst. 1 občanského zákoníku ve vymezené dvouleté subjektivní době a nárok se promlčel. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl. Rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu byla ovšem zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 834/15. Zdejší soud považoval přístup obou citovaných obecných soudů k určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby za příliš restriktivní. Podle Ústavního soudu by se nemělo vycházet jen z obecného povědomí opatrovníka o vzniklé škodě, soudy by se měly zabývat i dalšími skutečnostmi, například že obrazový záznam o koronarografii byl opatrovníku předán nemocnicí až v květnu 2006. Odůvodnění obecných soudů pokládal nález za nedostatečné a místy nelogické.
3. Obvodní soud pro Prahu 10 v novém řízení rozsudkem ze dne 17. 7. 2018 žalobě stěžovatelky vyhověl v části nároku ve výši 25 000 000 Kč. Vyšel z toho, že stěžovatelka se podrobila koronarografii, k níž dala písemný souhlas. Vyšetření proběhlo sice lege artis, ale poté již nemocnice pochybila, když nereagovala adekvátně na možná rizika spojená s vyšetřením, nezajistila odpovídající následnou péči a i k resuscitaci stěžovatelky došlo opožděně. Promlčecí doba dle nalézacího soudu začala běžet v květnu 2006 (okamžik předání záznamu koronarografie opatrovníku), proto byla žaloba podána včas. Městský soud v Praze po odvolání nemocnice napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a žalobu stěžovatelky zamítl. Skutková zjištění nalézacího soudu sice přejal, opět ale uznal za oprávněnou námitku promlčení nároku. Stěžovatelka v žalobě za protiprávní jednání nemocnice označila absenci svého svobodného a informovaného souhlasu s vyšetřením. Dne 16. 3. 2009 při jednání rozšířila žalobní tvrzení a začala uvádět, že nemocnice neprovedla vyšetření lege artis. Opatrovník získal všechny potřebné informace k tomuto tvrzení v květnu 2006, tudíž nárok uplatnil až po uplynutí dvouleté promlčecí doby. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Argumentoval, že stěžovatelka v žalobě opírala nárok na zaplacení odškodného o své neudělení informovaného souhlasu s koronarografií. Až při jednání soudu dne 16. 3. 2009 začala navíc tvrdit, že vyšetření nebylo provedeno v souladu s poznatky lékařské vědy. Nárok tedy odůvodnila zcela odlišnými skutkovými okolnostmi než v žalobě a porušení právní povinnosti je v každém z případů nutné zkoumat rozdílně, a to včetně právních hledisek. Odvolací soud nepochybil, jestliže posuzoval samostatně běh promlčecí doby pro nárok odvíjející se od neudělení informovaného souhlasu a pro nárok odvozovaný od tvrzeného postupu lékařů non lege artis. Jelikož byly opatrovníku známy všechny rozhodné skutkové okolnosti v květnu 2006 a nárok uplatnil až v březnu 2009, došlo k tomu po uplynutí subjektivní promlčecí doby.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
5. Stěžovatelka s rozhodnutími odvolacího a dovolacího soudu nesouhlasí. Zdůrazňuje, že žaloba se skutečně opírala o neinformovaný souhlas s vyšetřením - pokud by stěžovatelka byla pravdivě a úplně poučena, s provedením koronarografie by nesouhlasila. Odkazem na část protokolu z jednání před nalézacím soudem ze dne 16. 3. 2009 dokládá, že oproti žalobě sice uplatňuje nová tvrzení, ve skutečnosti se ale dají vykládat tak, že nedala informovaný souhlas k tak špatně provedenému postupu při vyšetření s tragickými následky. Stěžovatelka požadovala z hlediska rozsahu plnění i důvodu (ztížení společenského uplatnění) stále totéž, nemohlo tedy jít o nový nárok, pouze v reakci na provedené důkazy doplnila svá skutková tvrzení. Dále ústavní stížnost cituje vybraná rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu, podle kterých nelze bez dalšího uplatnit promlčení pouze proto, že původní skutková tvrzení účastníka nebyla zcela úplná, přičemž pro zachování skutku musí nové skutečnosti vycházet ze stejné události a alespoň do své podstaty se shodovat s původně uváděnými.
6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
7. Ústavní soud však posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud v projednávaném případě takový zásah neshledal.
9. Podstata posuzované ústavní stížnosti spočívá v řešení otázky, zda nárok stěžovatelky v žalobě opírající se o chybějící informovaný souhlas s vyšetřením je odlišný od nároku uplatněného u jednání soudu v březnu 2009 opírajícího se o non lege artis postup lékařů při vyšetření. Ústavní soud je obdobně jako soud odvolací a dovolací přesvědčen, že se o odlišné nároky se samostatnou povahou jedná. Přesvědčivé odůvodnění v tomto směru poskytl zejména Nejvyšší soud (srov. body 16-17 napadeného usnesení), v tomto směru se jeví vhodné ocitovat klíčovou část jeho odůvodnění: "Zatímco na základě původně vymezeného předmětu řízení měl soud zkoumat, zda byla žalobkyně řádně žalovanou informována o povaze a rizicích vyšetření (a rovněž to, zda by zdravotnický výkon podstoupila, i kdyby byla řádně informována, aniž by v takovém případě bylo významné, zda došlo k pochybení při provedení výkonu), po změně (rozšíření) skutkových tvrzení byl však povinen (rovněž) zkoumat, zda byl postup žalované v souladu s poznatky lékařské vědy bez ohledu na splnění povinnosti provést výkon s informovaným souhlasem pacientky. V prvním případě se nárok odvíjí od zásahu do práv pacienta (jeho autonomie), neboť mu nebylo umožněno svobodné a dostatečnou informací podložené rozhodnutí, zda se podrobí léčbě, v případě druhém je nárok založen pochybením při samotném zdravotnickém výkonu. Nemůže se proto jednat o tytéž nároky, neboť porušení právní povinnosti je v každém z nich nutno zkoumat nejen na základě odlišných skutkových okolností, ale i z hlediska rozdílných právních hledisek."
10. Stěžovatelka zmiňovaný závěr obecných soudů nedokázala zpochybnit ani v ústavní stížnosti, její argumentace jej naopak spíše potvrzuje. Primárně uznává, že námitka o neudělení informovaného souhlasu byla při jednání v březnu 2009 důkazně vyvrácena, ostatně stěžovatelkou podepsaný informovaný souhlas s vyšetřením byl součástí zdravotní dokumentace od počátku. Stěžovatelka uvádí, že v reakci na to "doplnila svá skutková tvrzení, a to právě ve vztahu k již v žalobě tvrzené absenci jejího poučení ..., byť tvrzené skutečnosti současně představovaly i porušení právní povinnosti nemocnice poskytovat zdravotní péči v souladu se současnými poznatky lékařské vědy." Tato citace nicméně sama dosvědčuje rozpornost mezi oběma nároky (srov. použití výrazu "byť"), postrádá logiku, aby tvrzená skutečnost vázající se k absenci poučení představovala zároveň i argument o postupu nemocnice non lege artis (viz výše). Totéž lze dovodit z protokolu z jednání v březnu 2019, jehož příslušná část byla zkopírována do ústavní stížnosti. Poněkud násilně působí snaha obhájce stěžovatelky přesvědčit soud, že součástí informovaného souhlasu měla být informace, že stěžovatelka bude čelit kvůli (údajnému) zanedbání péče ze strany nemocnice přesně těm následkům, které později nastaly. V neposlední řadě obhájce sám řekl, že "žalobkyně se domáhá na žalované zaplacení náhrady škody na základě skutkových tvrzení, že žalobkyně jednak nebyla řádně poučena o předmětném výkonu, a jednak, že samotný výkon byl proveden chybně" - i z toho lze opět odvodit samostatnost obou nároků. V neposlední řadě postup obecných soudů není ani v rozporu se stěžovatelkou citovanou judikaturou, srov. k tomu zejména poukazovaný nález ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 2551/16. Ten totiž jednotu skutku podmiňuje shodou původně tvrzených skutečností s nově uváděnými "alespoň co do své podstaty", což v přezkoumávaném případě z již předestřených důvodů naplněno nebylo. Navíc je důležité dodat, že Ústavní soud zároveň zdůraznil, že jednoznačná kritéria pro určení jednoty předmětu sporu (skutku) prakticky neexistují a tuto otázku by měly určovat s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu obecné soudy (viz bod 34 téhož nálezu).
11. Tvrzení stěžovatelky, že pro zachování jednoty skutku postačí zachování rozsahu nároku (výše odškodnění v penězích) a jeho základ (ztížení společenského uplatnění), ve světle výše diskutovaného rámce nemůže obstát. Pravidla promlčení v přezkoumávaném řízení nelze vykládat tak, že byla určující pouze doba od získání záznamu koronarografie do podání žaloby. Znamenalo by to totiž, že poté by promlčení v podstatě již nikdy nemohlo nastat a stěžovatelka by byla oprávněna kdykoliv v řízení při nepříznivém vývoji přijít s jiným tvrzením ohledně příčinné souvislosti škodlivého následku a tato tvrzení by bylo nutné od počátku posoudit. Pokud by byl podobně velkorysý přístup k pojetí žalobního nároku (skutku) v obecné rovině akceptován, nepochybně by tím efektivita a hospodárnost soudních řízení velmi utrpěla.
12. Ústavní soud vnímá lidsky neutěšenou situaci stěžovatelky i jejího opatrovníka a upřímně oceňuje nepostradatelnou a dlouhodobou péči, kterou opatrovník stěžovatelce poskytuje. To ale nemůže být důvodem pro to, aby označil aplikaci ustálených procesních pravidel obecnými soudy za protiústavní. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu