ECLI:CZ:US:2022:2.US.304.22.1
sp. zn. II. ÚS 304/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o ústavní stížnosti společnosti STAVOPLAST KL spol. s r.o., sídlem Stachy 266, zastoupené Mgr. Markem Plajnerem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, proti výrokům II. a III. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. listopadu 2021 č. j. 8 Co 933/2021-358, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. 2. 2022, navrhla stěžovatelka zrušení výroků II. a III. v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích (dále jen "okresní soud") ze dne 14. 8. 2019 č. j. 9 C 120/2016-180 byla zamítnuta žaloba společnosti Haffar Machine Co. (dále jen "žalobkyně"), sídlem Opp. Maskan Org., Maaliabad Blvd., Shiraz, Íránská islámská republika, v části, v níž se po stěžovatelce domáhala vydání kráčivého rypadla Truck A91 4x4 EXCAVATOR. Bylo jí však vyhověno, pokud jde o návrh, aby byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 162 000 EUR s příslušenstvím. V řízení nebylo prokázáno, že společnost Echidna a.s., která se stěžovatelkou uzavřela kupní smlouvu na předmětný stroj, tuto uzavřela jako její vlastník. Místo toho bylo zjištěno, že vlastníkem stroje je žalobkyně. Protože stěžovatelka již tímto strojem nedisponovala, byla vlastnická žaloba na vydání stroje zamítnuta. Stěžovatelce ale byla uložena povinnost k náhradě škody, která žalobkyni vznikla tím, že její věc jí již nemůže být stěžovatelkou vydána. Tím došlo ke zmenšení rozsahu majetkové sféry žalobkyně a tento stav je přímým důsledkem toho, že stěžovatelka se zbavila, byť neoprávněné držby, prodejem stroje třetí osobě. K odvolání stěžovatelky tento rozsudek potvrdil Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 11. 2. 2020 č. j. 22 Co 1710/2019-214, v němž vzal závěry okresního soudu za věcně správné. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020 č. j. 32 Cdo 2011/2020-245. Její navazující ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 4. 2021 sp. zn. II. ÚS 79/21 (všechna zde odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
3. Stěžovatelka podala dne 24. 6. 2020 proti uvedeným rozsudkům krajského soudu a okresního soudu žalobu pro zmatečnost. Dne 16. 7. 2020 ve věci podala i návrh na obnovu řízení. Podle §235b odst. 1 občanského soudního řádu byla řízení o obou návrzích spojena. Usnesením okresního soudu ze dne 29. 4. 2021 č. j. 9 C 120/2016-332 byly zamítnuty žaloba pro zmatečnost (výrok I.) i návrh na obnovu řízení (výrok II.). Stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 97 347,20 Kč jako náhradu nákladů řízení ve věci žaloby pro zmatečnost (výrok III.) a částku 94 382,20 Kč jako náhradu nákladů řízení ve věci žaloby na obnovu řízení (výrok VI.). K odvolání stěžovatelky co do výroků II., III. a IV. tohoto usnesení krajský soud usnesením ze dne 9. 11. 2021 č. j. 8 Co 933/2021-358 usnesení okresního soudu ve výroku II. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. a IV. změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před okresním soudem částku 161 551,20 Kč (výrok II.), a uložil jí povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 34 013,10 Kč (výrok III.). Změnu rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil tím, že s ohledem na spojení řízení podle §235b odst. 1 občanského soudního řádu je třeba na věc použít §12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto ustanovení při spojení dvou a více věcí, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem, se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí.
III.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka spatřuje v použití §12 odst. 3 advokátního tarifu nepředvídatelnou interpretační libovůli. Krajský soud přehlédl, že toto ustanovení lze použít jen za předpokladu, že spojení věcí ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem. V posuzované věci ale spojení bylo stanoveno §235b odst. 1 občanského soudního řádu. Měl být proto použit §8 odst. 3 advokátního tarifu, podle něhož, je-li zákonem stanoveno spojení dvou nebo více věcí ke společnému projednání, považuje se za tarifní hodnotu hodnota věci, která je nejvyšší. Jde o jednoznačné ustanovení, jehož výklad nečiní žádné obtíže. Krajský soud rovněž pochybil tím, že se vůbec nezabýval odvolací námitkou ohledně oprávněnosti přiznání náhrady nákladů řízení okresním soudem za úkon právní služby příprava a převzetí zastoupení.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud předně posoudil, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
6. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
7. Tímto ustanovením stanovené subsidiaritě ústavní stížnosti vůči jiným zákonným procesním prostředkům odpovídá, že ústavní stížnost může směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tedy rozhodnutím o posledním takovémto prostředku. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní.
8. Ústavní soud si u okresního soudu ověřil, že stěžovatelka podala současně s ústavní stížností také dovolání, kterým navrhla zrušení usnesení krajského soudu č. j. 8 Co 933/2021-358 a usnesení okresního soudu č. j. 9 C 120/2016-332. Dovolání směřovalo i proti výroku, kterým krajský soud rozhodl ve věci návrhu na obnovu řízení, zatímco ústavní stížnost jen proti výrokům o náhradě nákladů spojeného řízení před soudy obou stupňů.
9. Podle §237 občanského soudního řádu, není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ustanovení §238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu pak stanoví, že dovolání podle §237 občanského soudního řádu není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
10. Z těchto ustanovení vyplývá, že stěžovatelka sice mohla podat dovolání proti usnesení krajského soudu č. j. 8 Co 933/2021-358, avšak jen za předpokladu, že jím napadla výrok ve věci samé. Výroky o náhradě nákladů řízení dovoláním napadeny být nemohly. Ústavní soud přesto neshledal ústavní stížnost proti výrokům usnesení krajského soudu o náhradě nákladů řízení přípustnou. Je tomu tak z toho důvodu, že v době podání ústavní stížnosti bylo vedeno i řízení o dovolání proti výroku ve věci samé. Nelze přehlédnout, že bylo-li by dovolání dovolacím soudem shledáno přípustným, pak by dovolací soud mohl zrušit i akcesorický výrok o nákladech řízení (§243e odst. 2 občanského soudního řádu), případně o těchto nákladech znovu rozhodnout (§243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu). V prvně uvedeném případě by svým rozhodnutím otevřel prostor k tomu, aby se krajský soud opětovně zabýval i náklady řízení a aby v rámci rozhodování o nich přihlédl k námitkám uplatněným stěžovatelkou v ústavní stížnosti. Pokud by tedy Ústavní soud přezkoumal napadené výroky usnesení krajského soudu o nákladech řízení ještě před tím, než bude ze strany dovolacího soudu rozhodnuto o dovolání proti výroku ve věci samé, nejenže by nerespektoval subsidiaritu ústavní stížnosti k jiným zákonným procesním prostředkům k ochraně práva, nýbrž by tím, byť jen nepřímo, předjímal i výsledek řízení o dovolání, což mu nepřísluší (srov. např. usnesení ze dne 18. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 1700/18, usnesení ze dne 10. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 1033/19, usnesení ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 870/19).
11. Obecně tedy platí, že má-li účastník řízení za to, že k porušení jeho základního práva nebo svobody došlo nejen výrokem rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, ale také výrokem o nákladech řízení, přičemž proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podal dovolání, jehož přípustnost může být dána při splnění předpokladů podle §237 občanského soudního řádu, pak je s ohledem na oprávnění dovolacího soudu toto rozhodnutí zrušit i ve výroku o nákladech řízení, případně o nákladech řízení nově rozhodnout, takovéto dovolání procesním prostředkem, který zákon poskytuje účastníkovi řízení k ochraně jeho práva (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), i ve vztahu k tomuto výroku. V tomto ohledu není podstatné, že dovolání toliko proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení by takovýmto procesním prostředkem nebylo, neboť by podle §238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu nebylo přípustné. Ústavní stížnost účastníka řízení podaná proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení před tím, než dovolací soud rozhodne o jeho dovolání proti výroku ve věci samé, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná [usnesení ze dne 30. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 941/19 (U 8/94 SbNU 435)].
12. Stěžovatelka sice podala ústavní stížnost proti výrokům II. a III. usnesení krajského soudu "předčasně", tato skutečnost ji ovšem nijak nepoškozuje na jejím právu na přístup k Ústavnímu soudu. I kdyby nebyla srozuměna s výsledkem dovolacího řízení, po jeho skončení bude mít možnost podat ústavní stížnost novou, a to tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Tato ústavní stížnost pak bude věcně projednatelná Ústavním soudem a lhůta k jejímu podání se bude i ve vztahu k uvedeným výrokům usnesení krajského soudu odvíjet od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, a to bez ohledu na to, jakým způsobem bude o dovolání rozhodnuto (srov. např. usnesení ze dne 3. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 2016/13).
13. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2022
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj