ECLI:CZ:US:2022:2.US.3045.21.1
sp. zn. II. ÚS 3045/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky invelt - s.r.o., sídlem Jeremiášova 1127/5, Praha 5, zastoupené JUDr. Borisem Vacou, advokátem se sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2021 sp. zn. MSPH 92 INS 26625/2020, kterým se potvrzuje zástupce věřitelů v osobě věřitele č. 7 - Jan Rákosník, proti usnesení schůze věřitelů ze dne 18. června 2021 ve věci sp. zn. MSPH 92 INS 26625/2020, o odvolání soudem ustanoveného insolvenčního správce JUDr. Martina Horáka, LL.M. z funkce, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2021 sp. zn. MSPH 92 INS 26625/2020, kterým se soudem ustanovený insolvenční správce JUDr. Martin Horák, LL.M. odvolává z funkce, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2021 sp. zn. MSPH 92 INS 26625/2020, kterým se insolvenčním správcem ustanovuje společnost ADL Insolvence, v.o.s., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2021, č. j. MSPH 92 INS 26625/2020, 2 VSPH 986/202l-B-32, kterým Vrchní soud v Praze potvrdil volbu zástupce věřitelů, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. září 2021, č. j. MSPH 92 INS 26625/2020, 2 VSPH 988/2021-B-35, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozhodnutí schůze věřitelů o odvolání JUDr. Martina Horáka, LL.M. z funkce insolvenčního správce dlužníka Hollar Ventures s.r.o. a o ustanovení nového insolvenčního správce ADL Insolvence, v.o.s., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a usnesení schůze věřitelů konané dne 18. 6. 2021 ve věci sp. zn. MSPH 92 INS 26625/2020 (dále také "předmětná schůze věřitelů"), kdy předmětná schůze věřitelů rozhodla o odvolání soudem ustanoveného insolvenčního správce dlužníka (společnost Hollar Ventures s.r.o.) JUDr. Martina Horáka z funkce. Stěžovatelka rovněž napadá v záhlaví specifikovaná rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), jako soudu odvolacího, kterými byla odvolání stěžovatelky odmítnuta jako nepřípustná. Stěžovatelka má za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 38 odst. 1 Listiny a podle čl. 90 Ústavy. Dále jimi byl porušen podle stěžovatelky princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a podle čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. Jak je již v záhlaví uvedeno, stěžovatelka ústavní stížností napadá usnesení soudů v obou stupních, týkající se potvrzení volby věřitele č. 7 - Jana Rákosníka - zástupcem věřitelů, dále rozhodnutí předmětné schůze věřitelů o odvolání dosavadního insolvenčního správce JUDr. Martina Horáka, usnesení městského soudu o odvolání dosavadního insolvenčního správce JUDr. Martina Horáka a usnesení městského soudu ve spojení s usnesením vrchního soudu o ustanovení nového insolvenčního správce (společnosti ADL insolvence, v. o. s.), jakož i rozhodnutí vrchního soudu o odvoláních proti těmto prvostupňovým rozhodnutím.
3. K věci dále stěžovatelka uvádí, že její základní práva byla porušena již tím, že prvostupňový insolvenční soud nejprve rozhodoval o jejích hlasovacích právech jako věřitele č. 2, přítomného na schůzi věřitelů, přičemž rozhodl o nepřiznání těchto hlasovacích práv stěžovatelce, čímž bylo stěžovatelce znemožněno hlasovat o jednotlivých bodech programu schůze věřitelů. Díky tomuto pochybení došlo i k přijetí ústavní stížností napadených rozhodnutí schůze věřitelů a městského soudu, která tak podle stěžovatelky vůbec neměla být přijata. Stěžovatelka dále uvádí, že byť byla městským soudem poučena o nepřípustnosti podání odvolání proti jeho rozhodnutím, stěžovatelka je přesto podala, neboť se domnívala, že toto poučení ze strany městského soudu není správné. (Její předchozí ústavní stížnost, kterou společně s odvoláním z procesní opatrnosti podala, byla pro předčasnost odmítnuta usnesením sp. zn. III. ÚS 2265/21 ze dne 8. 9. 2021 jako nepřípustná).
4. Ze zprávy insolvenčního správce JUDr. Martina Horáka, LL.M., ze dne 28. 5. 2021 (zpráva insolvenčního správce o jeho dosavadní činnosti a o hospodářské situaci dlužníka) uveřejněné dne 31. 5. 2021 v insolvenčním rejstříku vyplynulo, že insolvenční správce JUDr. Martin Horák LL.M. má za to, že věřitel (stěžovatelka) tvoří s dlužníkem Hollar Ventures s.r.o. koncern, z tohoto důvodu je omezen na svých hlasovacích právech ve smyslu §53 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Schůze věřitelů byla insolvenčním soudem svolána na den 18. 6. 2021. Při zachování lhůty ve smyslu §52 odst. 2 insolvenčního zákona podal dne 9. 6. 2021 věřitel invelt (stěžovatelka) u insolvenčního soudu návrh na přiznání hlasovacího práva na schůzi věřitelů s odkazem na ust. §52 odst. 2 ve spojení s ust. §53 odst. 4 insolvenčního zákona. V návrhu na přiznání hlasovacího práva věřitel invelt, mimo jiné, uvedl, že v daném případě věřitel (stěžovatelka) a dlužník (Hollar Ventures s.r.o.) koncern netvoří a nikdy netvořili. Pro případ, že by insolvenčním soudem byla shledána existence koncernu mezi dlužníkem a věřitelem, věřitel invelt předmětným návrhem navrhl, aby mu Městský soud v Praze ve věci insolvenčního řízení dlužníka Hollar Ventures s.r.o., sp. zn. MSPH 92 INS 26625/2020, přiznal na schůzi věřitelů konané dne 18. 6. 2021 v plném rozsahu programu schůze věřitelů hlasovací práva z důvodů hodných zvláštního zřetele podle §53 odst. 4 insolvenčního zákona. Insolvenční soud s odkazem na ust. §51 odst. 3 insolvenčního zákona hlasovací právo věřiteli č. 2 (stěžovatelce) nepřiznal, nechal schůzi hlasovat o navrženém zástupci věřitelů (věřitel č. 7) a vyhlásil na schůzi věřitelů konané dne 18. 6. 2021 navrženého zástupce věřitelů Jana Rákosníka. Rovněž nechal hlasovat o navrženém odvolání soudem ustanoveného insolvenčního správce.
5. Stěžovatelka rozporuje pro ni zásadní právní závěr, že tvoří koncern s dlužníkem. Tento závěr, který nebyl soudem dostatečně zdůvodněn, a to ani k podanému odvolání, stěžovatelku výrazně zkrátil na jejích procesních právech, když do dalšího průběhu nemohla řádně zasahovat. Vrchní soud v Praze, jakožto soud odvolací, se předmětnými odvoláními stěžovatele nezabýval, když předmětná odvolání omítl jakožto nepřípustná. Insolvenční soudy se vůbec nevypořádaly nejen s námitkou neexistence koncernu (mezi dlužníkem a věřitelem), nýbrž zcela opomněly i argumentaci věřitele ohledně toho, že v daném případě zájmy věřitele invelt - s.r.o. nejsou a ani nemohou být v rozporu se společným zájmem věřitelů a v dané věci nehrozí střet zájmů.
6. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka formulovala v petitu ústavní stížnosti několik samostatných stížnostních návrhů, musel se Ústavní soud v první řadě zabývat otázkou, zda a v jakém rozsahu je její ústavní stížnost přípustná.
7. Ústavní soud předně připomíná, že za nepřípustné obecně považuje ústavní stížnosti směřující proti usnesením o přiznání či zákazu hlasovacího práva (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 41/15 ze dne 21. 4. 2015). V projednávaném případě stěžovatelka nenapadá samotné usnesení o zákazu hlasovacích práv přijaté na schůzi věřitelů, nýbrž až navazující usnesení soudu, které má pro stěžovatelku nepříznivý důsledek, protože prý bylo vydáno v důsledku tvrzeně nesprávného rozhodnutí o hlasovacích právech (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1549/11, N 83/77 SbNU 197 ze dne 23. 4. 2015). Ústavní stížnost proti těmto navazujícím usnesením je tedy přípustná. [Skutečnost, že stěžovatelka proti nim podala nepřípustný opravný prostředek, nezakládá v nyní projednávané věci opožděnost ústavní stížnosti proti rozhodnutím městského soudu. Jestliže jednou Ústavní soud odmítne návrh pro nepřípustnost ve smyslu faktické předčasnosti, nemůže později stížnost považovat za opožděnou (viz předchozí stížnost sp. zn. III. ÚS 2265/21 ze dne 8. 9. 2021, která takový postup předpokládala)].
8. Ústavní stížnost je však nepřípustná v rozsahu části ii) petitu stížnosti, tedy co do usnesení schůze věřitelů o odvolání dosavadního insolvenčního správce JUDr. Horáka, neboť jak plyne ze samotné ústavní stížnosti, z jejích příloh, i výše uvedených závěrů Ústavního soudu, toto rozhodnutí předmětné schůze bylo v případě stěžovatelky potvrzeno právě rozhodnutím městského soudu. Ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí schůze věřitelů je však přípustná jen tehdy, nenásleduje-li potvrzení jejího rozhodnutí ze strany insolvenčního soudu [srov. k tomu odst. 47 a 48 nálezu sp. zn. I. ÚS 1549/11]. Navíc sama stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje na §52 odst. 4 insolvenčního zákona, podle něhož správnost rozhodnutí o hlasovacích právech věřitele lze přezkoumat v rámci odvolání proti prvnímu rozhodnutí insolvenčního soudu přijatého po vydání rozhodnutí o těchto právech věřitele. Takovým prvním rozhodnutím podle tvrzení samotné stěžovatelky bylo nyní napadené usnesení městského soudu o odvolání dosavadního insolvenčního správce JUDr. Martina Horáka a rozhodnutí o ustanovení nového insolvenčního správce, společnosti ADL Insolvence, v. o. s.
9. Ústavní stížnosti byla podána včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a vyjma rozsahu směřujícímu proti usnesení schůze věřitelů ze dne 18. 6. 2021 ve věci sp. zn. MSPH 92 INS 26625/2020, je přípustná.
10. Ústavní soud tedy posoudil obsah ústavní stížnosti směřující vůči usnesením přijatým na schůzi věřitelů a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy. V nyní projednávané věci však ústavní stížnost povýtce v podstatě jen opakuje námitky předkládané stěžovatelkou v předcházejícím řízení a v zásadě zůstává argumentačně v rovině podústavního práva. Ústavní soud však již mnohokrát připomenul, že jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní jen tehdy, postihují-li nepřípustně některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 85/06, N 148/46 SbNU 471). Taková pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávaném případě neshledal.
13. Přezkum ze strany Ústavního soudu se proto omezuje pouze na to, zda v postupu insolvenčního soudu nelze v případě těchto rozhodnutí zjistit přítomnost zjevné libovůle. Usnesení o hlasování přijaté na schůzi věřitelů, na něž ústavní stížností napadená usnesení navazují, těmto minimálním ústavněprávním požadavkům dostojí.
14. Podle §53 odst. 1 insolvenčního zákona věřitel, který s dlužníkem tvoří koncern anebo je osobou dlužníkovi blízkou, nesmí na schůzi věřitelů hlasovat, nestanoví-li zákon jinak. U věřitelů s blízkým vztahem k dlužníkovi totiž lze očekávat zvýšené riziko, že hlasovací práva použijí jinak než v souladu se základním účelem insolvenčního řízení, kterým je dosažení co nejvyššího a zásadně poměrného uspokojení věřitelů. Městský soud zjevně dospěl k závěru, že stěžovatelka jako věřitel je propojena osobou společníka a jednatele dlužníka, kterou tvoří jedna a tatáž osoba. Z obsahu podání jednotlivých účastníků a detailu insolvenčního řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že pro jeho kasační zásah chybí v nyní projednávané věci podklad.
15. Obecně sice platí, že odůvodnění rozhodnutí je pravidlem; přičemž redukce či absence odůvodnění je oproti tomu výjimkou. Ústavní soud již mnohokrát obecné soudy upozornil, že rozhodnutí bez odůvodnění (resp. s nedostatečnými důvody) je nepřezkoumatelné, a to i proto, že u něj nelze vyloučit libovůli. Rozhodování případů, které jsou předloženy soudům, totiž představuje i určitou formu komunikace mezi soudem a účastníky řízení a řádně odůvodněné rozhodnutí tak vede nejen k jeho přesvědčivosti a větší akceptaci z jejich strany, nýbrž vede též k posilování právního vědomí v širší veřejnosti a je velmi důležité i z hlediska předvídatelnosti rozhodování. Tomuto obecnějšímu východisku nicméně neodporuje ani skutečnost, že v zájmu rychlosti rozhodování nemusí každé rozhodnutí nezbytně obsahovat odůvodnění. Ústavní soud se ve své judikatuře obsáhle věnoval ustanovení §169 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), který se týká právě rozhodnutí, která nevyžadují žádná odůvodnění (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1162/17 ze dne 18. 1. 2018). Ústavní soud si je vědom, že usnesení o hlasování přijaté na schůzi věřitelů jistě nelze považovat za rozhodnutí podle §169 odst. 2 o. s. ř., nicméně současně nelze přehlédnout ani skutečnost, že tato rozhodnutí jsou zcela atypická, a to již tím, že jsou přijímána na schůzi věřitelů. Jak již bylo uvedeno výše, v nyní projednávané věci tento soud důvody pro kasační zásah neshledal.
16. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], z části jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu