ECLI:CZ:US:2022:2.US.3047.21.1
sp. zn. II. ÚS 3047/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., právně zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem Brno, tř. Kpt. Jaroše 3, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2020. č. j. 11 T 71/2019-236, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2020 č. j. 7 To 318/2020-261 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021 č. j. 8 Tdo 601/2021-292, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. řádu mu byla uložena povinnost zaplatit Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky na náhradě škody částku ve výši 2 614 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Krajský soud v Brně z podnětu odvolání stěžovatele podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil jej podle §358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Rovněž rozhodl o náhradě škody tak, že poškozené s jejich nároky na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Dovolání stěžovatele poté Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
4. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu stěžovatel uvedený přečin spáchal v alternativě, že se dopustil na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného. Jeho čin byl vymezen tím, že v rámci provozu v silniční dopravě, v reakci na chování poškozeného jako řidiče druhého vozidla, obě vozidla zastavila, a poté, co stěžovatel jako spolujezdec a poškozený jako řidič ze svých vozidel vystoupili, stěžovatel začal poškozeného verbálně napadat. Vzájemně se uchopili a ve chvíli, kdy poškozený stěžovatele držel v tzv. kravatě, tak ho v úmyslu vymanit se ze sevření kousl na hrudníku vpravo před přední podpažní řasou. V důsledku toho poškozený sevření povolil, stěžovateli se podařilo z úchopu uvolnit, a následně, ač již nebyl ohrožován, poškozeného udeřil opakovaně pěstí do obličeje. Poškozený tak ztratil rovnováhu a upadl na zem, čímž si způsobil drobné poranění. K tomuto jednání došlo v obytné části města, v odpoledních hodinách, na rušné a frekventované křižovatce, a rovněž před zraky rodinných příslušníků poškozeného i několika svědků.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
6. Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv v tom, že soud prvního stupně nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu vyslovený v předchozích zrušovacích rozhodnutích vydaných odvolacím soudem v této věci, v tom, že obecné soudy rozhodly v rozporu se stávající judikaturou, řešící problematiku nutné obrany a problematiku znaků skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle §358 tr. zákoníku (čímž došlo k porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodování), a dále v tom, že stěžovatel byl uznán vinným ze skutku, kterého se nedopustil.
7. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
8. Ústavní soud konstatuje, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a 6 a §125 tr. řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na některé specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci.
9. Ústavní soud dále vychází z toho, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13, všechna rozhodnutí dostupná na nalus.usoud.cz). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
10. Nejvyšší soud, který dovolání věcně přezkoumal a shledal jej zjevně neopodstatněným, se s právním posouzením činu stěžovateli kladeném za vinu ztotožnil, protože úvahy i závěry nižších soudů vycházejí jak z popsaných skutkových zjištění, tak plně korespondují i se zásadami, podle který je třeba obdobné situace, za nichž dojde k verbálními a fyzickému útoku na veřejnosti, posuzovat. Jak uvedl v odůvodnění napadeného usnesení, posuzovaný konflikt má příčiny v netolerantním a nezdrženlivém chování obou aktérů jako účastníků silničního provozu, které vedlo k zastavení vozidel a popsanému vypořádávání si výhrad ke způsobu jízdy. Takové chování svědčí o vyšší formě škodlivosti, protože vyjadřuje nebezpečnost agresivity projevující se v silničním provozu, která bývá častou příčinou dopravních nehod. Nejvyšší soud rovněž odkázal na skutková zjištění, z nichž vyplývají okolnosti, za kterých se celá situace odvíjela, a z nichž lze usuzovat na to, že podmínky pro posouzení jednání stěžovatele jako spáchané v rámci nutné obrany nebyly naplněny zejména proto, že v době, kdy na poškozeného v této fázi zjištěných okolností zaútočil, útok od něj nehrozil ani jeho útok netrval, a proto nešlo o odvracení těchto nebezpečí.
11. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval v podstatě svou obhajobu a verzi uplatňovanou již v řízení před obecnými soudy a nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
12. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2022
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu