ECLI:CZ:US:2022:2.US.3057.21.1
sp. zn. II. ÚS 3057/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele J. Z., zastoupeného JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou, sídlem Tovačovského 2784/24, Kroměříž, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. července 2021 č. j. 70 Co 54/2021-499 a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 24. září 2020 č. j. 0 P 163/2017-457, 25 P a Nc 167/2018, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Přerově, jako účastníků řízení, a 1) L. Z., 2) nezl. V. Z. a 3) nezl. K. Z., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na rodinný život dle čl. 10 odst. 2 Listiny, práva rodiče na péči o děti dle čl. 32 odst. 4 Listiny, práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči dle čl. 32 odst. 4 Listiny ve spojení s čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a dále práva dítěte na pravidelný osobní kontakt s oběma rodiči dle čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, manželství stěžovatele a vedlejší účastnice 1) bylo rozvedeno v roce 2017, v témže roce Okresní soud v Kroměříži schválil dohodu rodičů, na jejímž základě byly jejich dcery - nezletilé vedlejší účastnice řízení svěřeny do péče matky - vedlejší účastnice řízení. Styk stěžovatele s nezletilými vedlejšími účastnicemi řízení byl upraven v každém lichém víkendu od soboty 9 hodin do neděle 18 hodin a každé úterý od 14 hodin do 18 hodin, samostatně byl styk upraven ohledně prázdnin a svátků. V roce 2018 podala vedlejší účastnice řízení návrh na změnu úpravy styku stěžovatele s nezletilými vedlejšími účastnicemi.
3. Okresní soud v Přerově (dále také "okresní soud") napadeným rozsudkem rozhodl, že styk stěžovatele s nezletilými vedlejšími účastnicemi řízení se neupravuje. Na základě rozsáhlého dokazování dospěl k závěru, že nezletilé jednoznačně vyjadřují svůj nezájem o kontakt se stěžovatelem. Ten je formován mj. konflikty při předávání nezletilých, přičemž při jednom z nich v roce 2017 došlo k potyčce mezi stěžovatelem a partnerem babičky ze strany vedlejší účastnice, který utrpěl zranění, upadl do kómatu a po delší hospitalizaci zemřel. Pokus o asistovaný kontakt na půdě centra pro rodinu neuspěl z důvodu vysoce negativní reakce nezletilých na přítomnost otce (třes, hysterický pláč).
4. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále také "krajský soud") rozsudek okresního soudu potvrdil. Přejal jeho skutková zjištění a doplnil je zprávou z konziliárního vyšetření a zprávou kolizního opatrovníka. Z výslechu nezletilé vedlejší účastnice 2) zjistil, že si se stěžovatelem nepřeje už žádný kontakt. Poukázala na situace, kdy je měl vyhazovat z domu, případně býval agresivní. Na základě pomoci psycholožky má už tyto věci vyřešené, možný styk se stěžovatelem si momentálně nedovede představit ani v budoucnu. S ohledem na věk nezletilé vedlejší účastnice 3) se soud spokojil se zjištěním názoru prostřednictvím ustanovených znalců a pohovorů realizovaných orgánem sociálně-právní ochrany dětí. Její názor na stěžovatele je dlouhodobě neměnný. Krajský soud dále připomenul, že proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání ve věci podezření ze spáchání přečinu výtržnictví a ublížení na zdraví s ohledem na konflikt mezi stěžovatelem a druhem babičky, čemuž byly nezletilé přítomny. Krajský soud vyhodnotil vztahy mezi stěžovatelem a nezletilými vedlejšími účastnicemi jako dlouhodobě extrémně narušené. Stěžovatel i přes doporučení odborníků nejeví zájem o spolupráci za účelem nápravy vztahů. Krajský soud nepovažuje ve světle těchto zjištění jakoukoli úpravu styku za možnou a souladnou s nejlepším zájmem nezletilých vedlejších účastnic řízení.
5. Těžištěm ústavní stížnosti je tvrzení, že vedlejší účastnice řízení mařila realizaci styku s nezletilými, instruuje nezletilé k odmítavému postoji a manipuluje je. Ve světle práv zakotvených Listinou, Úmluvou o právech dítěte, Úmluvou a občanským zákoníkem nemohou obecné soudy rozhodnout způsobem, jakým rozhodly. Soud může ze závažných důvodů a v zájmu dítěte právo rodiče osobně se s dítětem stýkat leda omezit nebo zakázat. Soud proto rozhodl zcela nezákonně, takový rozsudek je navíc nevykonatelný.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). V části namítající porušení práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči a práva dítěte na pravidelný osobní kontakt s oběma rodiči odmítl Ústavní soud stížnost jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť nositelem těchto práv nemůže být rodič dítěte.
7. Podaná ústavní stížnost je především založena na skutečnosti, že obecné soudy oproti svým předchozím rozhodnutím neupravily styk stěžovatele s jeho nezletilými dcerami. Ústavní soud v této souvislosti v souladu se svou ustálenou judikaturou [např. nález sp. zn. II. ÚS 4247/18 ze dne 17. 5. 2019 (N 81/94 SbNU 104)] předesílá, že být spolu znamená pro rodiče a jeho dítě jeden ze základních prvků rodinného života, a to i přes případné rozkoly ve vztazích mezi rodiči. Podle Úmluvy o právech dítěte má dítě právo udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči a oba rodiče mají společnou odpovědnost za jeho výchovu a vývoj (čl. 9 odst. 3, čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Z praxe Výboru OSN pro práva dítěte i z ustálené judikatury Ústavního soudu pak vyplývá, že v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů, aby mu každý z nich poskytl láskyplnou péči a svým dílem přispěl k jeho osobnostnímu vývoji, byť samozřejmě vždy musí být posuzován nejlepší zájem konkrétního dítěte [obecný komentář Výboru OSN pro práva dítěte č. 14 k právu dítěte, aby jeho nejlepší zájem byl předním hlediskem (čl. 3 odst. 1), ze dne 29. 5. 2013 CRC/C/GC/14, bod 67].
8. Článek 8 Úmluvy, zakotvující právo na respektování rodinného života, vyžaduje dle Evropského soudu pro lidská práva, aby vnitrostátní orgány zachovaly spravedlivou rovnováhu mezi zájmy dítěte a zájmy rodičů a přitom kladly zvláštní důraz na nejlepší zájem dítěte, který s ohledem na jeho povahu a závažnost může převážit nad zájmem rodičů. Článek 8 neopravňuje rodiče k tomu, aby vyžadoval přijetí opatření, jež by poškozovala zdraví a rozvoj dítěte (např. Drenk proti České republice, rozsudek ze dne 4. 9. 2014, stížnost č. 1071/12, §84). Z čl. 8 Úmluvy vyplývá rovněž právo rodiče na to, aby byla přijata opatření, která mu umožní styk se svým dítětem, i povinnost vnitrostátních orgánů taková opatření přijmout. Pozitivní závazky se kromě toho neomezují pouze na zajištění toho, aby se mohlo dítě navrátit ke svému rodiči či s ním být ve styku, ale zahrnují rovněž soubor přípravných opatření, která umožňují tohoto výsledku dosáhnout. (např. Bergmann proti České republice, rozsudek ze dne 27. 10. 2011, stížnost č. 8857/08, §59).
9. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že pokud obecné soudy rozhodují o úpravě styku, je třeba vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě stejnou měrou o dítě pečovat a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo samotného dítěte na péči obou rodičů; a tudíž je-li rozhodnutím soudu dítě svěřeno do péče jednoho z rodičů, pak by mu mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn. Pro oba rodiče totiž platí stejně čl. 32 odst. 4 Listiny, podle něhož je péče o děti a jejich výchova právem rodičů a děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Takové co nejrovnoměrnější uspořádání z hlediska péče o dítě a jeho výchovy je rovněž zpravidla v nejlepším zájmu dítěte. Odchylky od takového uspořádání, tedy výrazná disbalance mezi oběma rodiči v péči o dítě a styku s ním, musí být vždy odůvodněny ochranou nějakého jiného, dostatečně silného legitimního zájmu, nejčastěji opět nejlepšího zájmu dítěte; přičemž v řízení musí být prokázány konkrétní skutečnosti, o něž se tento zájem opírá [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016 (N 44/80 SbNU 543); nález sp. zn. I. ÚS 153/16 ze dne 26. 7. 2016 (N 137/82 SbNU 207) či nález sp. zn. IV. ÚS 1286/18 ze dne 31. 8. 2018 (N 145/90 SbNU 353)].
10. V souzené věci krajský soud neupravil styk stěžovatele s nezletilými vedlejšími účastnicemi, čímž bylo zasaženo do jeho práva na rodinný život a práva na péči o děti. Jak vyplývá z výše uvedených premis, tato práva však nejsou právy absolutními, podléhají omezením plynoucím přímo z ústavního pořádku, tj. lze je omezit pro kolizi s jiným základním právem či ústavně chráněným právním statkem [nález sp. zn. I. ÚS 2903/14 ze dne 12. 5. 2015 (N 94/77 SbNU 377)]. Je proto úlohou Ústavního soudu, aby vyhodnotil, zda se soudy opíraly o náležité důvody a provedly vážení více různých zájmů. Pokud obecné soudy oproti předchozímu stavu nijak styk stěžovatele s nezletilými dcerami neupravily, Ústavní soud musí rovněž sledovat, nakolik vyvinuly dostatečné úsilí k zajištění práva stěžovatele na styk s dcerami.
11. Okresní soud provedl rozsáhlé dokazování, na jehož základě shrnul vztahy mezi stěžovatelem, nezletilými účastnicemi řízení i vedlejší účastnicí řízení za poslední tři roky. Vycházel ze znaleckých posudků, výslechů znalkyň, zpráv o psychologickém vyšetření, zpráv sociálních služeb, Policie ČR, orgánu sociálně právní ochrany dětí, opatrovníka atd. Dospěl k závěru, že kontakt mezi stěžovatelem a vedlejšími účastnicemi řízení nefunguje a dochází k ještě většímu odcizení nezletilých. Po zhodnocení všech důkazů konstatoval, že je v zájmu nezletilých, aby jejich styk s otcem nebyl upraven. Krajský soud přistoupil k dalšímu dokazování. Nezletilá účastnice řízení 2) před soudem vypověděla, že žádný kontakt se stěžovatelem nechce v současnosti ani v budoucnu. O těchto věcech je schopná se bavit pouze s psycholožkou, kterou pravidelně navštěvuje. Kolizní opatrovník nezletilých souhlasil s potvrzením rozsudku okresního soudu, dle jeho vyjádření si ani nezletilá účastnice řízení 3) nepřeje se stěžovatelem žádný kontakt.
12. Na základě přiložených rozhodnutí Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy dostály výše zmíněným povinnostem vyvažovat kolidující zájmy v případech péče rodičů o dítě. Podrobně se zabývaly nejlepším zájmem nezletilých, zohlednily jejich postoj i zprávy řady dalších osob, majících vhled do rodinných poměrů. Neupravení styku soudem neznamená, že by k němu nemohlo na dobrovolné bázi docházet. Tím se liší od úplného zákazu styku rodiče s dítětem. V této souvislosti už soudy vyvinuly značné úsilí o obnovu vztahů. Okresní soud v roce 2018 a 2019 uložil stěžovateli a vedlejší účastnici, aby navázali spolupráci s místním centrem pro rodinu a děti, nicméně plánované setkání nebylo pro negativní reakci nezletilých úspěšné. Sám stěžovatel odmítl spolupracovat s dětským psychologem, s organizací asistující během předávání dětí ke styku, opakovaně odmítal mediaci či jinou formu terapie, nezúčastnil se ani případové konference konané na půdě městského úřadu. Soudy tedy při svém rozhodování nevycházely výhradně z negativního postoje nezletilých, ale daly prostor i asistovaným snahám o obnovu vztahů, dokonce je i přímo ukládaly. Jak ale správně poznamenal krajský soud, stát neodpovídá v tomto ohledu za výsledek, ale za vyčerpání všech dostupných opatření.
13. Ústavní soud neshledal v postupu a rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených chápáno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí. Obecné soudy provedly dostatečné dokazování, zabývaly se podstatnými kritérii pro rozhodnutí o stanovení styku nezletilých se stěžovatelem. Svá rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnily a na jejich závěrech neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Tento závěr se promítá do hodnocení jak namítaných porušení práva na spravedlivý proces, tak i práva na rodinný život.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu