ECLI:CZ:US:2022:2.US.3070.21.1
sp. zn. II. ÚS 3070/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného JUDr. Petrem Aulickým, advokátem se sídlem Dolní Valy 3940/2, Hodonín, proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 20. července 2020 č. j. 0 P 300/2019-74 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. září 2021 č. j. 38 Co 156/2020-145, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 18. listopadu 2021, jehož vady byly na výzvu Ústavního soudu odstraněny podáním ze dne 17. prosince 2021, navrhl stěžovatel postupem dle §72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do celé řady jemu ústavně zaručených práv, a to zejména do práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zásady rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 2 Listiny, práva na ochranu před neoprávněnými zásahy do rodinného života dle čl. 10 Listiny, práva na péči o dítě a jeho výchovu a principu zohlednění nejlepšího zájmu nezletilého dle čl. 32 odst. 4 Listiny ve spojení s čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a práva nebýt diskriminován na základě pohlaví dle čl. 3 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práva základních svobod.
2. Průběh řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovateli dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V rámci řízení o ústavní stížnosti není zapotřebí veškerá jednotlivá tvrzení stěžovatele znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a případně z nich vyvozovat vlastní závěry.
3. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatel byl účastníkem řízení o úpravě výkonu rodičovské odpovědnosti a výživného ve vztahu k jeho dvěma nezletilým dětem (synovi J. a dceři E.). Řízení bylo zahájeno v listopadu 2019 na návrh matky, která se domáhala, aby jí byly soudem svěřeny do péče a aby bylo stěžovateli soudem stanoveno výživné. Stěžovatel s návrhem nesouhlasil, domáhal se střídavé péče a nižšího výživného. Soud prvního stupně provedl dokazování, zjistil zájmy nezletilých dětí, a rozhodl ve věci tak, že je svěřil s účinky od 1. října 2019 do péče matky, stanovil stěžovateli měsíčně výživné v souhrnné výši 6 000 Kč (na obě děti), rozhodl o nedoplatku výživného a jeho splatnosti, přičemž žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatele odvolací soud po doplnění dokazování napadené rozhodnutí soudu prvního stupně změnil toliko ve výroku týkajícím se nedoplatku na výživném a jeho splatnosti, a to z důvodu plynutí času a s tím související nutnosti tento nedoplatek znovu vyčíslit; jinak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný postupem dle §219 o. s. ř. potvrdil. Také odvolací soud žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (před soudy obou stupňů).
4. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává výše uvedených ústavně garantovaných práv; ve stížnosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 26. května 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13, ze dne 30. prosince 2014 sp. zn. I. ÚS 1544/14 a ze dne 25. září 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (veškerá rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Věcně stěžovatel v ústavní stížnosti brojí zejména proti tomu, že mu soudy neústavně odepřely svěření dětí do střídavé péče a tím nezajistily a neochránily jejich nejlepší zájmy. Obě napadená rozhodnutí mají vycházet z chybně zjištěného skutkového stavu a nadto jsou nepřezkoumatelná. Stanovené výživné má být zcela nepřiměřené stěžovatelovým poměrům a jeho životní úrovni. Stěžovatel dále (bez bližší argumentace) kritizuje délku soudního řízení.
5. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadenými rozhodnutími, a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a řízení před Ústavním soudem není pokračováním řízení před obecnými soudy, nýbrž zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod zaručených mu ústavním pořádkem.
8. V projednávané věci Ústavní soud považuje obě napadená rozhodnutí za kvalitně zpracovaná, řádně a srozumitelně odůvodněná. Provedené dokazování se jeví jako dostatečné, zejm. co do objasnění zájmů obou nezletilých dětí, ale i poměrů stěžovatele a matky nezletilých dětí. Skutková zjištění se jeví jako přiléhavá a plynoucí z provedeného dokazování. Ústavní soud dal mnohokráte ve svých rozhodnutích najevo, že zásadně není oprávněn zasahovat do procesu hodnocení důkazů ze strany obecných soudů a důvodem pro jeho výjimečný zásah může v tomto směru být pouze stav, kdy vyvozená skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, a rozhodnutí je proto hrubě nespravedlivé a věcně neudržitelné [k tomu srov. např. nálezy ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) a ze dne 11. listopadu 2013 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)]. Jinými slovy řečeno - Ústavní soud není v postavení další skutkové instance. Ústavní soud konfrontoval stěžovatelovy námitky obsažené ve stížnosti s obsahem napadených rozhodnutí a došel k závěru, že z napadených rozhodnutí se žádné protiústavní pochybení při zjišťování skutkového stavu a hodnocením důkazů obecnými soudy nepodává. Ve věci není patrný žádný, natož zjevný, faktický omyl či logický exces - vyhodnocení dokazování má z pohledu Ústavního soudu racionální základnu. Ústavnímu soudu se na rozdíl od stěžovatele nejeví, že by si soudy "de facto vytvářely realitu poměrů mezi rodiči". Realita je dána vnějšími (objektivními) okolnostmi a obecnými soudy byla v dané věci přiměřeným způsobem zjištěna. Ani právnímu posouzení nelze z ústavněprávního pohledu cokoli vytknout. Napadená rozhodnutí nejsou výrazem soudní libovůle a nepředstavují žádný exces. Žádná diskriminace stěžovatele z napadených rozhodnutí nevyplývá. Oba obecné soudy přihlédly k individuálním okolnostem dané věci a rozhodly v souladu s jimi zjištěnými zájmy nezletilých dětí a k jejich názorům též vhodně přihlédly. Pokud obecné soudy došly k závěru, že jejich svěření do péče matky (oproti péči střídavé) je v jejich nejlepším zájmu, nemá k tomuto Ústavní soud cokoli dodat. Ústavní soud sice přitakává stěžovateli v tom ohledu, že nejlepší zájem dítěte nelze vždy (automaticky) ztotožňovat s jeho aktuálním přáním, ale k takto zjednodušenému postupu v projednávané věci dle názoru Ústavního soudu nedošlo. Obecné soudy se potřebami obou dětí dostatečně zaobíraly a ve svých rozhodnutích zohlednily přání staršího J. pokračovat v aktuálně praktikovaném režimu, tj. zůstat v péči u matky a u otce trávit čas v dosavadním rozsahu, a ve vztahu k dceři E. preferovaly hledisko nenarušení sourozenecké vazby mezi ní a bratrem, která se bude utvářet společným vyrůstáním. Vedle závěrů o nejlepších zájmech dětí se Ústavnímu soudu jeví jako přiléhavé i úvahy obou obecných soudů o výši výživného, která s ohledem na konkrétní okolnosti věci nepůsobí jakkoli nestandardně a je i v souladu s původní (již několik let starou) dohodou obou rodičů. Ústavním soudu není zřejmé, proč by mělo být výživné v souhrnné výši 6 000 Kč měsíčně na dvě nezletilé děti pro otce "likvidační" a zasluhovalo by si zvláštní ústavněprávní přezkum. Z obsahu stížnosti ani napadených rozhodnutí neplyne žádná pro takovou úvahu relevantní skutečnosti (například, že by měl mít stěžovatel jiné vyživovací povinnosti, nebo že by měl být významně znevýhodněn na trhu práce, apod.). Tvrzení stěžovatele o jemu "hrozící dluhové spirále" z titulu výživného v dané částce a z toho rezultující "ohrožení řádné výživy" nezletilých dětí působí poněkud extrémně. Napadená rozhodnutí se neprotiví žádnému nosnému závěru ze stěžovatelem namítané prejudikatury Ústavního soudu. Ostatně jak již Ústavní soud mnohokráte judikoval, srovnatelnost věcí v oblasti péče o nezletilé je pro jejich rozmanitost ve skutkových okolnostech a nuance v rodinných či vztahových souvislostech často velmi omezená a při posuzování použitelnosti v nich obsažených závěrů nelze postupovat mechanicky. Napadená rozhodnutí pak byla vydána ještě v přijatelných lhůtách - dané řízení nelze považovat za nepřiměřeně dlouhé (v prvním stupni trvalo řízení zhruba 8 měsíců a ve druhém stupni zhruba 13 měsíců).
9. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla v rámci předběžného posouzení vyhodnocena jako zjevně neopodstatněná a Ústavní soud vyjma tohoto posouzení samotného návrhu stěžovatele s účastníky řízení nejednal, nepřistoupil v zájmu procesní ekonomie k jmenování opatrovníka pro nezletilé děti, byť tyto formálně vzato byly vedlejšími účastníky řízení o návrhu stěžovatele.
10. Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z ústavněprávních mantinelů, a protože v napadených rozhodnutích neshledal žádnou vadu, která by zakládala porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele, o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu