ECLI:CZ:US:2022:2.US.3072.21.2
sp. zn. II. ÚS 3072/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavních stížností stěžovatelů 1/ A. M., t. č. ve Vazební věznici Brno - Bohunice, 2/ I. Š., t. č. ve Vazební věznici Brno - Bohunice, obou právně zastoupených doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem se sídlem Optátova 46, Brno, a stěžovatelky 3/ V. V., právně zastoupené Mgr. Janem Švarcem, advokátem, sídlem Vodičkova 695/24, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2021 č. j. 7 Tdo 800/2021-8664, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 4. 2021 č. j. 1 To 33/2020-8420 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2019 č. j. 50 T 5/2017-7850, spojených s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnosti spolu s návrhem se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byly doručeny návrhy na zahájení řízení o ústavních stížnostech ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím nichž se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jejich základních práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Všichni stěžovatelé byli společně jako spoluobžalovaní uznáni vinnými zločinem dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle krajského soudu dopustili, stručně uvedeno, tak, že vyhotovili, podepsali a jménem několika společností podali na úřad práce žádosti o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, v nichž uváděli nepravdivé mzdové náklady, neboť zaměstnancům byla vyplácena podstatně nižší mzda a její zbytek byl "vyváděn" na základě dohod o poskytování výuky anglického jazyka (nebo podobných dohod), jejichž podepsáním podmiňovali uzavření pracovní smlouvy, přičemž úhrada těchto kurzů šla zpět do dispozice obžalovaných. Zaměstnancům pak zadávali ekonomicky nepotřebnou a opakující se práci neodpovídající dohodnuté pracovní smlouvě. Tímto jednáním měli způsobit škodu velkého rozsahu. Všichni tři stěžovatelé byli odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody, k trestům zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací a byla jim uložena povinnost nahradit státu způsobenou škodu. K závěru o vině dospěl nalézací soud zejména na základě výpovědí zaměstnanců obžalovanými ovládaných společností (ti popsali fungování systému neoprávněného čerpání dotací), potvrzené řadou listinných důkazů. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací na základě odvolání všech obžalovaných rozsudek soudu prvního stupně zrušil pouze ve výroku o náhradě škody, jinak zůstal nezměněn. Nejvyšší soud dovolání podaná všemi obžalovanými odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
4. Jelikož výše uvedené ústavní stížnosti směřují proti stejným rozhodnutím obecných soudů vydaných v trestním řízení, jehož účastníky byli všichni tři stěžovatelé v pozici spoluobžalovaných, Ústavní soud z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení tyto věci spojil ke společnému řízení, a to podle ustanovení §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s §112 odst. 1 o. s. ř. Učinil tak usnesením ze dne 5. 4. 2022.
5. Stěžovatelé 1/ a 2/ spatřují porušení svých základních práv v tom, že obecné soudy nerozlišovaly, zda se měli dopustit dotačního podvodu či podvodu, a zabývaly se tím, zda vykovávaná práce zdravotně postižených osob byla užitečná či nikoli, což jim nepřísluší. Podstatou věci je to, zda mohl zaměstnavatel uplatňovat dotaci na mzdy zaměstnanců, kterým část nebyla vyplácena přímo, ale na základě dohod o srážkách ze mzdy byla určena na platbu kurzů angličtiny či nájem techniky. Stěžovatelka pak namítá, že byla nevědomky v pozici tzv. bílého koně. Do pozice ve společnosti se dostala v okamžiku, kdy již celý podvodný systém fungoval, a neměla potřebné zkušenosti. Fakticky společnost nikdy neovládala. Soudy se ani nezabývaly jejím úmyslem spáchat daný trestný čin. Stěžovatelka žádosti, schvalované pravidelně státními orgány, považovala za věcně správné. Sama údaje do žádostí nevyplňovala. Postupovala vždy v dobré víře ve správnost jednání ostatních obžalovaných. Za nepřiměřený považuje stěžovatelka rovněž uložený trest. Stěžovatelka byla odsouzena ke stejnému trestu jako dva spoluobžalovaní. Tím pádem soudy vůbec nezohlednily míru zapojení jednotlivých obžalovaných do údajné trestné činnosti a zisk z ní.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Ústavní soud konstatuje, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a 6 a §125 tr. řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na některé specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci.
8. Ústavní soud dále vychází z toho, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
9. Nejvyšší soud, který ve věci rozhodoval v poslední instanci na základě dovolání podaných všemi stěžovateli, kteří namítali existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními, tuto situaci ve věci neshledal. Jak uvedl v odůvodnění napadeného usnesení, zejména soud prvního stupně provedl dostatečně široké dokazování, při hodnocení důkazů pak soudy postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. řádu a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. řádu vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných a proč jim neuvěřily. Skutkové závěry soudy dovodily z rozsáhlého dokazování, zejména z výpovědí svědků, především zdravotně postižených osob, dále z listinných důkazů a ze znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence. Velmi podrobně se Nejvyšší soud zabýval námitkou ohledně právního posouzení jednání stěžovatelů, kteří měli za to, že je nelze hodnotit jako trestný čin (bod 34 a násl. napadeného usnesení).
10. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé v ústavních stížnostech zopakovali v podstatě svou obhajobu a verzi uplatňovanou již v řízení před obecnými soudy a nesprávně předpokládají, že Ústavní soud na základě jejich ústavních stížností podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelů. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelé se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Na zevrubné odůvodnění napadených rozhodnutí lze tak v podrobnostech podrobnosti odkázat.
11. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatelů, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ze stejného důvodu odmítl též návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2022
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu