ECLI:CZ:US:2022:2.US.3085.21.1
sp. zn. II. ÚS 3085/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ Ing. Ivana Cimy a 2/ MUDr. Jindry Cimové, obou zastoupených JUDr. Marcelou Vilímkovou, advokátkou se sídlem Karolinská 661/4, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2021 č. j. 30 Cdo 1726/2021-448, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označení stěžovatelé podali v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jejich právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatelé se v soudním řízení neúspěšně žalobou domáhali zaplacení majetkové škody ve výši 3 900 000 Kč s příslušenstvím, která jim měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 4 C 565/97 dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Soudní řízení proti J. Paulovi o zaplacení částky ve výši 1 824 755 Kč bylo zahájeno dne 2. 7. 1997 žalobou a skončeno rozsudkem ze dne 20. 12. 2007 č. j. 4 C 565/97-1490, kterým bylo vyhověno žalobě pouze co do částky 1 406 221 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelé tvrdili, že pokud by získali pravomocné rozhodnutí na peněžité plnění proti žalovanému v přiměřené době, mohli získat zástavní právo k jeho nemovitostem podáním návrhu na zřízení soudcovského zástavního práva. Namísto nich získal výtěžek ze zpeněžení nemovitosti v insolvenčním řízení jiný věřitel, který měl zástavní právo na nemovitostech zapsáno s účinky ke dni 12. 6. 2003. Celkové průtahy stěžovatelé spočítali v délce 2 113 dní, tzn., že řízení by skončilo nejpozději dne 3. 1. 2003 a oni by mohli nechat zřídit soudcovské zástavní právo k nemovitostem včas. Požadovanou částku stěžovatelé vyčíslili ve výši plnění, které by z přisouzené části pohledávky a jejího příslušenství exekučně vymohli na svém dlužníkovi zpeněžením jeho nemovitého majetku v hodnotě 3 900 000 Kč.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 v rámci řízení konstatoval doby nečinnosti v celkové délce jeden rok, dva měsíce a devět dní. Konec posuzovaného řízení tak mohl skončit k 11. 8. 2007. Stěžovatelé by se ovšem i tak nedomohli exekučního titulu do 12. 6. 2003, proto žalobu zamítl.
4. Stěžovatelé podali neúspěšné odvolání k Městskému soudu v Praze. Odvolací soud zopakoval a doplnil dokazování nalézacího soudu týkající se tvrzených průtahů. Ztotožnil se se závěry nalézacího soudu a zároveň přisvědčil i stěžovatelům, že docházelo i k dalším obdobím nečinnosti, které je nutné označit za průtahy. Celkovou dobu průtahů určil na dva roky, tři a půl měsíce, tzn., že soudní řízení mohlo být skončeno nejpozději do konce června 2006. Ani za tohoto stavu tedy nedošlo ke změně skutkového závěru o neprokázání příčinné souvislosti mezi tvrzenou délkou řízení a tvrzenou škodou.
5. Nejvyšší soud podané dovolání stěžovatelů odmítl dle §243c odst. 1, 2 o. s. ř.
6. Stěžovatelé ústavní stížností napadají rozhodnutí Nejvyššího soudu, konkrétně judikaturu Nejvyššího soudu, kterou při svém rozhodování využil s tím, že právní otázky řešené v uvedených rozhodnutích na daný případ buďto částečně nebo zcela nepřiléhají, případně jsou vzájemně rozporná. Dále obecné soudy dle jejich názoru nesprávně aplikovaly §13 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. na náhradu majetkové škody, která jim byla způsobena nepřiměřenou délkou řízení (více než 11 let), kdy za tu dobu jejich dlužník pozbyl veškerý majetek, který bylo možné reálně použít k uspokojení jejich pohledávky.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Ústavní soud je oprávněn k zásahu pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně pokud rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Taková pochybení však Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal.
8. Judikatura Nejvyššího soudu, o niž se napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu opírá, je založena na následující úvaze. V případě tvrzené škody spočívající ve ztrátě pohledávky jako důsledku nepřiměřené délky řízení je třeba dobu, ve které řízení mohlo a mělo proběhnout, určit. Bez tohoto určení totiž není možné stanovit okamžik, který je rozhodný (stane-li se po něm pohledávka reálně nevymahatelnou) pro vznik povinnosti státu nahradit škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Pro tyto účely se tudíž nevychází z délky řízení jako celku, nýbrž z jakési - ex post určené - délky řízení bez průtahů. Odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu, které stěžovatelé jednotlivě podrobně rozporují ve své ústavní stížnosti, se mohou od jejich případu v jednotlivých okolnostech odlišovat, avšak důležité jsou zásady z nich plynoucí.
9. Ústavní soud nemá ústavněprávních výhrad proti výše uvedenému právnímu názoru, podle něhož se ona doba rozhodná pro určení vzniku nároku na náhradu škody vůči státu určuje odečtením zaviněných (zbytečných) průtahů od celkové doby řízení (nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2017 II. ÚS 3553/15).
10. Obecné soudy postupovaly v souladu s výše uvedeným právním názorem a stanovily dobu průtahů, ke kterým v posuzovaném řízení došlo. K založení odpovědnosti státu nepostačuje existence nesprávného úředního postupu a újmy, ale je třeba, aby mezi nimi byl také poměr příčiny a následku. I přes odpočet doby průtahů od celkové doby řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatelé získali pravomocné rozhodnutí před datem 12. 6. 2003 tak, aby mohli uspokojit svou pohledávku z majetku jejich dlužníka.
11. Ústavní soud ověřil, že se Nejvyšší soud dovoláním stěžovatele řádně zabýval a v odůvodnění rozhodnutí rozvedl, proč nebyly splněny náležitosti dovolání vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Zejména uvedl, že obecné soudy postupovaly v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Ústavní soud v tomto postupu neshledal z hlediska ústavních kautel práva na soudní ochranu žádné pochybení.
12. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2022
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu