ECLI:CZ:US:2022:2.US.3097.21.1
sp. zn. II. ÚS 3097/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MELVINSTON, SE, se sídlem Za Vokovickou vozovnou 362/19, Praha 6, zastoupené Mgr. Františkem Nesvadbou, advokátem se sídlem Dlouhá 3458/2A, Ústí nad Labem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2021 č. j. 2 Cmo 167/2021-701 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2021 č. j. 7 Cm 114/2018-609, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byly porušeny garance spravedlivého procesu zaručené čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, u Městského soudu v Praze je proti stěžovatelce vedeno řízení o zaplacení směnečného peníze ve výši 20 918 750 Kč. Usnesením ze dne 12. 12. 2018 č. j. 7 Cm 114/2018-140 prvoinstanční soud vydal předběžné opatření, jímž stěžovatelce zakázal nakládat s jejím majetkem a uložil žalobci povinnost složit jistotu ve výši 10 000 Kč. Prvoinstanční soud rovněž žalobce částečně osvobodil od soudních poplatků.
3. V nynější věci posuzovaným návrhem se stěžovatelka domáhala toho, aby prvoinstanční soud uložil žalobci doplatit jistotu ve výši 4 418 662 Kč, zrušil předběžné opatření a osvobodil stěžovatelku od soudního poplatku (ve výši 1 052 911 Kč) za odvolání proti rozsudku ze dne 28. 11. 2019 č. j. 7 Cm 114/2018-282. Prvoinstanční soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl návrhy na zvýšení jistoty a zrušení předběžného opatření a zastavil návrh na osvobození od soudního poplatku. Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
5. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve popisuje propojení žalobce s různými osobami majícími vliv v orgánech stěžovatelky a průběh celého řízení a řízeních s tímto přímo nesouvisejících. Stěžovatelka dále zpochybňuje správnost výše citovaného rozsudku prvoinstančního soudu, jímž bylo meritorně rozhodnuto o návrhu na zaplacení směnečného penízu. Ohledně neústavnosti napadených rozhodnutí stěžovatelka namítá, že objektivně není schopna soudní poplatek zaplatit. Poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, dle které jsou soudy povinny zohlednit, že byl na navrhovatele prohlášen konkurs. Upozorňuje, že obecné soudy osvobodily od soudních poplatků žalobce, přičemž důkazní břemeno stran tvrzení o majetkových poměrech žalobce soudy hodnotily významně mírnějším způsobem než u stěžovatelky; stěžovatelka předkládá důvody, pro něž žalobci osvobození od soudních poplatků nemělo být přiznáno. Stěžovatelka uvádí, že účelem celého řízení bylo zablokovat prodání stěžovatelčiných akcií ve společnosti MABELLIANE SE. Závěrem stěžovatelka poukazuje na protiústavnost zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
9. Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, kterou vedla již v předchozím řízení; z podstatné části navíc její námitky směřují proti jiným než v tomto řízením napadeným rozhodnutím. Se stěžovatelčinými argumenty se obecné soudy podrobně vypořádaly již v napadených rozhodnutích. Ohledně návrhu na zvýšení jistoty obecné soudy uzavřely, že stěžovatelkou nebylo osvědčeno, že složená jistota v minimální zákonné výši zjevně nedostačuje. Námitka, že žalobce neoprávněně získal částku ve výši 4 418 662 Kč ze společnosti MABELLIANE SE, neprokazuje dopad předběžného opatření do majetkové sféry stěžovatelky. Ohledně v odvolání uplatněné argumentace stran poklesu hodnoty akcií, odvolací soud konstatoval, že stěžovatelka netvrdila, ani nedoložila, o kolik v důsledku předběžného opatření klesla hodnota akcií, které byly předběžným opatřením dotčeny. Ve vztahu k návrhu na zrušení předběžného opatření obecné soudy uvedly, že návrh ve věci samé je zcela zjevně nedůvodný a nelze vyloučit, že žalobce v řízení uspěje, přičemž v takovém případě by výkon rozhodnutí mohl být bez předběžného opatření ohrožen. Co se týče návrhu na osvobození od soudního poplatku, obecné soudy o stěžovatelčině návrhu na osvobození od soudního poplatku již jednou rozhodly, přičemž současný návrh neobsahuje žádné nové skutečnosti. Projednání návrhu tak brání překážka věci již jednou pravomocně rozhodnuté.
10. Ústavní soud závěry obecných soudů shledává udržitelnými, na ústavní rovině žádné vady neshledal. Ústavní soud zdůrazňuje, že právo na spravedlivý proces není možné pojímat tak, že by zaručovalo jednotlivci nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru (srv. nález sp. zn. I. ÚS 2726/14 ze dne 1. 4. 2015).
11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že namítaná základní práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Argumentací týkající se neústavnosti směnečného a šekového zákona se Ústavní soud blíže nezabýval, neboť nebyl v napadených rozhodnutích aplikován a stěžovatelka ani nenavrhuje jeho zrušení, resp. zrušení konkrétních ustanovení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2022
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu