ECLI:CZ:US:2022:2.US.3122.21.1
sp. zn. II. ÚS 3122/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Romana Šiguta, právně zastoupeného Mgr. Jiřím Matolínem, LL.M., advokátem se sídlem Nad Ondřejovem 14, Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2021 č. j. 3 As 457/2019-82 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2019 č. j. 14 Ad 4/2018-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí správních soudů, a to pro tvrzené porušení základních práv stěžovatele, plynoucích z čl. 2 odst. 3, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, a dále z čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 2 a 4, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Náměstek ministra vnitra pro státní službu rozhodnutím ze dne 11. 12. 2017 č. j. MV-168825-5/OSK-2017 k odvolání stěžovatele jako žalobce zčásti změnil a ve zbytku potvrdil rozhodnutí státního tajemníka v Ministerstvu dopravy (dále jen "služební orgán") ze dne 31. 8. 2017 č. j. 41/2017-010-ORG/12 (dále jen "rozhodnutí služebního orgánu"), kterým bylo podle §166 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státní službě"), rozhodnuto o přiznání nároku na náhradu nákladů správního řízení stěžovateli. Změna rozhodnutí služebního orgánu se týkala výše přiznaného nároku stěžovatele na náhradu nákladů řízení (žalovaný mu přiznal částku 5 000 Kč, přičemž stěžovatel žádal o náhradu nákladů právního zastoupení v celkové výši vyčíslené jeho zástupcem - celkem 751 206 Kč). Proti rozhodnutí žalovaného brojil stěžovatel u Městského soudu v Praze žalobou, který ji zamítl rozsudkem ze dne 13. 11. 2019 č. j. 14 Ad 4/2018-30 jako nedůvodnou.
3. Stěžovateli vznikl podle §186 odst. 1 zákona o státní službě ze zákona služební poměr na služebním místě generálního inspektora Drážní inspekce. Na základě §186 odst. 4 zákona o státní službě bylo vyhlášeno na toto služební místo výběrové řízení. Výběrového řízení se zúčastnil též stěžovatel a byl v něm úspěšný, vláda však na dané služební místo jmenovala jiného žadatele. Obsazením služebního místa jiným státním zaměstnancem uplynula doba, na kterou byl stěžovatel jmenován na dané služební místo, aniž by skončil jeho služební poměr. Proto rozhodl služební orgán o převedení stěžovatele na služební místo ředitele sekce Ústředního inspektorátu a územních inspektorátů Drážní inspekce. Proti rozhodnutí o převedení podal stěžovatel odvolání, na jehož základě bylo toto rozhodnutí zrušeno (zejména pro jeho nepřezkoumatelnost), a věc byla vrácena služebnímu orgánu k novému projednání. Protože byl stěžovatel v odvolacím řízení úspěšný, požádal v souladu s §166 zákona o státní službě o náhradu nákladů řízení, konkrétně náhradu nákladů na vynaloženou smluvní odměnu za právní zastoupení v celkové výši 751 206 Kč. Ke svému podání přiložil společně s výkazem práce tři faktury vystavené jeho právním zástupcem - advokátem, jež měly dosvědčovat vynaložení uvedené částky.
4. Rozhodnutím služebního orgánu byl stěžovateli přiznán nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 15 000 Kč (počítáno za tři úkony právní služby, každý po 5 000 Kč), neboť jím požadovaná částka 751 206 Kč nebyla vypočtena dle pravidel stanovených vyhláškou č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"). Žalovaný ve svém rozhodnutí odkázal na §1 odst. 2 advokátního tarifu, podle něhož v případě uplatnění nároku na náhradu nákladů ve formě odměny za zastupování účastníka řízení právním zástupcem se užijí ustanovení advokátního tarifu o mimosmluvní odměně, na což měl být stěžovatel svým právním zástupcem upozorněn při jednání o výši smluvní odměny. Kromě toho žalovaný označil za nesprávný výpočet odměny provedený služebním orgánem, neboť zástupci stěžovatele správně náležela odměna v celkové výši 5 000 Kč (počítáno za pět úkonů právní služby v odvolacím správním řízení, každý po 1 000 Kč).
5. Nejvyšší správní soud na základě kasační stížnosti stěžovatele přezkoumal rozhodnutí Městského soudu v Praze a kasační stížnost zamítl. V odůvodnění rozsudku uvedl, že Městský soud správně konstatoval, že §166 zákona o státní službě vymezuje, v jakých situacích má účastník řízení právo na náhradu nákladů řízení, již však neupravuje výši přiznané náhrady. Též dospěl ke správnému závěru, že se jedná o ustanovení speciální k §79 odst. 3 správního řádu, dle něhož si účastník řízení nese své náklady sám.
6. Správní řád v §79 odst. 1 stanoví, že náklady řízení jsou zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, včetně správního poplatku, ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců, náklady důkazů, tlumočné a odměna za zastupování. Právním předpisem, kterým je založeno právo advokáta na odměnu, je zákon o advokacii. Způsob a určení odměny a náhrad advokáta upravuje advokátní tarif (§22 odst. 3 zákona o advokacii). Podle §1 odst. 2 advokátního tarifu platí, že při stanovení nákladů řízení, jejichž náhrada se klientovi přiznává rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, se výše odměny advokáta určí podle ustanovení o mimosmluvní odměně, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak. Z výše uvedeného je podle Nejvyššího správního soudu zřejmé, že se stěžovatel mýlí, pokud se domnívá, že advokátní tarif nelze aplikovat při určení výše náhrady nákladů úspěšného účastníka odvolacího řízení ve věci jeho převedení na jiné služební místo. Je tomu právě naopak: je to advokátní tarif, konkrétně jeho část o mimosmluvní odměně, jenž výlučně tuto otázku pro účely stěžovatelem uplatněného nároku upravuje. Zákon o advokacii obecně stanoví zásadní úplatnost poskytnutých právních služeb (§22 tohoto předpisu) a advokátní tarif pak toto ustanovení provádí. Připouští sice přednost smluvní odměny advokáta s klientem (§1 odst. 1 advokátního tarifu), ale pak specificky stanovuje výši náhrady nákladů řízení, která se klientovi přiznává rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu (§1 odst. 2 advokátního tarifu - rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 79/2011-62). Stěžovatelem nárokovaná odměna je podle názoru Nejvyššího správního soudu ve zjevném nepoměru nejen k mimosmluvní odměně dle advokátního tarifu, ale i k povaze poskytnutých právních služeb. Jednalo se totiž o poradenství v rámci jednoho odvolacího správního řízení a sepis jednoho podání ("kvalifikovaného doplnění odvolání"), a proto je nepochybně excesem za tento rozsah právních služeb požadovat proplacení odměny za 105,4 hodin strávených na věci v sazbě 210 EUR, tedy v hodinové sazbě, kterou běžně účtují mezinárodní advokátní kanceláře.
7. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
8. Stěžovatel ve velmi podrobně koncipované ústavní stížnosti dovozuje z řady teoretických východisek a komparací závěr, že v jeho případě neměly jak služební orgán, tak ani správní soudy při rozhodování o náhradě nákladů předmětného řízení aplikovat ustanovení advokátního tarifu o mimosmluvní odměně a měly mu tedy přiznat náhradu nákladů v jím vyčíslené výši.
9. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
10. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti správních orgánů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
10. Stěžovatelova argumentace postrádá ústavně právní rozměr a činí z Ústavního soudu další instanci obecné justice, kterou v žádném případě není. Správní soudy i služební orgán učinily dostatečná skutková zjištění, vypořádaly se s argumentací stěžovatele a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily ústavně konformním způsobem.
11. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2022
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu