ECLI:CZ:US:2022:2.US.3155.22.1
sp. zn. II. ÚS 3155/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. R. a stěžovatele J. R., zastoupených Mgr. Pavlem Kosařem, advokátem, sídlem Francouzská 299/98, Praha 10, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 0 Nc 30014/2021-203 ze dne 13. 4. 2022 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 248/2022-228 ze dne 31. 8. 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 15. 11. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu zásahu do práv garantovaných čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se začal Ústavní soud věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje všechny formální náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy domáhali soudní úpravy styku s nezletilými vnučkami D. R. (babičky nezletilých). Důvodem podání návrhu bylo to, že rodiče nezletilých nedodržovali předchozí písemnou dohodu, kterou s nimi uzavřeli v advokátní kanceláři dřívější právní zástupkyně rodičů nezletilých. Stěžovatelé uvedli, že vnučkám je ze strany rodičů zakazován styk se stěžovateli, kteří s nimi nemohou komunikovat ani telefonicky. Takové jednání není podle stěžovatelů v nejlepším zájmu nezletilých.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem nalézacího soudu byl návrh stěžovatelů zamítnut. O podaném odvolání bylo ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu rozhodnuto tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
Stěžovatelé jsou toho názoru, že obecné soudy nekriticky převzaly tvrzení rodičů nezletilých dětí, a to bez toho, aby se jakkoliv vypořádaly s jejich argumentací. Odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je obsaženo toliko v odstavci 36, který však postrádá hodnocení provedených důkazů a z nich vyvozených skutkových závěrů. Obecné soudy neprovedly stěžovateli navržený důkaz výslechem nezletilých a svědků, kteří byli v minulosti přítomni jejich styku. Stěžovatelé dále poukázali na skutečnost, že nezletilé dne 11. 1. 2022 před OSPOD projevily přání stýkat se svojí babičkou. S tímto se obecné soudy opět nijak nevypořádaly. Vztah mezi stěžovateli a nezletilými byl vystavěn v minulosti na pevném základu a není důvod, proč zasahovat jak do práv prarodičů, tak samotných nezletilých tím, že není umožněn jejich vzájemný styk. Ze strany rodičů je soustavně odmítána snaha o nápravu rodinných vztahů, resp. na tuto snahu ze strany prarodičů rodiče nijak nereagují. Prarodiče tak nemohou vnoučatům psát ani dopisy či předat vánoční dárky. Stěžovatelé mají za to, že navrhovaný telefonický kontakt nemůže dítě nijak zatížit. V situaci, kdy otec nezletilých odmítl mediaci, se kterou stěžovatelé na doporučení OSPOD souhlasili, nemají prarodiče jinou možnost, než se styku s nezletilými domáhat prostřednictvím soudu. Stěžovatelé jsou si neshod mezi nimi a rodiči dobře vědomi, na druhou stranu nelze je označit za jediné viníky současného neutěšeného stavu. K důvodům neshod stěžovatelé konstatovali, že tyto mnohdy pramení ze vzájemných nedorozumění a nedostatečné komunikace.
Stěžovatelé dále uvedli, že rodiče v rámci řízení před nalézacím soudem neměli zájem na tom, aby styk dětí s prarodiči neprobíhal vůbec. Tento závěr ostatně vyplývá jak z výpovědi matky dětí, která sama uvedla, že by ke styku se stěžovateli mělo i nadále docházet, tak z rodiči podaného návrhu na úpravu styku prarodičů a dětí ze dne 23. 8. 2021. Stěžovatelé mají za to, že v jejich případě byly naplněny požadavky §927 o. z., a jejich návrh tudíž neměl být zamítnut. Obecné soudy podle stěžovatelů sledovaly spíše než nejlepší zájem dětí, nejlepší zájem jejich rodičů. Rozhodnutí obecných soudů je podle stěžovatelů v rozporu s recentní judikaturou Ústavního soudu.
III.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
Ústavní soud považuje předně za nezbytné podotknout, že k soudním rozhodnutím v rodinně-právních věcech přistupuje velmi rezervovaně. Je tomu tak mimo jiné proto, že možnost státu pozitivně zasáhnout do složitého přediva rodinných a příbuzenských vztahů je značně omezena. Státní moc nedisponuje nástroji, jimiž by mohla zhojit narušené rodinné vztahy. Tato možnost je vyhrazena výlučně účastníkům řízení a státní moc jim může být v tomto činění toliko nápomocna.
Stěžovatelům lze dát zapravdu v tom smyslu, že rozvoj citových vazeb mezi dětmi a jejich prarodiči je pro vývoj nezletilých zpravidla přínosný a přispívá k udržení jak rodinných vazeb, tak i mezigenerační soudržnosti. V projednávané věci nebylo prokázáno, že by vztahy mezi dětmi a prarodiči byly nějak zásadně konfliktní či jinak negativní. Ze strany stěžovatelů je patrný zájem na rozvíjení vzájemných vztahů. Je tak splněna jedna z podmínek pro úpravu styku mezi nezletilými a stěžovateli, jak je má na mysli ustanovení §927 o. z. Současně však nelze přehlížet, že se nejedná o podmínku jedinou.
Citované ustanovení umožňuje obecným soudům upravit styk mezi nezletilými a prarodiči v situaci, kdy není možné navázání či udržování vztahu mezi dětmi a prarodiči přirozenou cestou. To znamená, že styk probíhá navzdory vůli rodičů, kteří jsou současně nositeli jedinečné rodičovské odpovědnosti. Vztah mezi rodičem a dítětem je velmi intenzivní a jeho prioritu je třeba zachovat. Rozhodnutím soudu o úpravě styku dítěte s osobou či osobami, jejichž styk s nezletilým si rodiče nepřejí, dochází ze strany soudu jednak k zásahu do jejich rodičovské odpovědnosti a jednak také ke znejistění dítěte v jeho primárním vztahu. Je tomu tak proto, že dítě by si bylo při výkonu styku nepochybně vědomo toho, že dělá něco, co si rodiče nepřejí. Jednalo by, byť dovoleně, proti jejich vůli. Tento rozpor v nich může vyvolávat napětí, které nelze považovat za jejich nejlepší zájem. Z toho důvodu lze očekávat, že k aplikaci ustanovení §927 o. z. bude docházet spíše výjimečně, a to v situacích, kdy vztah mezi dítětem a prarodičem bude natolik intenzivní, aby jeho realizace převážila nad negativem tohoto rozhodnutí, tj. nad pocitem dítěte, že jedná v rozporu s vůli svého rodiče, k němuž má vybudovanou přirozenou základní citovou vazbu.
Z odůvodnění obecných soudů vyplývá, že vztah prarodičů a jejich vnuček je pozitivní, což se odrazilo v přání nezletilých být s prarodiči v kontaktu. Na druhou stranu však nelze přehlédnout, že si děti uvědomují, že jejich styk s prarodiči je předmětem sporu, jehož nechtějí být součástí - chtějí, aby si to vyřídili dospělí. Nezletilé děti tedy konflikt mezi rodiči a prarodiči vnímají a nechtějí se ho účastnit. Této touhy nezletilých dětí po přirozeném uspořádání vztahů mezi rodiči a prarodiči by si měly být obě strany vědomy a tomu také uzpůsobit své další jednání. V souvislosti s uvedeným považuje Ústavní soud za přiléhavou poznámku odvolacího soudu, který poukázal na to, že rodiče svým postojem ke stěžovatelům dávají nezletilým příklad, jak se (až se jednou samy octnou v rodičovské roli) mají chovat ony k nim.
Z odůvodnění obecných soudů vyplývá, že vyhrocený vztah mezi rodiči a prarodiči není jedinou zátěžovou skutečností, které musí nezletilé děti čelit. Ve svém rozhodování vzaly soudy v potaz též rozvod rodičů, což považovaly v kumulaci se shora uvedeným pro nezletilé za natolik zatěžující, že žalobu stěžovatelů zamítly. Ústavní soud považuje závěry obecných soudů za logické a řádně odůvodněné. Proto nenaznal, že by bylo lze obecným soudům z ústavněprávního hlediska cokoliv vytknout.
Ústavní soud považuje za potřebné zdůraznit, že napadená rozhodnutí obecných soudů neznamenají zákaz styku stěžovatelů s nezletilými vnučkami. Stát prostřednictvím soudů však nepovažuje za vhodné do úpravy takového styku autoritativně zasahovat. Jak již zaznělo v odůvodnění napadených rozhodnutí, je věcí rodičů a prarodičů, aby se na případném styku dohodli. Přitom je nutné vycházet z toho, že jsou to jen a jen rodiče, komu náleží rodičovská odpovědnost.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu