ECLI:CZ:US:2022:2.US.3172.21.1
sp. zn. II. ÚS 3172/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Kajlíka, zastoupeného Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem Boleslavská 13, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2021 č. j. 6 Ads 230/2021-24, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny základní práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel se již od roku 2012, kdy zahájil správní řízení, domáhal zařazení směn, které odpracoval u společnosti X v období od 30. 11. 1992 do 31. 12. 1992, do kategorie I.AA - URAN, aby dosáhl potřebné doby, kterou zákon požaduje pro snížení věku pro odchod do důchodu na 55 let. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadené rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá odlišné posouzení téže procesní situace týmž samosoudcem krajského soudu, když tento v bodě 31 odůvodnění rozsudku za dne 30. 8. 2019 č. j. 16 Ad 641/2018-50 uvedl, že správní orgán měl "vynaložit větší aktivitu za účelem zjištění současného pobytu (svědků) a jejich slyšení, když jejich výpověď mohla být zásadním vodítkem v předmětném dokazování" zatímco v rozsudku ze dne 1. 7. 2021 č. j. 16 Ad 68/2020-29 bez změny skutkového stavu dospěl k překvapivému závěru v bodě 27, že "se soudu jeví zbytečným a neekonomickým provést znovu výslech svědků navržených žalobcem, jelikož by tím stejně nedošlo k žádné změně ohledně prokázání potřebné doby pojištění žalobce v preferované pracovní kategorii".
4. Nejvyšší správní soud zamítl dovolání stěžovatele z důvodu nesplnění podmínky práce v hornictví pro soukromý podnik vzniklý transformací nebo privatizací státem vlastněného podniku. Stěžovatel namítá, že tato skutková okolnost byla v dosavadním řízení okrajovou záležitostí a v předchozím rozhodování ji správní soudy nebraly v potaz. Z tohoto důvodu stěžovatel vyvodil, že není pro rozhodování správních soudů relevantní a její argumentací se nezabýval. Tímto postupem krajského soudu a Nejvyššího správního soudu byla stěžovateli fakticky odňata možnost faktické procesní (argumentační) reakce.
5. Právo na spravedlivý proces (též na spravedlivost řízení), jehož prostřednictvím se realizuje základní právo na soudní a jinou právní ochranu, se skládá z řady komponentů, resp. dílčích práv, jež pokrývají celé řízení od přístupu k soudu přes kritéria přezkumu dokazování až po požadavky na konečné rozhodnutí; nevyhýbají se ani výkonu rozhodnutí. Při posuzování spravedlivosti řízení je třeba dbát nejen na to, zda orgány veřejné moci dodržely zákonný postup řízení, ale zejména akcentovat praktickou a účinnou ochranu práv jeho účastníků. Jednotlivé vady řízení přitom nemusí vyvolat nezbytnost zrušení rozhodnutí (konečného či v rámci vedení řízení), je-li řízení spravedlivé jako celek (tzv. komplexní argument). Principům subsidiarity a minimalizace zásahů Ústavního soudu odpovídá též zásada, podle níž má - při současné volbě intenzity přezkumu, jež musí dosáhnout ústavní roviny - přednost přezkum dodržování procesních záruk ochrany práv účastníků před přezkumem hmotněprávním, resp. materiálním.
6. Stěžovatelem namítané odlišné posouzení téže procesní situace krajským soudem není vadou, která by měla vliv na zákonnost rozsudku, neboť nemožnost prokázání stěžovatelem, že jím vykonávaná práce odpovídala zařazení do kategorie I.AA - URAN, nebyla hlavním důvodem zamítavého rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a následně ani Nejvyššího správního soudu.
7. Stěžejním faktorem pro podřazení vykonávané práce u soukromého podniku v období do 31. 12. 1992 do preferované pracovní kategorie, bylo splnění tří základních podmínek definovaných rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2010, č. j. 6 Ads 122/2009-65, a to: 1) zaměstnání bylo zákonem stanoveným způsobem (postupem podle §17 zákona o sociálním zabezpečení) zařazeno do I. pracovní kategorie, 2) soukromý podnik, v němž bylo takové zaměstnání vykonáváno, vznikl na základě transformace či privatizace státem vlastněného podniku, 3) takové zaměstnání i po změně vlastnické formy zaměstnavatele bylo nadále vykonáváno za stejných (identických) podmínek jako v době, kdy bylo zaměstnání zařazeno do zvýhodněné pracovní kategorie. Soukromá společnost X, u které byl stěžovatel v rozhodném období zaměstnán, nevznikla transformací nebo privatizací státem vlastněného podniku. Podmínka pro zařazení stěžovatele do kategorie I.AA - URAN nebyla tedy v tomto případě splněna.
8. Stěžovatelem tvrzená nemožnost se k této okolnosti vyjádřit není odůvodněná, neboť se k této okolnosti vyjadřuje ve své replice krajskému soudu ze dne 17. 2. 2021 a tato skutečnost byla uváděna již v rozhodnutí správního orgánu z roku 2018.
9. Ústavní soud v tomto případě neshledal ze strany Nejvyššího správního soudu žádné pochybení. V dané věci obsahuje rozhodnutí dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění úvah, které se opírají o ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu. Rozhodnutí přesvědčivě reaguje na všechny námitky a tvrzení stěžovatele a osvětluje jejich promítnutí do výrokové části rozsudku.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2022
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu