ECLI:CZ:US:2022:2.US.3180.22.1
sp. zn. II. ÚS 3180/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti K + K General Corporation, s.r.o., sídlem Charvátská 569/16, Ostrava - Výškovice, zastoupené Richardem Pustějovským, advokátem, sídlem Matiční 730/3, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 NSČR 120/2020-A-98 ze dne 30. 8. 2022, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 VSOL 264/2020-A-84 ze dne 4. 8. 2020 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. KSOS 40 INS 25693/2019-A-55 ze dne 4. 6. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Krajský soud v Ostravě krom jiného zjistil úpadek stěžovatelky (výrok I.), insolvenční správkyní ustanovil Ing. Janu Vodrážkovou (výrok II.) a prohlásil konkurs na její majetek (výrok III.). Proti těmto výrokům usnesení insolvenčního soudu podala stěžovatelka jako dlužnice včasné odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaným usnesením tak, že rozhodnutí krajského soudu v napadených výrocích jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že soudy zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces tím, že nevyčkaly na pravomocné ukončení soudního sporu, vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 18 C 197/2016 pro pohledávky v souhrnné výši 1 019 432,34 EUR. V důsledku toho dospěly k nesprávnému závěru o jejím úpadku. Úvahy soudů o neexistenci započitatelné pohledávky má proto stěžovatelka za předčasné. Dále vyjádřila nesouhlas s vývodem soudů o nesplnění povinnosti předložit seznam závazků dle ustanovení §104 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona ve spojení s §3 odst. 2 písm. d) téhož předpisu. Neuvedla-li v tomto seznamu závazek uplatněný insolvenčním navrhovatelem, pak proto, že v té době o něm nebylo v příslušném soudním řízení pravomocně rozhodnuto. Stěžovatelka též napadla závěr insolvenčního soudu o jejím předlužení. Insolvenční návrh pokládá za šikanózní, majíc za to, že insolvenční navrhovatel neosvědčil, že má vůči ní vykonatelnou pohledávku na základě rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Cm 65/2013-348 ze dne 9. 12. 2015. Soudy dle názoru stěžovatelky také nesprávně posoudily otázku platnosti smluv o postoupení pohledávek uzavřených mezi insolvenčním navrhovatelem a dalšími subjekty. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobněji rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v napadených rozhodnutích soudů nezjistil žádný exces či jiný ústavně významný nedostatek.
Pokud jde o výhrady stěžovatelky týkající se předlužení, nutno podotknout, že ačkoli insolvenční soud vyslovil úpadek stěžovatelky jak ve formě platební neschopnosti, tak právě i ve formě předlužení (bod 66 napadeného usnesení krajského soudu), odvolací soud tento závěr korigoval, byť i nepřímo (srov. bod 16 usnesení vrchního soudu). Z těchto důvodů se Nejvyšší soud odmítl blíže zabývat argumentací stran otázky předlužení, jelikož na tomto závěru nebylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno (viz bod 31 usnesení Nejvyššího soudu). Z týchž důvodů se jeví nadbytečným přezkum této otázky v řízení o ústavní stížnosti.
Soudy se náležitě zabývaly stěžejní obranou stěžovatelky, že disponuje započitatelnou pohledávkou proti insolvenčnímu navrhovateli, kterou uplatnila v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 18 C 197/2016. Nejvyšší soud připomněl svoji judikaturu, dle níž není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek (bod 28 usnesení dovolacího soudu). Jinak řečeno, je zde zapotřebí doložit nejen to, že určitá pohledávka, způsobilá započtení, tu existuje, ale současně i to, že taková pohledávka je využitelná k úhradě závazků, které dlužník má. Obdobně krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5711/2017 ze dne 1. 10. 2018, dle něhož lze-li očekávat, že by námitka započtení s ohledem na obtížnost zjišťování existence a výše započítávané pohledávky nepřiměřeně prodlužovala řízení, je možné ohledně ní konstatovat nezapočitatelnost pro její nejistotu a neurčitost (viz bod 62 usnesení insolvenčního soudu). Těmito judikaturními názory se soudy v dané věci také řídily.
Soudy totiž v napadených rozhodnutích vyšly především z toho, že sama existence stěžovatelkou předestřené pohledávky je sporná, tím méně pak lze hovořit o její praktické využitelnosti k úhradě závazků. Soudy v té spojitosti nepřehlédly, že stěžovatelka pohledávky, které uplatňuje k započtení vůči pohledávkám insolvenčního navrhovatele a věřitele XLive GmbH, již k započtení uplatňovala v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 42 Cm 65/2013, jakož i v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 38 C 151/2016. Z odůvodnění rozhodnutí v daných věcech se podává, že stěžovatelce nárok na vystavení faktur, jež byly specifikovány v jednostranném zápočtu, nevznikl, pročež nebyla oprávněna tyto faktury vystavit (bod 61 usnesení krajského soudu, bod 8 usnesení vrchního soudu). Dále pak soudy vyšly ze zjištění, že ve shora vzpomenuté věci sp. zn. 18 C 197/2016 bylo řízení nepravomocně zastaveno pro nedostatek pravomoci českých soudů. Soudy tedy nepochybily, pakliže za takto zjištěného skutkového stavu nevyčkaly pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 18 C 197/2016, neboť jednak je takový postup souladný s výše zmíněnou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jednak (i bez této judikatury) je zřejmé, že praktická disponibilita k započtení uplatněné stěžovatelčiny pohledávky, konkrétně její využitelnost k úhradě závazků v rozumném časovém horizontu, tu schází. Vyčkání na pravomocné skončení dotčené soudní pře by za těchto okolností vedlo k neadekvátnímu prodlužování stavu platební neschopnosti stěžovatelky a bylo v rozporu se smyslem a účelem insolvenčního řízení, jímž je co nejvyšší a zásadně poměrné uspokojení dlužníkových věřitelů.
Soudy se řádně vypořádaly i s námitkami stěžovatelky stran nesplnění její povinnosti předložit seznam závazků dle ustanovení §104 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona ve spojení s §3 odst. 2 písm. d) téhož předpisu. I zde Nejvyšší soud upozornil na svoji ustálenou judikaturu, dle níž ze samotného znění §104 odst. 3 insolvenčního zákona vyplývá, že dlužník je povinen uvést v seznamu závazků i pohledávku, jejíž pravost (důvodnost) zpochybňuje. V seznamu závazků je totiž dlužník povinen mimo jiné označit jako své věřitele všechny osoby, o kterých je mu známo, že vůči němu pohledávky nebo jiná majetková práva uplatňují, tedy bez ohledu na jejich kvalitu. Soudy nevybočily z kautel spravedlivého procesu, poukázaly-li na skutečnost, že seznam závazků předložený stěžovatelkou podle stavu ke dni 12. 12. 2019 nelze považovat za řádný seznam závazků, neboť stěžovatelka v něm neuvedla pohledávku insolvenčního navrhovatele, o jejíž existenci musela vědět již proto, že byla přiznána rozsudkem okresního soudu, byť v té době ještě nepravomocným (viz kupř. bod 24 usnesení dovolacího soudu).
Insolvenční soud se ve svém rozhodnutí zaobíral i namítanou neplatností smluv o postoupení pohledávek. Poznamenal, že není-li stěžovatelka účastníkem a stranou smlouvy, nemůže se dovolat neplatnosti těchto smluv. Skutečnost, že doposud nebyla vyrozuměna o postoupení pohledávek, pak řeší ustanovení §1882 občanského zákoníku, dle kterého nevyrozumí-li postupitel dlužníka nebo neprokáže-li postupník postoupení pohledávky dlužníku, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli nebo se s ním jinak vyrovná (bod 51 usnesení krajského soudu). Na tomto odůvodnění Ústavní soud nic zásadně nespravedlivého neshledává.
Stěžovatelka v průběhu řízení a i nyní v ústavní stížnosti setrvale zastává stanovisko, že insolvenční návrh je vůči ní šikanózní a že insolvenční navrhovatel uměle, resp. účelově postupoval pohledávky na osobně i majetkově provázané subjekty, aby docílil existence plurality věřitelů. V té spojitosti stěžovatelka opakovaně odkázala na ustanovení §143 odst. 2 insolvenčního zákona, dle něhož platí, že insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud zamítne, jestliže nebylo osvědčeno, že insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku. Za další osobu se nepovažuje osoba, na kterou byla převedena některá z pohledávek insolvenčního navrhovatele proti dlužníku nebo její část v době 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu nebo po zahájení insolvenčního řízení. Z provedeného dokazování vyplynulo, že k první cesi došlo dne 7. 11. 2019, tedy v době předcházející období šesti měsíců před podáním insolvenčního návrhu. K druhé cesi pak došlo smlouvou ze dne 8. 1. 2020, tedy sice již po zahájení insolvenčního řízení, avšak stalo se tak nikoli mezi insolvenčním navrhovatelem a "další osobou", již má insolvenční zákon na mysli v §143 odst. 2, nýbrž mezi subjekty, které jsou od insolvenčního navrhovatele odlišné. Striktně vzato, důvod pro zamítnutí insolvenčního návrhu podle citovaného zákonného ustanovení dán nebyl.
Ústavní soud neopomněl tvrzení stěžovatelky o jisté míře propojenosti zmíněných právnických osob, nicméně jednak insolvenční zákon takový postup bez dalšího nezakazuje, jednak k potenciálnímu závěru o porušení zásad insolvenčního řízení uvedených v §5 insolvenčního zákona nepostačují indicie, které stěžovatelka ve svých podáních nastínila. Nelze v té souvislosti přehlédnout, že stěžovatelka v odvolacím řízení, které jí poskytovalo náležitý prostor k doplnění dokazování, k prokázání tvrzené účelovosti cesí, resp. údajného vyhotovení postupních smluv ex post nenavrhla (znovu) vrchnímu soudu (na rozdíl od řízení před insolvenčním soudem - viz bod 52 usnesení krajského soudu) provedení konkrétního a relevantního důkazu, jenž by její argumenty podpořil (viz znění odvolání stěžovatelky na č. l. A-57, resp. A-58 příslušného záznamu v insolvenčním rejstříku). Odvolací soud proto nutně ponechal tyto výhrady bez odpovídající odezvy. Tento nedostatek však s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti v řízení před Ústavním soudem už zhojit nelze.
Ve světle řečeného Ústavní soud porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces či jiného základního práva nezjistil, pročež ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu