ECLI:CZ:US:2022:2.US.320.22.2
sp. zn. II. ÚS 320/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Pavla Rychetského a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Hany*) Humpolíkové, zastoupené JUDr. Michalem Janovcem, advokátem, se sídlem v Brně, Dobrovského 1310/64, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2021 č. j. 25 Cdo 2162/2021-258, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. března 2021 č. j. 70 Co 79/2020-219 a proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 21. února 2020 č. j. 6 C 9/2018-172, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
*) ve znění opravného usnesení ze dne 3. 5. 2022
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka s odkazem na údajné porušení čl. 1 odst. 1, čl. 89 odst. 2 a čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů.
2. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 21. 2. 2020 č. j. 6 C 9/2018-172 rozhodl ve věci stěžovatelky jako žalobkyně proti žalované Základní škole ve Žďáru nad Sázavou (vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem) tak, že žaloba (o náhradu nemajetkové újmy) na zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím se zamítá a že žalobkyně je povinna zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 64 130 Kč. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 3. 2021 č.j. 70 Co 79/2020-219 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení (částku snížil na 20 570 Kč) a rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit náklady odvolacího řízení ve výši 10 092,46 Kč. Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 25. 11.2021 č. j. 25 Cdo 2162/2021-258 odmítl i dovolání stěžovatelky v dané věci.
3. Stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí a domnívá se, že jejich rozhodnutí jsou postavena na vadném právním posouzení a jsou v nesouladu s ustálenou praxí. V posuzované věci obecné soudy dospěly k závěru, že žalovaná vedlejší účastnice podáním exekučního návrhu na výkon rozhodnutí nezasáhla neoprávněně do osobnostních práv žalobkyně, a nebyla tak založena její povinnost k náhradě nemajetkové újmy podle §81, §2956 občanského zákoníku. Stěžovatelka je však přesvědčena, že kvůli existujícímu dluhu žalované zákon podání návrhu na soudní výkon rozhodnutí a vedení exekuce žalované nepřiznával. Z toho důvodu byl postup žalované protiprávním úkonem a rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolání stěžovatelky tak bylo podle ní přípustné. Obecné soudy na danou věc neaplikovaly právní úpravu odpovídající skutkovým okolnostem daného případu a z toho plynuly právní konsekvence. Soudy nevzaly v potaz ustanovení §1911 občanského zákoníku, podle kterého mají-li si strany navzájem plnit zároveň, je umožněno plnění požadovat jen té straně, která sama dluh již splnila, nebo je ochotna a schopna splnit dluh současně s druhou stranou. Obecné soudy podle názoru stěžovatelky rovněž nerespektovaly smysl pravomocných rozhodnutí (usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 27. 1. 2017 č. j. 16 EXE 188/2015-197 a rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 18. 2. 2020 č. j. 8 C 5/2016-579), které prý byly rozhodné pro řádné posouzení deliktního jednání žalované ve vztahu k ustanovení §1911 občanského zákoníku.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Závěry obecných soudů v dané věci považuje Ústavní soud za dostatečně odůvodněné, přijatelné a souladné se zásadami, tvořícími základy řádného soudního procesu.
5. Odvolací soud dospěl v daném případě ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalovaná nezasáhla neoprávněně do osobnostních práv žalobkyně, a nebyla tak založena její povinnost k náhradě nemajetkové újmy. Doplnil, že postup žalované (vedlejší účastnice) byl racionálně založen na dobré víře v pravomocné a vykonatelné exekuční tituly, jež v té době měla k dispozici. K pozdějšímu zrušení exekučních titulů nelze zpětně přihlížet, neboť by šlo o nepřípustné hodnocení jednání žalované ex post, za zcela jiné situace. Dovolací soud pak dovolání odmítl, přičemž zejména uvedl, že v jednání žalované nelze spatřovat protiprávní zásah, když podání návrhu na soudní výkon rozhodnutí není protiprávním úkonem, jestliže zákon oprávněnému toto právo přiznává.
6. Za těchto okolností Ústavní soud do řešení konkrétní kauzy hlouběji neingeruje, neboť mu to nepřísluší. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou primárně záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda jsou ústavně konformní nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah porušující některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Takové pochybení ale Ústavní soud nezjistil. Ústavní soud také odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti.
7. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu