ECLI:CZ:US:2022:2.US.3209.22.1
sp. zn. II. ÚS 3209/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti SAFE SYSTEMS, s. r. o., sídlem Vocelova 603/5, Praha 2 - Vinohrady, zastoupené Mgr. Robertem Novotným, advokátem, sídlem Jeseniova 1151/55, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2022 č. j. 22 Cdo 803/2022-268 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2021 č. j. 35 Co 51/2021-232, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti se podává, že žalobce se po stěžovatelce (v řízení před soudy v postavení žalované) domáhal vydání dvou přístrojů pro měření diod UMIK 4. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem č. j. 19 C 202/2018-189 ze dne 20. 10. 2020 žalobě vyhověl a rozhodl, že na nákladech řízení je stěžovatelka povinna zaplatit žalobci 66 311,50 Kč. Jak okresní soud zjistil, mezi účastníky byla uzavřena smlouva o výpůjčce, jehož obsahem bylo právo stěžovatelky na bezplatné užívání věci. Žalobce prokázal, že je vlastníkem přístrojů a že tyto přístroje byly předány stěžovatelce. Ačkoli přitom účel, pro který byly přístroje zapůjčeny, byl realizován, přístroje vráceny nebyly.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Městský soud se ztotožnil s názorem obvodního soudu, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o výpůjčce, a považoval za prokázané, že k předání přístrojů došlo a že se stěžovatelka stala držitelem věci, aniž by naopak vyšlo najevo, že by držby pozbyla. Podle odvolacího soudu postupoval obvodní soud správně i ohledně nákladů řízení, při jejichž výpočtu vycházel z hodnoty věci zjištěné podle nákupní ceny, neboť podle odvolacího soudu jde o ocenitelný předmět, který zásadně neztrácí na hodnotě.
Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl. Jak Nejvyšší soud uvedl, stěžovatelka dovolání opírala o vlastní verzi skutkového stavu. Pokud soudy dospěly k závěru, že žalobce je vlastníkem přístrojů a že stěžovatelka nabyla jejich držbu na základě smlouvy o výpůjčce, je stěžovatelka pasivně legitimovaná. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkou stěžovatelky, že rozhodnutí městského soudu nebylo dostatečně odůvodněno.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že se Nejvyšší soud dovoláním dostatečně nezabýval. Stěžovatelka neusilovala o zpochybnění skutkového stavu, nýbrž o překonání dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, přičemž právní větu rozhodnutí Nejvyššího soudu si představovala tak, že v případě, kdy z předložených důkazů s jistotou nevyplývá, zda žalovaná věci nabyla, není namístě zatížit žalovanou důkazním břemenem ohledně pozbytí držby, protože striktní dodržování rozložení důkazního břemene může v některých případech vést k neudržitelnému zatížení strany důkazní břemeno nesoucí. Podle stěžovatelky je totiž nespravedlivé zatížit ji důkazním břemenem, když ani není spolehlivě prokázáno, že přístroje nabyla, a nemá tak jak prokázat, že je pozbyla.
Tím, že Nejvyšší soud dovolání odmítl, ačkoli bylo přípustné, podle stěžovatelky porušil její právo na soudní ochranu. Stěžovatelka se v této souvislosti dovolává judikatury Ústavního soudu, podle níž dovolací soud poruší ústavně zaručená práva dovolatele, odmítne-li dovolání pro vadu v podobě nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání, ačkoli tato náležitost neabsentuje.
Stěžovatelka dále namítá, že městský soud své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil. Stěžovatelka vznesla několik zásadních námitek, které se týkaly nedostatku pasivní legitimace, nesprávného posouzení vztahu mezi účastníky řízení, neprokázání držby a nesprávně vypočítaných nákladů řízení, odvolací soud však omezil klíčové části svého odůvodnění na jediný odstavec, když některé námitky nevypořádal vůbec a jiné nepřesvědčivě. Stěžovatelka přitom námitku nedostatečného odůvodnění vznesla v dovolání, Nejvyšší soud se jí však meritorně nezabýval, ačkoli šlo o námitku rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
Konečně, podle stěžovatelky soudy zasáhly do jejích práv tím, jak vypočítaly náklady řízení, neboť zcela bezmyšlenkovitě vyšly z toho, že hodnota vydávané věci činí tolik, kolik uvedl žalobce, aniž by cenu podrobily jakémukoli dokazování. Soudy měly v souladu s §151 odst. 2 občanského soudního řádu aplikovat §8 odst. 1 advokátního tarifu a vycházet z ceny věci v době započtení úkonu právní služby. Všechny úkony přitom započaly dlouho poté, co již s přístroji bylo pracováno, jejich hodnota tedy nemohla odpovídat pořizovací ceně.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nesdílí výhrady stěžovatelky vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu. Předně, stěžovatelčino dovolání nebylo odmítnuto pro vady, nýbrž jako nepřípustné, stěžovatelčiny odkazy na související judikaturu Ústavního soudu tak nejsou zcela přiléhavé. Nejvyšší soud se dovoláním zabýval, a to (kvazi)meritorně a zcela dostatečně (lze pro úplnost dodat, že Nejvyšší soud se nezabýval námitkou vůči výrokům o nákladech řízení, což je ale dáno zákonnou úpravou a není to na překážku následnému přezkumu nákladových výroků Ústavním soudem; viz dále).
Nejvyššímu soudu je zejména potřeba dát zapravdu, že stěžovatelčina argumentace je skutečně založena na jiné verzi skutkového stavu; ačkoli to stěžovatelka popírá, nepřímo se přezkumu skutkového stavu dožaduje. Stěžovatelka totiž vychází z toho, že v řízení nebylo postaveno najisto, že přístroje nabyla. Tím jde proti skutkovému závěru obvodního soudu, že přístroje stěžovatelce byly předány (viz body 8-10 jeho rozsudku). V souladu s tím odvolací soud uvedl, že "bylo prokázáno, že oba přístroje byly předány tak, jak se uvádí v bodě 9 napadeného rozsudku" obvodního soudu (viz bod 20 rozsudku městského soudu). Usilovala-li tedy stěžovatelka v dovolání o to, aby Nejvyšší soud přijal právní větu řešící případy, "kdy z žalující stranou předložených důkazů s jistotou nevyplývá, zda žalovaná věci nabyla", pak skutečně svou argumentaci opírala o nesprávná skutková zjištění.
Nejvyšší soud nepochybil ani při vypořádání námitky nedostatečného odůvodnění krajského soudu. Nejvyšší soud se touto otázkou zabýval a přezkoumal, zda se rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru neocitlo v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž konstatoval, že odvolací soud zdůvodnil, proč námitkám, které stěžovatelka vznesla, nepřisvědčil.
Uplatňuje-li stejnou námitku vůči rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka i v ústavní stížnosti, tak ani Ústavní soud ve stručnosti odůvodnění odvolacího soudu neshledává důvod ke kasačnímu zásahu. Rozhodnutí odvolacího soudu je sice stručné, ale zato jasné, zvláště když se jeho rozhodnutí čte v kontextu rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud výslovně ztotožnil. Koneckonců ani z ústavní stížnosti není zcela zřejmé, který zásadní argument stěžovatelky zůstal opomenut. Stěžovatelka poukazuje zejména na námitku absence pasivní legitimace, na tu ale reagoval nejen odvolací soud, nýbrž i soud nalézací i dovolací. Stěžovatelčina pasivní legitimace je dána, neboť bylo prokázáno, že nabyla držbu přístrojů na základě smlouvy o výpůjčce. Stěžovatelka v této souvislosti v podstatě jen poukazuje na údajně závažné rozpory ohledně skutkových zjištění k otázce, zda stěžovatelka nabyla držbu. K tomu ale odvolací soud řekl, že jde o rozpory dílčí povahy, samotný závěr, že stěžovatelka držbu skutečně nabyla, jimi zpochybněn nebyl. Pokud s tímto stěžovatelka nesouhlasí, přechází tím opět do polemiky s tím, jak byl zjištěn skutkový stav.
Jde-li o námitku stran nákladů řízení, Ústavní soud prvně připomíná, že do problematiky nákladů řízení zasahuje jen zcela výjimečně. V posuzované věci okresní soud aplikoval §8 odst. 1 advokátního tarifu, podle kterého není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká. Vyšel přitom z toho, za kolik žalobce přístroje pořídil. Veškerá stěžovatelčina polemika se smrskává do otázky, zda stroje od té doby ztratily na hodnotě. Odvolací soud uvedl, že jde o věci, které zásadně na hodnotě neztrácí, stěžovatelka s tím nesouhlasí. Tato problematika však zjevně postrádá jakýkoli ústavní rozměr. Soudy vysvětlily, podle jakého ustanovení postupovaly a proč tarifní hodnotu stanovily v takové výši, v jaké ji stanovily. Jejich vysvětlení nepředstavuje žádný exces, a Ústavní soud tak nemá prostor do této otázky vstupovat.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu