ECLI:CZ:US:2022:2.US.3216.22.1
sp. zn. II. ÚS 3216/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ivety Irvingové, zastoupené Martinem Elgerem, advokátem, sídlem Evropská 2590/33c, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 ICdo 69/2021-245 ze dne 30. 9. 2022, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 103 VSPH 487/2019-213 ze dne 27. 1. 2021 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 152 ICm 969/2018-155 ze dne 14. 5. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se v postavení dlužnice v insolvenčním řízení, vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 52 INS 28846/2013, domáhala žalobou dle §289 odst. 3 insolvenčního zákona (dále též "IZ") určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 3. 11. 2017 uzavřené mezi insolvenčním správcem a dalšími čtyřmi žalovanými jako kupujícími. Předmětem prodeje byly blíže specifikované nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky ležící v katastrálním území Úherce u Nýřan, které byly pojaty do soupisu stěžovatelčiny majetkové podstaty. Na základě dané kupní smlouvy došlo dle pokynu zajištěné věřitelky ke zpeněžení zmíněných nemovitostí mimo dražbu za kupní cenu ve výši 510 000 Kč.
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Plzni žalobu jako nedůvodnou zamítl. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí krajského soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že nemovitosti zdědila po svém otci generálu Janu Romanu Irvingovi, který byl válečným pilotem a účastníkem bitvy o Anglii v druhé světové válce. Stěžovatelka dle svých slov plánovala, věrna odkazu otce, ve spojení s příznivci vojenské historie zřídit v domě muzeum, které by připomínalo památku otce a jeho druhů ve zbrani. Stěžovatelka úvodem rovněž poznamenala, že se do insolvenčního řízení dostala v důsledku nešťastné životní situace, když po jí nezaviněné dopravní nehodě nemohla pracovat a záhy se stala obětí lichvářského úvěru, který je vymáhán v insolvenčním řízení. Stěžovatelka namítla, že žalobou napadená kupní smlouva trpí zásadním nedostatkem, a sice zjevným a velkým nepoměrem kupní ceny s cenou obvyklou, pro který pokládá smlouvu za neplatnou. Soudům vytkla, že ve věci rozhodovaly toliko formálně a ve svém přezkumu smlouvy nepřípustně zúžily okruh důvodů, které lze pro účely posouzení otázky neplatnosti smlouvy tvrdit a prokazovat. Zejména se dle jejího názoru jedná o rozpor s dobrými mravy, zrušení smlouvy pro neúměrné zkrácení podle §1793 občanského zákoníku a neplatnost z důvodu lichvy dle §1796 občanského zákoníku. Stěžovatelka má za to, že odepřením přezkumu prizmatem uvedených důvodů se jako vlastník nachází v rámci insolvenčního řízení v nerovném postavení s vlastníky mimo insolvenční řízení. Toto omezení dle názoru stěžovatelky nevyplývá ze zákona, ale v dané věci bylo dovozeno nesprávným výkladem ze strany obecných soudů, které zcela pominuly ústavní hledisko ochrany vlastnictví, k jehož ochraně institut neplatnosti právního jednání také slouží. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobněji rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v napadených rozhodnutích soudů nezjistil žádný exces či jiný ústavně významný nedostatek.
Ústavní soud pokládá za vhodné v prvé řadě zmínit, že po lidské stránce chápe, že stěžovatelku se zcizenými nemovitostmi pojí citové vazby, pročež rozumí i jistému rozčarování stěžovatelky z jejich prodeje. Na tomto místě se ovšem sluší podotknout, že příčiny, pro které se stěžovatelka ocitla v insolvenčním řízení, nebyly a s ohledem na pořad práva ani nemohly být předmětem přezkumu či jiného hodnocení soudů v rámci incidenčního sporu, vyvolaného žalobou stěžovatelky na neplatnost předmětné kupní smlouvy. V tomto směru (již) nemohly napravit údajnou křivdu, k níž dle stěžovatelky mělo dojít v důsledku poskytnutí úvěru.
Pokud jde o samotnou problematiku neplatnosti smlouvy o prodeji mimo dražbu podle §289 odst. 3 IZ, Ústavní soud nesdílí mínění stěžovatelky, že soudy svým výkladem neústavně zúžily okruh důvodů, pro které lze neplatnost takové smlouvy vyslovit. Z odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že soudy byly otevřeny zpochybnění výše kupní ceny. V té spojitosti nicméně poukázaly na to, že nepřiměřenost kupní ceny není možné dovodit toliko na základě skutečnosti, že sjednaná kupní cena nedosáhla úrovně ocenění, jakého se zcizovaným nemovitostem dostalo ve znaleckém posudku. Soudy shodně vzpomněly ustanovení §289 odst. 2 IZ, dle něhož lze při prodeji mimo dražbu kupní cenu stanovit pod cenu odhadní. Krajský soud k tomu připomněl, že zákon nestanoví a ani nemůže stanovit podmínku zpeněžení zajištěné nemovitosti za cenu určenou znaleckým posudkem, neboť takováto cena je pouze odhadem ceny obvyklé a cena skutečně dosažitelná v daném místě i čase bývá v drtivé většině případů jiná. Nejvyšší soud pak s odkazem na svůj rozsudek sen. zn. 29 ICdo 87/2018 ze dne 28. 5. 2020 vyložil, že případná nevýhodnost prodeje mimo dražbu sice může založit odpovědnost insolvenčního správce a zajištěného věřitele, avšak tato nevýhodnost sama o sobě není významná pro posouzení platnosti kupní smlouvy (viz bod 20 usnesení dovolacího soudu). Ústavní soud tuto rozhodovací praxi jako ústavně konformní aproboval (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2573/20 ze dne 10. 2. 2021).
Insolvenční soud dále neponechal bez povšimnutí, že bylo na stěžovatelce, aby prokázala, že by v daném místě a čase bylo možné dosáhnout na trhu sjednání ceny vyšší. O tomto svém tvrzení ale nenabídla soudu žádný důkaz, tedy že by zájemce o koupi nemovitostí za vyšší cenu existoval, přičemž v tomto směru ani sama nevyvinula relevantní úsilí, ačkoliv si s ohledem na průběh řízení musela být vědoma toho, že ke zpeněžení nemovitostí ve prospěch zajištěného věřitele dříve či později dojde (srov. body 12 a 18 rozsudku krajského soudu). Obdobně vrchní soud uvedl, že stěžovatelka nenabídla žádné důkazy k prokázání okolností majících původ v existenci konkrétního (solidního a solventního) zájemce, jenž byl v době uzavření kupní smlouvy připraven nabídnout (a vzápětí zaplatit) za nemovitosti částku vyšší, než byla stanovená kupní cena (bod 25 rozsudku odvolacího soudu). Tento závěr soudů o neunesení důkazního břemene, neméně klíčový pro rozhodnutí ve věci, stěžovatelka v ústavní stížnosti vůbec nezpochybnila. Ústavní soud jej přitom považuje za racionální a srozumitelný, prostý ústavně zapovězené svévole.
Tvrdí-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že zjevná a extrémní nepřiměřenost kupní ceny byla patrná již z toho, že se dům s pozemky v atraktivní lokalitě vedle Plzně prodal za podstatně nižší cenu, než lze cokoliv nemovitého s obdobnými parametry koupit v okolí, dlužno poznamenat, že jde o subjektivní názor stěžovatelky, který se poněkud míjel s představami žalovaných, kteří v řízení opakovaně poukazovali na špatný technický stav nemovitostí, jakož i na údajný nevstřícný přístup stěžovatelky při prohlídce nemovitostí uskutečněných dle dražební vyhlášky. K těmto tvrzením však nebylo provedeno žádné dokazování. Jestliže stěžovatelka hodlala dosíci neplatnosti smlouvy pro nepřiměřenost kupní ceny, bylo rovněž na ní, aby mimo jiné právě tyto (proti)argumenty žalovaných rozptýlila vlastní důkazní aktivitou, k čemuž nedošlo.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu