ECLI:CZ:US:2022:2.US.3220.21.1
sp. zn. II. ÚS 3220/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatele I. F., zastoupený JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. října 2021, č. j. 4 Azs 292/2021-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a ústavní stížnost
1. Stěžovatel je ukrajinský státní občan, který opakovaně v České republice žádal o udělení azylu. První žádost o mezinárodní ochranu podal v roce 2019 a ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky (dále jen "ministerstvo vnitra") ji zamítlo jako zjevně nedůvodnou. Posléze v roce 2020 podal žádost opakovanou, přičemž ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 16. 4. 2021, č. j. OAM-729/ZA-ZA11-VL11-2020 zastavilo řízení o udělení mezinárodní ochrany ve smyslu §25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, neboť shledalo nepřípustnou žalobcovu žádost o udělení mezinárodní ochrany podle §10a odst. 1 písm. e) téhož zákona.
2. Toto rozhodnutí potvrdily i správní soudy. Stěžovatelovu žalobu proti tomuto rozhodnutí nejprve zamítl prvostupňový soud jako nedůvodnou. Tento soud přisvědčil závěrům žalovaného ministerstva uvedeným v napadeném rozhodnutí a uzavřel, že při posuzování opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany je nutné posouzení a porovnání s předchozí žádostí zejména z toho pohledu, zda došlo k nějaké změně situace. Rovněž konstatoval, že stěžovateli nehrozí žádná vážná újma na území svého původu a je v jeho silách se z konfliktních oblastí vystěhovat, navíc hodnotil společensko-politickou situaci v převážné části Ukrajiny jako stabilní a pod kontrolou proevropsky orientované vlády. Posléze Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 12. 10. 2021 pod č. j. 4 Azs 292/2021 - 33, odmítl stížnost pro nepřijatelnost podle §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ("s.ř.s."). Uvedené usnesení Nejvyššího správního soudu napadá nyní stěžovatel ústavní stížností.
3. Stěžovatel ve své stručné ústavní stížnosti namítá, že shora označeným usnesením Nejvyššího správního soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Nejvyšší správní soud dle stěžovatele odmítl jeho kasační stížnost pro nepřijatelnost, aniž by věrohodně hodnotil skutkovou podstatu obsahu žádosti o udělení mezinárodní ochrany a posuzoval aktuální situaci nejen na Ukrajině, ale subsumoval skutkový děj stěžovatele pod kategorie mezinárodního práva, tj. mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána. Pokud tedy stěžovatel nespadá do kategorie trestně stíhaných či odsouzených osob, řádně pečuje o nezletilé děti, dlouhodobě v České republice bydlí, pracuje, řádně hradí daně i poplatky, má zde pracovní, rodinné i osobní vztahy, nelze mu upírat právo na získání dlouhodobého pobytu a s ohledem na jeho původní domicil ve městě Doněck, což je prokazatelně důležitý zájem pro mezinárodní ochranu před hrozbou ublížení na zdraví i smrti v této oblasti. Pokud by stěžovatel přijal doporučení správních i soudních orgánů, mohla by tato premisa platit pro všechny žadatele o udělení mezinárodní ochrany, kteří mají stejnou "teoretickou možnost" se odstěhovat z míst válečného konfliktu, což však tento extenzivní výklad postrádá mezinárodní ochranu a směřuje k potlačování lidských práv a základních svobod stěžovatele.
II. Hodnocení Ústavního soudu
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod [např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. července 1999, (N 98/15 SbNU 17)]. Je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je však založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
6. Podstatou tvrzení stěžovatele o tom, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny, je námitka, že kasační stížnost byla nedůvodně odmítnuta pro nepřijatelnost, ačkoliv mělo být meritorně posouzeno, že stěžovatel má na azyl právní nárok. Tento nárok stěžovatel opírá o nemožnost vnitřního přesídlení a hrozbu nebezpečí v doněcké oblasti. Je tudíž zřejmé, že stěžovatel ve skutečnosti nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů, konkrétně s tím, jak Nejvyšší správní soud posoudil přijatelnost kasační stížnosti a tím, jak se vyjádřil k obecné situaci na Ukrajině.
7. Pokud jde o samotné posouzení (ne)přijatelnosti, přijatelnost kasačních stížností je dána podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu tehdy, jsou-li naplněny předpoklady stanovené v usnesení č. j. 1 Azs 13/2006-39 ze dne 26. 4. 2006. Ústavní soud podobně jako v minulosti konstatuje, že "[p]osouzení významu stížnosti z hlediska přesahu vlastních zájmů stěžovatele je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jenž z této povahy zásadně není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Přesněji řečeno, úvahu soudu, zda se jedná o právní otázku, jež svým významem přesahuje nad rámec konkrétního případu (§104a s.ř.s.), není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat, jestliže - se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím - nejde o zneužití soudního uvážení a tudíž projev svévole" (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 778/07 ze dne 31. 10. 2007). O takový případ se zde zjevně nejednalo, Nejvyšší správní soud při svém posouzení odkázal na předchozí ustálenou judikaturu a dokonce usnesení podrobně odůvodnil.
8. Stěžovatel podal opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, která může být shledána důvodnou toliko tehdy, pokud se skutkové okolnosti významným způsobem změnily od doby posouzení předchozí žádosti. Podle §11a odst. 1 zákona o azylu totiž v případě opakované žádosti ministerstvo nejprve posuzuje její přípustnost s ohledem na to, zda žadatel o mezinárodní ochranu uvedl nebo se objevily nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení a svědčí o tom, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 nebo že mu hrozí vážná újma podle §14a zákona o azylu. Jak správně konstatoval Nejvyšší správní soud, hlavním smyslem a účelem možnosti podat opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit hmotněprávní postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího pravomocně ukončeného řízení. Při opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění těchto podmínek, které mají na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu této nové žádosti, jenž může vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2020, č. j. 5 Azs 110/2020 - 36). Zpravidla se přitom může jednat o takové skutečnosti, ke kterým došlo během času a jako takové lze připomenout zejména změnu situace v zemi původu nebo změnu poměrů ve vztahu k osobě žadatele, např. udělení azylu matce nezletilé žadatelky, jejíž žádost již byla pravomocně zamítnuta (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2008, č. j. 9 Azs 14/2008 - 57).
9. Stěžovatel však ve své žádosti uvedl ekonomické důvody a obavu z nepříznivých životních podmínek na Ukrajině, tj. stejnou námitku jako v předchozích žádostech. Správní soudy přitom (ve shodě se správními orgány) rovněž konstatovaly nezměněné skutkové okolnosti stěžovatelova domicilu. Judikatura správních soudů setrvale připouští možnost tzv. vnitřního přesídlení cizince do jiné bezpečnější části Ukrajiny (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2017, č. j. 1 Azs 64/2017 - 55). Situace vnitřně přesídlených osob je samostatně monitorována a je součástí tzv. "Informací OAMP", které jsou jedním z podkladů rozhodnutí v řízení o udělení mezinárodní ochrany. Správními orgány a posléze i správní soudy byla relevance vnitřního přesídlení na základní práva stěžovatele odpovídajícím způsobem zohledněna. Ústavní soud k tomu dodává, že institut mezinárodní ochrany neslouží k řešení pobytové situace žadatele.
10. S ohledem na skutečnost, že stěžovatelovy námitky nemají ústavní rozměr, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu