ECLI:CZ:US:2022:2.US.3272.21.1
sp. zn. II. ÚS 3272/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. B., právně zastoupeného JUDr. Markétou Tukinskou, Ph.D., advokátkou se sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2021 sp. zn. 7 To 94/2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 8. 12 2021 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení uvedeného v záhlaví, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
2. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 8. 2021 č. j. 2 T 81/2000-530 byla zamítnuta žádost stěžovatele o upuštění od výkonu zbytku trestu vyhoštění na dobu neurčitou, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 6. 2001 č. j. 2 T 81/2000-356, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2001 č. j. 7 To 95/2001-381, a rovněž tak žádost o přerušení výkonu tohoto trestu vyhoštění. Proti usnesení Krajského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě stížnost, která byla zamítnuta napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze.
3. Vrchní soud v Praze z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. řádu správnost výroku usnesení soudu prvního stupně i řízení, které mu předcházelo, provedl jako důkazy listiny, které byly připojeny ke stížnosti stěžovatele, pro úplnost rozhodnutí si též vyžádal rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 10. 2020 sp. zn. 2 T 5/2019, týkající se manželky odsouzeného, M. B., a dospěl ke shodným závěrům, jako soud prvního stupně. Na straně odsouzeného neshledal žádné skutečnosti, které by ve smyslu ustanovení §350h odst. 4 tr. řádu byly překážkou pro uložení trestu vyhoštění, a které by tak mohly být důvodem pro rozhodnutí od upuštění od výkonu zbytku tohoto trestu. Na tomto závěru nemůže podle soudu nic změnit ani skutečnost, že stěžovatel dne 13. 1. 2021 uzavřel manželství s M. B. Pro posouzení žádosti stěžovatele stížnostní soud shledal jako zásadní, že stěžovatel v roce 2018 na území České republiky spáchal další trestný čin, a přestože mu byl uložen trest vyhoštění, na území České republiky se protiprávně zdržoval. Dále stížnostní soud nemohl přehlédnout ani tu skutečnost, že stěžovatel již v roce 1999 pobýval na území České republiky protiprávně, přičemž se zde současně dopustil tří trestných činů. Na posuzovanou věc tedy dle názoru soudu nedopadají závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu ze dne 3. 12. 2019 sp. zn. III. ÚS 3628/18, na nějž odkazuje stěžovatel, když nelze uzavřít, že by se napravil, a že jeho pobyt na území České republiky nevytváří riziko pro jiný obecný zájem.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že již u něj nastaly skutečnosti, pro které nelze trest vyhoštění na dobu neurčitou uložit a které nastaly až po vyhlášení rozsudku. Jde zejména o fakt, že se napravil, jeho pobyt nepředstavuje bezpečnostní hrozbu pro Českou republiku, neohrožuje její suverenitu ani nevytváří riziko pro jiný obecný zájem a represivní účel trestu již byl naplněn. Soudy však zcela rezignovaly na zjištění faktického stavu, čímž porušily právo stěžovatele na spravedlivý soudní proces a rozhodly na základě svých představ a skutkového stavu 20 let starého. Stěžovatel se v roce 2018 potkal se svou budoucí manželkou, občankou České republiky, a v r. 2021 se s ní ve Skopje oženil, uložený trest vyhoštění mu značně komplikuje život, neboť pro něj představuje překážku volného cestování po Evropě, navíc nemůže ani navštívit svou manželku v její rodné zemi.
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
6. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Stěžovatelovy námitky směřují proti zamítnutí jeho žádosti o upuštění od výkonu uloženého trestu vyhoštění. Ústavní soud zdůrazňuje, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu, neboť rozhodování trestních soudů je v této oblasti nezastupitelné. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze při extrémním vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)]. Tyto přístupy lze vztáhnout i na rozhodování o dalším výkonu trestu, včetně rozhodování o upuštění od dalšího výkonu určitého trestu.
8. Trest vyhoštění má za následek odnětí práva cizince k dalšímu pobytu na území České republiky (měl-li toto právo) a jeho fyzické přemístění na území jiného státu nebo předání cizince příslušným orgánům jiného státu za tímto účelem. Vyhoštění se vztahuje na celé území České republiky a vždy se ukládá z území České republiky do ciziny. Soud neurčuje místo (stát), kam má být pachatel přemístěn. Řízení o upuštění od výkonu trestu vyhoštění upravuje ustanovení §350h odst. 4 tr. řádu, které poskytuje soudům možnost žádosti vyhovět jen tehdy, pokud nastaly od okamžiku vyhlášení rozsudku skutečnosti, pro které takový trest nelze uložit. Okolnosti, pro které nemůže soud trest vyhoštění uložit, upravoval §57 odst. 3 trestního zákona (obdobně nyní §80 odst. 3 trestního zákoníku).
9. Po přezkoumání napadeného usnesení Ústavní soud uzavírá, že Vrchní soud v Praze a před ním i Krajský soud v Praze se s přihlédnutím ke svým zákonem stanoveným možnostem dostatečně zabývaly žádostí stěžovatele, aniž by napadeným způsobem zasáhly do jeho základních práv.
10. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2022
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu