ECLI:CZ:US:2022:2.US.3285.21.1
sp. zn. II. ÚS 3285/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Marka Plachého, zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem Starobranská 4, Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021 č. j. 21 Cdo 2744/2021-283, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, dne 4. 5. 2016 byl na majetek stěžovatele prohlášen konkurs. Dne 25. 9. 2019 se konala dobrovolná elektronická dražba bytu původně spoluvlastněného stěžovatelem (v době konání dražby ve vlastnictví insolvenčních správců stěžovatele a druhé spoluvlastnice). Nemovitost byla vydražena společností QI investiční společnost, a. s. Stěžovatel se u Okresního soudu v Šumperku domáhal určení neplatnosti této dražby. Okresní soud rozsudkem ze dne 10. 6. 2020 č. j. 9 C 205/2019-122 stěžovatelovu žalobu zamítl pro nedostatek aktivní legitimace. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudek okresního soudu rozsudkem ze dne 8. 4. 2021 č. j. 69 Co 233/2020-209 potvrdil. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl s odůvodněním, že právní názor odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že závěr Nejvyššího soudu o neoprávněnosti stěžovatele domáhat se rozhodnutí o neplatnosti dražby při nečinnosti insolvenčního správce je nezákonný a v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Odepření možnosti hájit svůj majetek považuje za rozporné s právem na ochranu majetku. Nezohlednění některých důkazně podložených skutečností představuje dle stěžovatele odepření spravedlnosti. Konkrétně stěžovatel namítá, že se vrácení daru nemohl domáhat dříve, než nastaly okolnosti odůvodňující vrácení daru pro nevděk; řízení o vrácení daru není řízením incidenčním a nerozhoduje o něm insolvenční soud; insolvenčního správce stěžovatel o vrácení daru informoval; žádný zákon nezakazuje dárci domáhat se vrácení daru i po prohlášení konkursu na majetek obdarovaného. Závěrem stěžovatel navrhuje zrušení §24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů pro rozpor s ústavním pořádkem.
5. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření k ústavní stížnosti popisuje okolnosti, které vedly k dražbě nemovitosti. Upozorňuje na §225 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, podle kterého platí, že nebyla-li vylučovací žaloba podána proti insolvenčnímu správci včas, je označený majetek pojat do soupisu majetkové podstaty oprávněně. Stěžovatel mohl své nároky uplatnit standardní cestou, na tento postup nicméně rezignoval, neboť řízení o vylučovací žalobě ani nezahájil. Žádný ze způsobů zpeněžení majetkové podstaty podle insolvenčního zákona nezakládá aktivní legitimaci dlužníka k podání opravných prostředků. K návrhu na zrušení §24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách konstatuje, že skutečnost, že úpadce není povolanou osobou k účasti na dražbě, je odůvodněna tím, že ke zpeněžení majetkové podstaty dochází až po zajištění zajištěných pohledávek.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
9. Ze samotné argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, které vedl již v řízení před obecnými soudy. Obecné soudy se s argumenty stěžovatele vypořádaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Ústavní soud shledává závěry obecných soudů udržitelnými; do výkladu a aplikace podústavního práva nenáleží Ústavnímu soudu vstupovat. Na ústavní úrovni Ústavní soud žádnou vadu neshledal.
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2022
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu