ECLI:CZ:US:2022:2.US.3302.21.1
sp. zn. II. ÚS 3302/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Stanislava Července, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. října 2021 č. j. 26 Co 168/2021-204 a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 27. dubna 2021 č. j. 118 C 7/2020-176, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, a obce R., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel je vlastníkem pozemkové parcely parc. č. X o výměře 252 m2 v katastrálním území R., která je v celém rozsahu zastavěna stavbou místní komunikace ve vlastnictví žalované obce R. (dále jen "vedlejší účastnice"). Za užívání pozemku veřejnou stavbou zaplatila žalovaná vedlejší účastnice za každý z roků 2015 - 2020 náhradu ve výši 425 Kč. Předmětem sporu před obecnými soudy byla náhrada bezdůvodného obohacení ve výši 123 864 Kč s příslušenstvím za užívání pozemku žalovanou obcí R. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") byla vedlejší účastnici řízení uložena povinnost uhradit stěžovateli částku 18 314 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu na zaplacení částky 10 384 Kč s přísl. okresní soud zamítl (výrok II.), stěžovateli byla uložena povinnost nahradit náklady řízení vedlejšího účastníka ve výši 27 300,71 Kč (výrok III.) a na náhradě nákladů státu ve výši 1 243,82 Kč (výrok IV.). Vedlejší účastnice vznesla námitku promlčení k náhradě náležející stěžovateli za rok 2015 až 2019 a uvedla, že stěžovatel od roku 2009 ví, že jeho pozemek je užíván stavbou komunikace ve vlastnictví vedlejší účastnice a nejméně od roku 2015 ji vyzývá k náhradě za neoprávněné užívání, a je tak nepochybné, že při podání žaloby dne 21. 4. 2020 došlo k promlčení všech jeho nároků v subjektivní tříleté lhůtě, tj. před 21. 4. 2017.
3. K odvolání stěžovatele do výroků II., III. a IV., Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") přezkoumal rozsudek okresního soudu a řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu výrokem I., dále rozhodl, že řízení o zaplacení částky 95 166 Kč se zákonným úrokem z prodlení se zastavuje výrokem II. a výrokem III. uložil stěžovateli zaplatit na náhradě nákladů řízení vedlejší účastnici částku 2 226 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v obšírné ústavní stížnosti, shodně jako v uplatněných opravných prostředcích, spatřuje porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zejména v tom, že okresní soud vydal překvapivé a nepředvídatelné rozhodnutí, protože nesprávně vyhodnotil provedené důkazy. Okresní soud v řízení nepostupoval v souladu s procesními pravidly a snažil se dokládat nesprávný postup stěžovatele při uplatňování jeho nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Nadbytečně se zabýval pasivní legitimací vedlejší účastnice a charakteru stavby, stanovil bezdůvodné obohacení ve výši regulované ceny za nájemné a nevzal v úvahu obvyklou hladinu nájemného. Nesprávně stanovil počátek běhu promlčecí doby. Okresní soud neprovedl dostatečně dokazování, měl posoudit žalobu jako důvodnou, protože tím, že vedlejší účastnice částečně plnila, uznala nárok stěžovatele v celém rozsahu, a proto neměl přihlédnout k námitce promlčení pro rozpor s dobrými mravy. Pochybením okresního soudu, které ani krajský soud v odvolacím řízení nenapravil, došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Stěžovatel v řízení před okresním soudem učinil změnu žaloby (28 698 Kč s přísl.), ale krajský soud to posoudil jako částečné zpětvzetí a v důsledku toho mu byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení vedlejší účastnici v nesprávné výši.
5. Nesprávným a formalistickým postupem obecných soudů bylo dle názoru stěžovatele zasaženo do jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručený Listinou a Úmluvou. Argumentoval judikaturou Ústavního soudu a navrhl, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí napadená ústavní stížností.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokát, proto nemusí být v řízení před Ústavním soudem podle ustanovení §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen jiným advokátem [stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady), [srov. nález ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 1329/18 (N 176/91 SbNU 205); nález ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583) ].
8. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost se nijak nevymyká právě uvedeným postulátům a nemá ústavněprávní rozměr. V napadených rozhodnutích neshledal Ústavní soud žádný exces, jenž by výjimečně mohl založit důvodnost ústavní stížnosti. Napadené rozsudky jsou srozumitelně odůvodněny a jejich závěry jsou jednoznačné a logické, pročež na toto ústavně souladné odůvodnění Ústavní soud ve zbytku odkazuje.
9. V posuzované věci stěžovatel nesouhlasí s právním hodnocením žalobou uplatněného nároku na přiznání bezdůvodného obohacení ze strany obecných soudů. Ústavní soud nicméně neshledal žádný důvod, který by mu za účelem ochrany základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny otevíral prostor k přehodnocení právních závěrů obsažených v napadených rozsudcích.
10. Obecné soudy nevybočily z mezí přípustného výkladu a použití relevantních ustanovení tzv. podústavního práva, jimiž jsou v dané věci především ustanovení §2991 a §2999 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, když uzavřely, že vlastníku stavby pozemní komunikace umístěné na cizím pozemku, aniž by mu svědčil řádný právní důvod, vzniká bezdůvodné obohacení na úkor majitele dotčeného pozemku. Okresní soud zjišťoval nejprve cenu obvyklou znaleckým posudkem i výslechem znalce a zohlednil, že v posuzovaném období bylo nájemné z pozemků nesloužících k podnikání regulováno a jeho výše byla omezena maximální cenou. Výši bezdůvodného obohacení stanovil částkou vyplývající z cenové regulace (dle §9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a podle §1 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách). Okresní soud své hodnocení podpořil odkazy na relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a závěry, že bylo-li nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy (sp. zn. 28 Cdo 138/2018, 28 Cdo 4005/2015). Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu.
11. Jako nedůvodné bylo posouzeno i tvrzení stěžovatele, že námitka promlčení vědomě poškozuje stěžovatele a vedlejší účastnicí byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí se řádně vypořádal s tvrzením stěžovatele a poukázal na to, že neexistovaly překážky pro uplatnění nároku stěžovatele a ten k podání žaloby přistoupil až dlouhou dobu po zjištění, že má vůči vedlejší účastnici pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení. Proto námitka promlčení dobrým mravům neodporuje. Ústavní soud konstatuje, že ani námitku nesprávného určení počátku promlčecí doby neshledal důvodnou, protože stěžovatel podal žalobu částečně až po uplynutí zákonné lhůty a v podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozsudku krajského soudu (bod 13 - 20). Nelze také přehlížet, že včasnost doručení podání soudu neovlivňuje pouze právní postavení stěžovatele, ale také zbylých účastníků řízení například v otázkách promlčení, prekluze, právní moci rozhodnutí, tedy institutů sloužících mimo jiné k nastolení právní jistoty [věcné projednání opožděného procesního prostředku k ochraně práva přitom může být důvodem pro zásah Ústavního soudu [srov. odst. 29 nálezu ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.)]. Ani v tomto případě tak nelze postupu krajského soudu a okresního soudu nic vytknout.
12. Okresní soud i krajský soud správně shledaly důvody pro přiznání náhrady nákladů řízení podle míry úspěchu ve věci dle §142 občanského soudního řádu. Stěžovatel uplatnil žalobou částku 123 864 Kč s přísl. a až při jednání dne 27. 4. 2021, při kterém byl okresním soudem vyhlášen rozsudek ve věci, vzal žalobu částečně zpět tak, že předmětem řízení zůstala částka 28 698 Kč s přísl. Okresní soud připustil změnu žaloby, ačkoli se jednalo o částečné zpětvzetí. Krajský soud tudíž výrokem II. rozhodl o zastavení řízení dle §96 odst. 1 občanského soudního řádu v částce 95 166 Kč s přísl. a stěžovateli uložil nahradit poměrnou část nákladů řízení dle §142 odst. 2 občanského soudního řádu.
13. Ústavní soud konstatuje, že v napadených rozsudcích nelze spatřovat svévoli ani jakýkoli jiný kvalifikovaný exces, s nímž by bylo možno spojovat závěr o vybočení ze zásad spravedlivého procesu. V podrobnostech lze odkázat na relevantní části odůvodnění rozsudků obecných soudů. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti spočívá v prezentaci vlastního náhledu stěžovatele na skutková zjištění obecných soudů a jejich právní hodnocení, pročež postrádá ústavněprávní rozměr. Odkaz na judikaturu Ústavního soudu neshledal případným.
14. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by byl stěžovateli garantován úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí podle jeho představ. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při uplatnění ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18).
15. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu